Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík v. v. Adolf Pravoslav Zelený (* 1914  †︎ 2010)

• narozen 11. 10. 1914 v Rožné nad Pernštejnem, okres Žďár na Sázavou

• zvolil si vojenskou kariéru a v roce 1937 absolvoval jako poručík Vojenskou akademii v Hranicích

• 12. 6. 1939 opustil ilegálně Československo a odešel do Polska, kde chvíli pracoval na polích

• poté odešel do Francie, působil ve francouzské cizinecké legii

• z Francie byl převezen nejprve do Gibraltaru a pak do Anglie

• v červnu 1940 dostal rozkaz nastoupit k letectvu

• v Anglii byl vycvičen a stal se členem 311. perutě u pobřežního hlídkování

• od roku 1943 působil jako operační důstojník na základně

• v roce 1945 se vrátil do Československa, nastoupil do vojenské školy a převzal kontrolu na Ruzyni

• zakladatel a dvakrát předseda Sdružení zahraničních letců

• v roce 1948 odjel zpět do Anglie

• v Anglii jako navigátor RAF a letec s B-29 Superfortress od roku 1950 až do 1952

• poté odešel k letecké kontrole do zahraničí

• působil na základně v Keni (1959–1962), Libyi (dalších pět let), Singapuru a Bahrajnu,

• velitelem vojenské školy v Libyi

• po odchodu od RAF v roce 1971 začal dělat turistického průvodce

• zemřel 25. ledna 2010

Útěk z Československa a pobyt v Polsku:

Při útěku z okupovaného Československa žádal syn majora z Jihlavy Adolfa Pravoslava Zeleného, aby byl vzat do týmu. „Tak jsem slevil. A potom mě Jan prosil, abych vzal jeho synovce. Tak nás bylo pět. V noci dvanáctého a třináctého června jsme ujeli v uhláku. To byl prázdný vlak.“ Jeli z nástupiště u Ostravy, Adolfa Pravoslav Zelený si už nepamatuje ze kterého. „To nás naložili do prázdného, otevřeného vlaku s vysokými stěnami. A my jsme museli sedět na pravé straně, protože Němci měli na hranicích majáky a svítili do všech aut. Ale tam nebylo vidět, když jsme byli skrčení pod stěnou. Tak stín náš neviděl. Když se to vzalo, tak to bylo směšné. Karel začal, když zrovna přišly kroky, Němci mluvili německy, šli zrovna okolo našeho vagonu, kašlat. Já jsem mu zastrčil hubu, aby to nešlo (ven). To bylo hrozně napínavé. Teď se zastavili u našeho vagonu a mluvili německy. Tak jsme věděli, že jsme ještě v Německu. Najednou se vlak odtrhl, jel asi jeden kilometr a zastavil. My jsme nevěděli – jsme v Polsku nebo jsme v Německu? Tak jsme tam seděli ve vlaku napínavě. Každý jsme měli pendrek v ruce, kus elektrického kabelu. To když dostane ránu, tak to zabije. Tak jsme měli každý kus. A říkali jsme si: ‚Když Němci přijdou, tak je zabijeme‘. A najednou jsme slyšeli polštinu. Tak jsme vyskočili a oni říkali: ‚Nebojte, to jste v Polsku teď.‘ Tak jsme řekli: ‚Je otevřená pokladnice, kde se nakupují lístky?‘  A on povídá: ‚Po půlnoci budou zavřený. Běžte na policii a tam se vzdejte. Protože když vás chytnou na útěku…‘ On byl Čech. ‚…tak vás zavřou a pošlou vás zpátky.‘ Tak jsme šli na policii a přiznali jsme se. A mezitím jsme zjistili, že nás bylo dvacet Čechů. To kdyby býval jiný Čech přišel, tak bychom ho asi zabili.“

Zůstali tam asi 7 dní. Spali na zahradě, protože neměli kde bydlet. „Na verandě byla zima, jídlo nebylo - to jsme si museli koupit. A tak jsme pracovali na polích u polských Čechů. A ty nám dali polévku a kus buřta. A po týdnu nás přepravili do Krakova.“ Tam přišli 21.června 1939. V Krakově se dostal do zahraniční armády a odjel do Francie.

