Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Zawadský (* 1941)

• narozen 30. dubna 1941 v Dolním Benešově na Hlučínsku

• otec Antonín musel na začátku války narukovat do wehrmachtu

• otec zemřel v roce 1946 v zajateckém táboře v Kuřimi

• pamětník přechodu fronty v Dolním Benešově na jaře 1945

• zažil kolektivizaci zemědělství v Dolním Benešově po roce 1948

• matka zdědila tři hektary polí a odmítla vstoupit do JZD

• Josef se vyučil zedníkem a dálkově vystudoval stavební průmyslovku

• pracoval v podniku Pozemní stavby Ostrava a v armaturce v Dolním Benešově

• po roce 1968 vyjádřil nesouhlas s okupací sovětskými vojsky

• po roce 1989 byl dvanáct let starostou Dolního Benešova

• v roce 2022 žil tamtéž

Když přišel Josef Zawadský na svět, jeho otec byl jako německý voják na frontě. Antonína Zawadského povolali do německé armády hned na začátku války. Syna zplodil během dovolenky v roce 1940. „Domů ho pustili ještě v roce 1944. Tenkrát jsem stačil pocítit jeho pevnou ruku, když jsem házel škvárou na dceru souseda. Pak už jsem ho neviděl. Poslali ho na ruskou frontu,“ říká pamětník.

Matka dostala v roce 1946 zprávu, že se manžel nachází v zajateckém táboře v Kuřimi na Moravě. „Jela si tam pro něho, ale na místě se dozvěděla, že mezitím zemřel. Z dopisů a dalších okolností vyvodila, že zemřel hladovou smrtí,“ říká Josef Zawadský. Rodina převezla ostatky Antonína Zawadského do Dolního Benešova a doma ho znovu pochovala.

Válku prožil Josef Zawadský s matkou, starším bratrem a babičkou v babiččině domku v Dolním Benešově. Rodinu živilo hospodářství s jednou krávou. Když přecházela v květnu 1945 Dolním Benešovem fronta, schovávali se několik dnů ve sklepě tamního zámku. „Než jsme tam utekli, chytila naše stodola. Maminka s námi běžela do zámku a stařenka s tetou hasily. Utíkali jsme a kolem nás hvízdaly kulky. Když jsme se vrátili a maminka hledala krávu, kterou předtím pustila z řetězu, našla jen její kosti. Rusové ji snědli,“ vypráví pamětník.

Kromě krávy, které matka říkala ‚kravička matička‘, nepřežil také německý voják, který se u nich krátce schovával. „Nestačil už utéct. Našli jsme ho zastřeleného pod naší lípou. Říkal, že má taky dva takové kluky, jako jsem byl já s bratrem. Pohřbili ho pod tou lípou. Nosili jsme mu tam s bratrem květinky. Později ho exhumovali a převezli na hřbitov,“ říká pamětník.

Neuměl jsem česky a nemohl jsem s mámou ani do kostela

Josef Zawadský se narodil 30. dubna 1941 v Dolním Benešově na Hlučínsku. Rodiče Antonín a Anežka se poznali na dolnobenešovském statku Rothschildových, kde oba pracovali. Čtyři roky před Josefem se jim narodil Norbert. Josef mluvil nářečím „po našemu“ a německy. Česky po válce vůbec neuměl. Říká, že rudoarmějci, kteří se u nich objevili v květnu 1945, měli pochopení. Dokonce ho nakrmili v jejich polní kuchyni.

Stávalo se, že děti z Hlučínska sovětské vojáky zdravily pozdravem „Heil Hitler“, protože tak je to za Německa učili. „Hned po válce, když byla averze vůči všemu německému, mě maminka raději nebrala do kostela ani do obchodu,“ vzpomíná Josef Zawadský. Matka i babička však česky uměly, a tak se češtinu rychle naučil. „Ve druhé třídě už jsem mohl ministrovat v kostele,“ říká.

Válka zasáhla do života celé rodiny. Otec i matka měli řadu bratrů, kteří museli narukovat. Z pěti otcových bratrů jeden padl na ruské frontě, druhý přišel o ruku a další zůstal v Německu. „Jen z Dolního Benešova se domů nevrátilo sto sedmdesát mužů,“ zdůrazňuje Josef Zawadský.

Když v roce 1948 ovládli Československo komunisté a začali kolektivizovat zemědělství, postihlo to i pamětníkovu matku. „Měla po babičce asi tři hektary polností. Do družstva nešla. Museli jsme plnit kontingenty. Naše pole stejně zabrali a dostali jsme náhradní pozemek v místě, kde se nedalo nic vypěstovat,“ říká Josef Zawadský. Krávu měli až do začátku šedesátých let.

Komunisté zavřeli kostely, prý kvůli slintavce

V Dolním Benešově byli podle něho tři velcí sedláci, jmenovali se Herud, Hoffmann a Michalík, kteří se striktně odmítli účastnit kolektivizace. Všichni skončili v jáchymovských uranových dolech. „Do Dolního Benešova se vrátil jen ten nejmladší z nich. Slyšel jsem ho vyprávět o Jáchymově v hospodě. Bylo to velmi kruté,“ říká pamětník.

