Mirko Zelenka

„Byla to taková práce, že to někdy byla sranda, ale spíš si myslím, že jsem blbě utrácel čas. Chodil jsem po schůzích a manželka se na mě hněvala, že jsem věčně v hospodě. Ve dvaapadesátém roce – kdy jsem se ženil – Zápotocký říkal, že naši drobní živnostníci budou vítanou konkurencí velkým národním podnikům. A my jsme pak znárodňovali babku, která měla v místnosti úzké jak nudle mandl. Obsluha byla jednoduchá. Ženské si daly na válce prádlo, vytočily si to a ona jim řekla: ‚Kolik jste měly válců?‘ ‚Osm.‘ Spočítala jim po dvaceti halířích osmkrát a ony jí daly dvě koruny. Měla ten mandl ještě po své babičce. Svítila jednou žárovkou, třicítkou, aby moc nepropálila. My jsme to tenkrát znárodnili. Nebo spíš sloučili do ‚prádelen‘. Mysleli jsme si o tom svoje, ale byli jsme poslanci národního výboru. Měli jsme z toho svým způsobem i srandu, protože jsme vůbec nedomysleli ty konce. Nedomysleli jsme, jaký těm lidem uděláme průser. Baba byla najednou bez prostředků. Vydělávala si tam léta, zaměstnaná nikterak nebyla. Z toho jí spočítali důchod a ona brala hovno. Dělal jsem to tři volební období, až do roku sedmdesát. V roce šedesát osm mi zakázali vykonávat funkce, zakázali mi být zaměstnán na dole a spoustu dalších věcí, poněvadž jsem nezdravil u vrbiček.“

„Poslali nás k die Technische Nothilfe. Mysleli si, že jako absolventi technické školy budeme platní. Měli jsme opravovat Berlín. Opravovali jsme ho tím způsobem, že jsme přišli do baráku, který neměl střechu nebo ta střecha shořela a spadla o patro níž, které spadlo ještě o patro níž. Aby se v těch třech spodních patrech dalo bydlet a aby na lidi, kteří tam budou bydlet, nic shora nespadlo, museli jsme to vystěhovat. Třeba jsme házeli ze třetího patra piano, ono ještě hezky hrálo, a jak v každém patře drclo o balkon, tak se rozezvučelo. Ono to stejně moc cenu nemělo, protože byly třikrát denně nálety. V pět hodin odpoledne, v půl sedmé večer a ve čtyři ráno. Takže my jsme třeba něco udělali a druhý den ráno už to bylo zas rozbité. Ale dělali jsme tam všecko. Většinou jsme spravovali střechy, aby do baráků, které bylo možné ještě alespoň částečně použít, nepršelo. Dávali jsme na to prkna a nějakou lepenku. Tuhle práci jsme dělali většinou, ale jinak jsme tam dělali všechno možné. Když byly domy poničené až do sklepů, tak jsme tahali i mrtvoly. Takže byla to někdy sranda, ale většinou ne. Ráno jsme většinou měli přistavenou mimořádnou tramvaj... Sonderfaht, kolikrát se jelo a najednou už tam žádné koleje nebyly nebo tam byla hromada všelijakých šutrů z baráků. Řidič musel couvat a jet jinudy. V Berlíně to na dopravu bylo dost náročné. Je to město, které už tenkrát mělo asi sedmadvacet kilometrů z jednoho konce na druhý. Takže když bylo takhle poničený, tak jsme mnohdy museli hodně složitě hledat cestu. Vždycky jsme měli osm hodin nasazení... Einsatz, osm hodin odpočinek a osm hodin spánek. To bylo teoreticky, ve skutečnosti jsme toho moc nenaspali. Ale někteří víc. Jeden kamarád si lehl, ještě mu visely nohy dolů z postele a už spal. I když byl nálet, tak se na to vyprd, Pepik Šoura ze Slaného.“