„Když jsme přijeli do Polska, tak nás nikdo nechtěl. Poláci říkali: ‚Proč se, páni nebránili, my je pobijeme čepicemi.‘ Poláci nás nechtěli: ‚Vy nejste dobří vojáci. Vždyť jste to neuměli, Němci vás rozdupali. To my je porazíme.‘“ Jediným způsobem dostat se pryč bylo přes cizineckou legii. Sami neměli peníze a ani vláda neměla peníze. „Ty nás nemohli platit. Vydržovali nás v táboře v Krakově, ale nebyly peníze zaplatit za loď a za transport do Francie.“

Ve francouzské cizinecké legii:

Pomohl jim velvyslanec Osuský v Paříži, který podepsal smlouvu s francouzskou vládou. Českoslovenští vojáci budou převezeni do Francie s podmínkou podepsání smlouvy na pět let do legie. Do ní se mohlo vstoupit pouze na francouzské půdě. Jinde než ve Francii to nešlo. Zařídil jim to velvyslanec Osuský. „My jsme to nemohli ovlivňovat. To se stalo všechno ve Francii. A tam dali různé podmínky. Dejme tomu, že všichni nadporučíci, když udělají zkoušky z francouzštiny, tak budou přijati jako podporučíci. Ale obyčejní lajtnanti budou přijati jako četaři. A záložní důstojníci poddůstojníci.“ To bylo ujednáno bez vědomí Čechoslováků. „Já osobně bych tam šel za každou cenu. Já jsem chtěl bojovat proti Němcům pod jakoukoliv vlajkou, i francouzskou, jenom ne německou.“  

Byli posláni do Gdyně, kam za nimi dorazili polští důstojníci. Ti požadovali, aby zůstali v Polsku: „A žádali nás: ‚Prosím vás, zůstaňte tady u letectva. My vám všem poddůstojníkům dáme vojenskou hodnost.‘“

Ve Francii byl ubytovaný s leteckou skupinou Saint Cyr. „Tak nás přivezli, jeli jsme do Paříže. Tam jsme udělali lékařskou tělesnou prohlídku“ Podepsali smlouvu na pět let a vrátili se zpět do Saint Cyr. „A asi za tři dny přišel plukovník československého letectva, plukovník Berounský, a přinesl deset franků pro každého. Mně a Štefkovi, který byl pozorovatel. A v Kanadě řekli: ‚Vy nejste praví letci, vy se vrátíte k armádě a půjdete do cizinecké legie.‘ Tak jsme byli v cizinecké legii. Pro nás to bylo zklamání, protože nás všichni důstojníci znali. My jsme sloužili u leteckých pluků před válkou jako pozorovatelé. A najednou plukovník řekne: ‚Vy nejste v seznamu letců, běžte zpátky k pěchotě. ‘ To nás nakrklo. Ale co můžeme dělat.“

Po napadení Francie zůstal Adolf Pravoslav Zelený v Agdu, protože se přihlásil k parašutistům. „A když to zkrachlo, tak nás Angličané převezli na lodi Northmore do Gibraltaru. A z Gibraltaru do Anglie.“ To se stalo 7.července 1940. Ve Francii nebojoval. „Já jsem byl pobočníkem velitele třetího pluku a zůstal jsem v Agdu. Ačkoliv jsem žádal a prosil, aby mě vzali k prvnímu nebo druhému pluku. Velitelství řeklo: ‚Ne.‘“

„Já jsem byl nakrknutý, když mě nechtěli přijmout ve Francii. Já jsem měl být parašutista, to je stejně nebezpečné. Já jsem byl nezařazený důstojník. To znamená, že jsem běhal během dne jako obyčejný voják. A večer jsem si mohl – to bylo směšné – vzít důstojnickou uniformu. Nám platili omezený plat - takže člověk byl voják a večer jako oficír.“ Bylo hodně nespokojenosti, protože Čechoslováci byli vycvičení. „A oni utvořili ty jednotky. Já jsem byl u kulometné roty. Jedna četa byla z bývalých vojáků a důstojníků od třetího pluku, i druhá četa. A třetí četa byli dragouni.“ Adolf Pravoslav Zelený byl se skupinou z Agdu, s poručíkem Opálkou a poručíkem Oldřichem Pechalem, který byl zabit.

U letectva v Anglii:

V červnu 1941 dostal rozkaz nastoupit k letectvu. „Řekli mě: ‚Když nechcete a zůstanete u armády, tak to nebude škodit vaší kariéře.‘ Tak já jsem se smluvil s kamarády. Oni říkali: ‚Ty aspoň začneš bojovat dřív než my.‘ Tak nakonec jsem si hodil šestáka a letectvo vylezlo. Tak jsem naštěstí musel k letectvu. Ti dva byli moji nejbližší kamarádi – Opálka a Pechal - zahynuli, když já jsem se stal operačním a začal létat proti Němcům. Tak já jsem přežil a oni jsou mrtví.“