O Vánocích v roce 1950 komunisté zavřeli na Hlučínsku kostely. „Zdůvodňovali to výskytem slintavky a kulhavky u dobytka, ale šlo opět o formu nátlaku na vstup do družstva. Šli jsme tenkrát na půlnoční do Háje, kde byl kostel normálně otevřený. Druhý den, na 1. svátek vánoční, jsem se zašel podívat k našemu kostelu a viděl jsem tam staré babky modlit se před zavřenými dveřmi chrámu. Mrzlo, babky tam klečely. Bylo to tristní,“ vypráví pamětník.

Josef musel pomáhat doma i na poli. Neměl moc času na učení, a tak ze školy nenosil pěkné známky. Nezbylo mu tedy než jít do učení na zedníka. Na učilišti však začal prospívat s vyznamenáním a uvažoval o studiu střední školy. Na stavební průmyslovku se přihlásil hned po vojně. Sloužil v letech 1960 až 1962 v Ostrově nad Ohří a v Sokolově. Zažil takzvanou Berlínskou a také Kubánskou krizi. Mezi komunistickým Východem a Západem tehdy eskalovalo napětí a hrozila válka.

Spali jsme oblečení se samopalem v ruce

„Pamatuji si, že jsme spali oblečení se samopalem v ruce. Politruci nás instruovali, že každou chvíli může přijít rozkaz a my budeme muset jít bránit naši zem proti imperialistům. Byl jsem na cvičení, kdy jsme stříleli raketometem na cíle v Německu. O dva měsíce nám prodloužili vojnu,“ vypráví Josef Zawadský.

V civilu se vrátil do podniku Pozemní stavby Ostrava, kde začal pracovat už před vojnou. Pod karvinskou správou pracoval na stavbách v Orlové, kde se seznámil s životní partnerkou Marií. Po svatbě v roce 1964 se jim narodily dvě děti. Nastěhovali se do domku po babičce v Dolním Benešově, který pamětník s bratrovou pomocí opravil.

V roce 1968 se radoval z Pražského jara. Alexander Dubček a další komunisté, kteří prosadili demokratizační reformy, se snažili v Československu vybudovat takzvaný socialismus s lidskou tváří. Josefu Zawadskému se tenkrát splnil jeho dávný sen. Během dočasného otevření hranic se Západem se podíval do Skandinávie. Když se v srpnu vracel ze Švédska přes Německou demokratickou republiku domů, viděl tam kolony sovětských tanků. „Už se to na nás připravovalo,“ říká.

Synku, tak to si budeš muset hledat jiné místo

S okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy nesouhlasil a řekl to i při pohovoru v práci. „Myslím, že to bylo koncem roku 1969. Nebyl jsem v komunistické straně, ale k prověrkám museli i všichni technici z podniku. Na otázku, jestli souhlasím se vstupem sovětských vojsk, jsem řekl, že ne. Vedoucí komise prohlásil: ‚Synku, tak to si budeš muset hledat jinou práci,‘“ vypráví pamětník.

Nakonec měl štěstí. Jeho šéf tehdy prověrkami také neprošel a poslali ho stavět panelárnu do Brna. Josefa Zawadského mohl vzít do svého týmu. Musel být sice pryč od rodiny, do Dolního Benešova dojížděl jen na víkendy, ale dostal se do kolektivu, který byl tak trochu disidentský. „Byli jsme všichni proti invazi, ale nechali nás žít, protože panelárnu pro výstavbu v Bystrci potřebovali,“ říká pamětník.

Pod Pozemními stavbami Ostrava později pracoval na stavbách na Opavsku. Pak si našel zaměstnání v dolnobenešovské armaturce. „Nastoupil jsem tam na investice a poznal jsem stavařinu z druhé stránky,“ vypráví Josef Zawadský. Před sametovou revolucí na sebe upozornil tím, že dělal několik let stavbyvedoucího nového kulturního domu v Dolním Benešově. Stavěli ho v takzvané akci „Z“ sami obyvatelé městečka.

Padlým německým vojákům se nesmělo posvítit

Nikdy nebyl členem politické strany, ale v roce 1990 přijal nabídku lidovců v Dolním Benešově a stal se jejich lídrem v komunálních volbách. Zhruba dvanáct let byl pak starostou. Jednou z prvních věcí, kterou udělal, byla exhumace hrobů šesti neznámých německých vojáků pochovaných na dolnobenešovském hřbitově.

„Za komunistů se jim tam nesmělo ani na Dušičky posvítit. Prosadil jsem exhumaci v naději, že najdeme identifikační známky zemřelých, ale nebyly tam. Jeden voják měl v brašně patrony. Vysypal jsem z nich prach, který ještě hořel,“ vzpomíná. Padlým německým vojákům nechal postavit památník.

V době rozhovoru pro Paměť národa žil Josef Zawadský v Dolním Benešově a denně chodil na procházku kolem rybníka, u kterého vyrůstal. Budoucím generacím vzkázal, aby žily čistě a spravedlivě a poučily se z historie.