Mirko Zelenka

„Poslali nás k die Technische Nothilfe. Mysleli si, že jako absolventi technické školy budeme platní. Měli jsme opravovat Berlín. Opravovali jsme ho tím způsobem, že jsme přišli do baráku, který neměl střechu nebo ta střecha shořela a spadla o patro níž, které spadlo ještě o patro níž. Aby se v těch třech spodních patrech dalo bydlet a aby na lidi, kteří tam budou bydlet, nic shora nespadlo, museli jsme to vystěhovat. Třeba jsme házeli ze třetího patra piano, ono ještě hezky hrálo, a jak v každém patře drclo o balkon, tak se rozezvučelo. Ono to stejně moc cenu nemělo, protože byly třikrát denně nálety. V pět hodin odpoledne, v půl sedmé večer a ve čtyři ráno. Takže my jsme třeba něco udělali a druhý den ráno už to bylo zas rozbité. Ale dělali jsme tam všecko. Většinou jsme spravovali střechy, aby do baráků, které bylo možné ještě alespoň částečně použít, nepršelo. Dávali jsme na to prkna a nějakou lepenku. Tuhle práci jsme dělali většinou, ale jinak jsme tam dělali všechno možné. Když byly domy poničené až do sklepů, tak jsme tahali i mrtvoly. Takže byla to někdy sranda, ale většinou ne. Ráno jsme většinou měli přistavenou mimořádnou tramvaj... Sonderfaht, kolikrát se jelo a najednou už tam žádné koleje nebyly nebo tam byla hromada všelijakých šutrů z baráků. Řidič musel couvat a jet jinudy. V Berlíně to na dopravu bylo dost náročné. Je to město, které už tenkrát mělo asi sedmadvacet kilometrů z jednoho konce na druhý. Takže když bylo takhle poničený, tak jsme mnohdy museli hodně složitě hledat cestu. Vždycky jsme měli osm hodin nasazení... Einsatz, osm hodin odpočinek a osm hodin spánek. To bylo teoreticky, ve skutečnosti jsme toho moc nenaspali. Ale někteří víc. Jeden kamarád si lehl, ještě mu visely nohy dolů z postele a už spal. I když byl nálet, tak se na to vyprd, Pepik Šoura ze Slaného.“

„Bavili jsme se třeba v tělocvičně. Blbli jsme na nářadí, které tam bylo. Hráli jsme všemožné hry, to ani nemůžu říkat. Vyfasovali jsme noční košile francouzské výroby, byly bílé a dlouhé. Nikdo z nás je nenosil, kolikrát jsme se ani nesvlékali. S jedním klukem jsme si třeba vlezli do těch francouzských hadrů a pak jsme cvičili na kolech, bradlech a běhali jsme v nich po zemi. To bylo, když jsme měli poklidný život, když nám nikdo neumřel a tak. (Jak se k vám chovali němečtí policisté?) Jak který policista. Já jsem s nimi víceméně nepřišel do styku. V neděli, když jsme šli na vycházku, tak jsme je zdravili a oni museli odpovídat zdviženou pravicí. Schválně jsme hajlovali a oni museli taky. Drezírovali jsme je a dělali jsme si z toho srandu. V té době chtěl Badoglio udělat převrat a spoustu italských vojáků přivezli do Berlína. Přijeli vyfešákovaní jak do operety. Měli klobouky jako italští legionáři u nás, emailové odznaky, krásné tříčtvrteční boty. Snad je fasovali, když měli jít do Afriky, a na poslední chvíli jim změnili konečnou stanici. Přijeli nádherní a většinou to ty kurvy vyměňovali za žrádlo. V Berlíně byla taková hospoda, ve které se všechno dalo směnit. Prachy za cigarety, cigarety za chlast, chlast za boty a boty zase za prachy. Obchodovalo se tam se vším. Volného času zase tolik nebylo. Koukali jsme třeba na filmy se Soniou Henie, s rakouskou komickou dvojicí Heinz a Mosse, a dokonce jsme jednou byli na představení, ve kterém jsem viděl nádhernou nahatou ženskou. Prvně v životě. Šli jsme do Neuweltu. Někdo zjistil, že se tam neplatí vstupné, protože to je pro vojáky z fronty. Říkal: ‚Vy voli, máme mundúr, tak tam půjdeme. Z fronty sice nejsme, ale oni nás tam pustí.‘ A opravdu nás tam pustili. Byla tam hromada vojáků, nikdo jiný. Byl to pěkný pořad, varieté. Už v prvním výstupu tam stála antická socha. Stála a ani se nehnula. Mysleli jsme si, že je to opravdová socha. Byla celá stříbrná, jen rty a nehty měla rudé. Na závěr začali hrát nějakou písničku. Protože byla nahatá, tak nemohla dělat nějaký striptýz, ale vlnila se. Měl jsem z toho takové ošklivé sny.“