Dále byl s Adolfem Pravoslavem Zeleným u parašutistů poručík Stříbrný a Josef Horák, oba z vypálených Lidic. Stříbrný vstoupil do letectva. „Tak jsem nastoupil u letectva a začal jsem dělat výcvik. Potom mě poslali do navigačního kurzu. Pět měsíců jsem byl navigátorem. Odtud jsem šel k výcvičné peruti u 311ky. To jsem udělal dva lety na Essen a Kolín  a potom jsem šel do Tallbeny k námořnímu a pobřežnímu letectvu, kde jsem udělal padesát dva letů. Přes čtyři sta sedmdesát hodin letu.“ Létal 40 hodin s generálem Nedvědem, který nyní žije v Austrálii.

Adolf Pravoslav Zelený byl u letectva až do konce války. „Když jsem odlétal, tak Korda chtěl jít k dopravnímu letectvu. Protože on byl dopravní pilot a chtěl létat se čtyřmotorovými aeroplány. A když jsem skončil mojí túru, tak mně říkal, jestli chci s ním jít k dopravnímu letectvu. Protože jsem mluvil německy, anglicky a francouzsky. To mně bude slušet.“ Šli tedy spolu na ministerstvo na inspektorát, kde žádal Korda ke přijetí k dopravnímu letectvu. „Ti mu řekli: ‚My budeme mít čtyřmotorové aeroplány Liberatory. Tak zůstanete u nás a my vás uděláme velitelem letky.‘ Já jsem převzal službu operačního důstojníka v hodnosti majora.“

Na každé stanici byl operační sál, čili podzemní budova velmi dobře chráněná. „To bylo centrum, operační sál, kde byly cíle nebo mapy naznačeny. Tam seděl kontrolor a řídil co se stalo. To bylo jeho zodpovědností - kdy se měl zastavit let, pospíšit nebo změnit. To mohl udělat, když mu dali povolení od skupiny. Takže to byl velmi zodpovědný úkol.“ Ve volných chvílích, když česká posádka letěla na operaci, sloužil Adolf Pravoslav Zelený u Angličanů. To je  v pobřežním velitelství. „Tak my jsme tam byli dva. Podstránecký byl zpravodajský důstojník a já jsem byl kontrolor. Tak jsme vždycky informovali naše české posádky. My jsme pracovali více než někdo jiný. Když jsem si udělal túru, což pozůstávalo odpoledne, ráno a noc, celou noc se nesmělo spát, tak jsem měl dva dny volna. Tak jsme v těch volných dnech já nebo Podstránecký byli k dispozici. A když česká posádka letěla někam, tak jsme museli do operačního sálu a informovali o situaci co mají dělat.“ Tuto funkci vykonával v letech 1943 – 1945.

Byl také poslaný na kurz na leteckého kontrolora. Ti měli za úkol řídit provoz venku na letišti nebo přivádět letadla za špatného počasí zatímco Adolf Pravoslav Zelený dělal v podzemí. „Tak já jsem měl dvě funkce. Ale já jsem nedělal toho  kontrolora. Až když jsme přišli do Československa, tak první věc mně řekli, že převezmu ruzyňskou kontrolu. Tak jsem tam byl. Ani jsem nedostal dovolenou po pěti letech války.“

Adolf Pravoslav Zelený nemá moc humorných povídek. „Že by něco směšného bylo…to bylo vždy všechno velmi vážné.“ Adolf Pravoslav Zelený si vzpomněl na souboj s Němci nad Biskajským zálivem. Bylo to v pobřežním letectvu. „Tak jsme létali v Biskajském zálivu a patroly byly jako vějíř. To se začalo z jedné pozice, jeden aeroplán letěl vpředu a druhý letěl vedle za ním. Takže celý ten prostor v Biskajským zálivu byl pozorován z letadla. A bylo to, když Němci vyjížděli z Lorientu, kde byla základna. V tom okruhu museli přijít domů, aby si nabyli baterie.“

