poručík v. v. Adolf Pravoslav Zelený

„Tak v noci z 12. na 13. června jsme ujeli v uhláku, to byl prázdný vlak. Ne přímo z Ostravy, ale tam byla malá stranice. Já si nepamatuji, jak se jmenovala. To nás naložili do prázdného, otevřeného, vysoká stěna. A my jsme museli sedět na pravé straně, protože Němci měli na hranicích majáky a svítili do všech aut. Ale tam nebylo vidět, když jsme byli skrčení pod tou stěnou. Tak ten stín, tak nás neviděli. Když jsme přijeli … když se to vzalo, tak to bylo směšné. Karel začal kašlat, když zrovna přišly kroky, Němci mluvili, německy mluvili, šli zrovna okolo našeho vagonu. Tak já jsem mu zastrčil hubu, aby to nešlo. Tak to bylo hrozně napínavé. Teď se zastavili u našeho vagonu a mluvili německy. Tak jsme věděli, že jsme ještě v Německu. Najednou se vlak odtrhl, jel asi jeden kilometr a zastavil taky. Tak my jsme nevěděli – jsme v Polsku, anebo jsme v Německu. Tak jsme tam seděli ve vlaku napínavě. Každý jsme měli pendrek v ruce, kus elektrického kabelu. To když dostane ránu, tak to zabije. Tak jsme měli každý ten kus. A říkali jsme si, když Němci přijdou, tak je zabijeme. A najednou jsme slyšeli polsky, tak jsme vyskočili a oni říkali: ‚Nebojte, to jste v Polsku teď.‘ Tak jsme řekli: ‚Je otevřená pokladnice, kde se nakupují lístky?‘ A on povídá: ‚Po půlnoci, ty budou zavřený. Běžte na policii a tam se vzdejte. Protože když vás chytnou na útěku…‘ On byl Čech. ‚…tak vás zavřou a pošlou vás zpátky.‘ Tak my jsme šli na policii a přiznali jsme. A mezitím jsme zjistili, že nás bylo dvacet Čechů. To kdyby býval jiný Čech přišel, tak bychom ho asi zabili.“

„Tak nás poslali konečně do Gdyně, kde najednou přišli Poláci, důstojníci a žádali nás: ‚Prosím vás, zůstaňte tady u letectva. My vám všem poddůstojníkům dáme vojenskou hodnost.‘ Je o tom kniha, co napsal Jan Reil. Když jsme přišli do Francie, já jsem byl ubytovaný s leteckou skupinou Saint Sir. Tak nás přivezli, jeli jsme do Paříže a tam jsme udělali lékařskou prohlídku, tělesnou prohlídku. Prohlídku medicíny. A tam jsme podepsali na pět let smlouvu. Propustili nás, tak já jsem se vrátil do Saint Sir. A asi za tři dny přišel plukovník československého letectva, plukovník Berounský, a přinesl deset franků pro každého. A mně a Štefkovi, který byl pozorovatel… A v Kanadě mu řekli: ‚Vy nejste praví letci, vy se vrátíte k armádě a půjdete do cizinecké legie.‘ Tak jsme byli v cizinecké legii. Jenom málo, to bylo dvaadvacátého. Pro nás to bylo zklamání, protože nás všichni důstojníci znali. My jsme sloužili u leteckých pluků před válkou jako pozorovatelé. A najednou plukovník řekne: ‚Vy nejste v seznamu letců, běžte zpátky k pěchotě.‘ To nás nakrklo. No ale co můžeme dělat.“

„To byl skoro konec mého létání. A najednou nás zavolali čtyři posádky odpoledne a říkali: ‚Budeme bombardovat německého pašeráka, který je v přístavu Bordeaux.‘ Ten pašerák, to byly německé lodě, které jezdily tajně, kolem jižní Afriky nebo z Japonska a přivážely uran a vzácné kovy pro Německo. Ale vždycky tam musely jet kolem Španělska. A oni o tom věděli. Jedna naše posádka je potopila. Já mu říkám námořní piráti. Námořní pašeráci. Tak tam ta loď seděla v Garonne, v ústí řeky Garonne. Ne v tom Bordeaux přímo. Tak jsme měli letět čtyři aeroplány na Bordeaux. A byla krásná měsíční noc, ani mráčku a my jsme letěli. A najednou jsme viděli před námi Bordeaux. Osvětlené, všechno zapnuté. A našli jsem ten přístav, kde byla ta loď. Já jsem tu loď našel, viděl, šel jsem k bombardovacímu zaměřovači. A když jsme letěli, tak já jsem byl kousek od toho. A nic se nestalo, nic se nezhasínalo. Tak jsme otočili a povídal jsem: ‚Uděláme to ještě jednou.‘ A letěli jsme okolo světla a já jsem vyhodil bomby. A ty bomby jsem viděl vyhazovat. Jedna vybuchla, druhá, třetí, čtvrtá. Samozřejmě, nic škody jsme neudělali. Protože byl nízký příliv, tak ona stála na zemi, mohu-li říct. Možná jsme zabili nějaký Frantíky. Ale potom na nás začali střílet, tak my jsme letěli velmi nízko a zmizeli jsme v moři. Když jsme přišli do Talbenny, tak tam byla hrozná panika, protože oni odvolali všechny aeroplány z toho letu. A my jsme to neslyšeli. Tak my jsme tam byli. A když jsem hlásili, že děláme nálet, tak si mysleli, že jsme byli sestřeleni. Moje manželka tenkrát čekala dítě, tak si nikdo netroufal říct, že mě sestřelili. A najednou jsme se tam objevili.“

„A potom, já jsem vždycky měl to štěstí, že jsem někoho zachránil. Když jsme byli v Polsku, tak jsem vytáhl jednoho Poláka z řeky, který se topil. Když jsem byl v Singapuru, tak jsem byl u záchranné jednotky v džungli. Žádnou záchranu jsme tam neudělali, protože tam byla armáda a nás nespustili. Tam byly pralesy. Já jsem byl vycvičený, jak navigovat v pralesích. Ale hlavní záchranu jsem udělal v Keni. Tak jsem zachránil tři, nebo ne zachránil, ale šel jsem a vytáhl jsem z vraku tři lidi. To bylo na Monduli. Tak byl jeden živý a jeden mrtvý. A potom na Mont Meru, tam byli jeden mrtvý a dva těžce zraněný. Tak tam jsem udělal záchranu. A potom v poušti jsem našel několik lidí, kteří se ztratili. Tak já jsem byl vždycky, když jsem někam přišel… Kdybych býval přišel do Skotska, tak bych byl mountain rescuer, ale to jsem neměl příležitost.“