Anna Závorková

„Oni nějak ti partyzáni zjistili, že ti kluci [Jan Polách a Leopold Myslikovjan] je udali. A koncem dubna přišli dva chlapi. Já si to pamatuji jak dnes. Bylo odpoledne, svítilo sluníčko, už jsme běhali po venku, už bylo kopno, jak se u nás říkalo, už nebyl sníh. A přišli dva chlapi, byli pěkně oblečení, měli baloňáky a klobouky. S tatínkem něco mluvili a sebrali se a šli nahoru, tam jak bydleli ti Tkáčovi. A asi tak za hodinu jsme slyšeli dva výstřely. Oni došli do chalupy k těm Myslikovjanům a Poláchům. Oni bývali v jedné chalupě s dvěma vchody, byli to švagři. A ty kluky vzali, vytáhli z postelí dvě prostěradla, dovedli je za stodolu a tam je zastřelili a přikryli těmi prostěradly. To měla být pomsta za to, že jich udali a že padli jak paní Tkáčová, tak ti partyzáni. Prakticky tam zahynuli čtyři, tři u Tkáčů, jeden na Bílé a dva snad ještě někde taky zahynuli. Tak prostě ti partyzáni se přišli pomstít.“

„To si pamatuji, jak jsme šli ještě ze školy, ještě jak šla fronta [německá vojska]. Tak ta pasecká škola byla na jedné straně a my jsme potřebovali přejít na druhou stranu, aby jsme se dostali domů. My jsme tam na té cestě stáli snad hodinu. A nešlo projít. To jezdily koňské povozy, auta a motorky. To se ta fronta hnala a my jsme skutečně nemohli [přejít]. Potom asi některý ten soused, ne soused, ale člověk, který býval naproti, tam co už jsme to neznali jako malé děcka, tak přišel za námi. A to nás tam bylo hodně, asi 15 dětí, které jsme prostě potřebovaly přejít na druhů stranu a nemohli jsme. Tak přišel a nějak se postaral, aby jsme se na ten druhý konec dostali.“

„Jak ta přestřelka byla [u Tkáčů], tak ona [Kamila Tkáčová] přišla s těmi kluky [syny] k nám. A byla u nás do večera a říkala: ‚Já musím jít domů poklidit dobytek.‘ Tatínek ji nechtěl pustit, říkal: ‚Však dobytek nezahyne.‘ Že do rána počká. Stále tušil, že tam ti Němci asi ještě budou. No, ale ona si nenechala říct. Řekla: ‚Já to musím jít poklidit,‘ a toho malého [syna Bohuslava] si vzala. Řekla: ‚Když budou vidět, že mám malé děcko,‘ že jí nic neudělají. No, ale oni ji ještě v noci vzali a odvlekli do Bílé a pak do Frenštátu. A dobytek sebrali a odvedli také na Bílou. Ještě večer jednu krávu zabili a naporcovali. To zase lidé z Bílé věděli odkud přišli a že to asi bylo venku. Lidé věděli, co se děje. Tak potom říkali, že ještě večer zabili tu jednu krávu a seděli tam. Na druhý den, jak ji převáželi do Frenštátu, tak toho malého jí sebrali a dali do dětského domovu na převychování. A ona to chudák neunesla a na šátku se oběsila.“

„Jeden den tam přišli asi kolem desáté hodiny dopoledne a byla ta přestřelka. A ti tři partyzáni tam padli, kolik Němců, to jsme se nikdy nedozvěděli. Ale partyzáni tenkrát měli výhodu, protože oni [Němci] se sunuli na horní stranu a ti partyzáni šli zespodu. A tam bylo veliké pole, které nemělo les, byla to orná půda. Takže ten jeden partyzán si postavil ve chlévě do okénka kulomet a on normálně tam ty Němce střílel. A partyzáni, Ti se dostali na horní stranu přes cestu, kde byl les, takový malý, taková jak jsme tomu říkali seč, a oni se do té seče dostali. Ale přesto tři ty partyzány zastřelili. Toho jednoho jsme viděli, jak se plazí po břiše. On se dal špatným směrem, na ten směr k nám a tam ten les nebyl. Ale ti co šli rovnou nahoru, tak ti se zachránili. Bylo jich třináct, říkala tehdy paní Tkáčová. Tři zahynuli, ti zahynuli u té chalupy a jednoho dovlekli Němci až na Bílou a ten skonal až na té Bílé. Ale v životě jsme se nedověděli kolik padlo těch Němců. Ale těch Němců tam padlo opravdu hodně.“