Tak se létalo a nejnebezpečnější patrola pro Adolfa Pravoslava Zeleného byla blízko francouzského pobřeží až k Bordeaux. Poté se otáčela a letěla zpět. „19.září ráno jsme vyletěli s posádkou Vládi Nedvěda a letěli jsme na nejbližší patroly k boji. A když jsme skoro přilétli, tak najednou střelec říká: ‚Tamhle jsou tři Junkersy.‘ Tak Vláďa shodil bomby a jedinou nadějí bylo dostat se do mraků. Tam v šesti tisících (metrech) byly mraky. Tak jsme začali stoupat a než jsme se dostali k mrakům, tak jeden Němec na nás zaútočil zpředu. Přední střelec na něj zaútočil, on podlétl a někdo říkal, že vycházel kouř z jeho motoru. Potom byl druhý nálet. Já jsem napsal ihned kde jsme a dal jsem to telegrafistovi, který to vysílal domů. Že jsme byli napadeni třemi Junkersy. A když jsem skončil s tou pozicí, tak jsem šel do astronomu. Tam jsme brávali pozice slunce, hvězda a tak dále. Ale já jsem odtud viděl dokola. To bylo jediný místo v aeroplánu, kde jsem viděl dokola.“ Povinností Adolfa Pravoslava Zeleného bylo dávat pilotům údaje, odkud útočí Němci a odhadnout vzdálenost. „Teď je míle, půl míle, čtyři sta metrů, pět set metrů. A on to otočil, tomu se říkalo vývrtka. To se lítalo takhle. Teď jsem tam stál a viděl jsem nálet jak šel k nám. A nikdy nevystřelil. A podletěl. A teď zadní střelec hlásil, že na něj útočí. A proti němu letěl třetí. A nevystřelil. A mezitím jsem se dostali do mraků. Tam byly malé mraky. A kdykoliv jsme vylétli, tak tam čekal Němec. Ale nestřílel. Tak to byl buď zázrak nebo Němci neměli střelivo. Já si myslím, protože u Bordeaux byla výcvičná škola na Junkersy. A oni asi byli na cvičení nad mořem a neměli munici. V prostředku Biskaje nesestřelili ani jeden z našich aeroplánů. Já jsem vyšetřoval ten den a nikdo nebyl sestřelen. Neměli munici, tak jsme z toho vyvázli.“ Němci letěli s nimi, ale byli asi tisíc metrů pod nimi. Když uviděli, že Adolf Pravoslav Zelený s posádkou letadla letí na západ, tak se rozhodli vzdát se pronásledování. „Tak jsme přežili. A když to vidíte, jak na vás létají, tak se vám zavírá něco v kalhotách.“

Druhá historka se váže k době, kdy už měl u létání skončit. „A najednou zavolali čtyři posádky odpoledne a říkali: ‚Budeme bombardovat německého pašeráka, který je v přístavu Bordeaux. ‚  Pašeráci byly německé lodě, které jezdily tajně kolem Jižní Afriky nebo z Japonska a přivážely uran nebo vzácné kovy pro Německo. Ale vždycky musely jet kolem Španělska. A oni o tom věděli. Jedna naše posádka je potopila. Já mu říkám námořní pašeráci. Tak ta loď seděla v Gironde, v ústí řeky Garrone. Ne v tom Bordeaux přímo. Tak jsme měli letět čtyři aeroplány na Bordeaux. A byla krásná měsíční noc, ani mráčku. A my jsme letěli. A najednou jsme viděli před námi Bordeaux. Osvětlené, všechno zapnuté. A našli jsme přístav, kde byla ta loď. Já jsem tu loď našel, viděl a šel jsem k bombardovacímu zaměřovači. A když jsme letěli, tak jsem byl kousek od toho. A nic se nestalo, nic se nezhasínalo. Tak jsme se otočili a povídal jsem: ‚Uděláme to ještě jednou. ‘ A letěli jsme okolo světla a já jsem vyhodil bomby. A ty bomby jsem viděl vyhazovat. Jedna vybuchla, druhá, třetí, čtvrtá. Samozřejmě, nic škody jsme neudělali - protože byl nízký příliv, tak stála na zemi, mohu –li říct. Možná jsme zabili nějaké Frantíky. Ale potom na nás začali střílet, tak jsme letěli velmi nízko a zmizeli jsme v moři. Když jsme přišli do Tallbeny, tak tam byla hrozná panika, protože oni odvolali všechny aeroplány z letu. A my jsme to neslyšeli. Tak jsme tam byli. A když jsme hlásili, že děláme nálet, tak si mysleli, že jsme byli sestřeleni. Moje manželka tenkrát čekala dítě, tak si nikdo netroufal říct, že mě sestřelili. A najednou jsme se tam objevili.“ To byla jediná možnost Adolfa Pravoslava Zeleného, kdy mohl dostat vyznamenání, ovšem nemá důkaz o potopení lodi.

Po roce 1948 v Anglii a u RAF:

Svou ženu potkal o Vánocích 1940. V roce 1945 se vrátil do Československa a šel do válečného školy. Je zakladatelem Sdružení zahraničních letců, kde byl dvakrát zvolen za předsedu. Ovšem v roce 1948 byl vyhozen ze sdružení. „Žena mluvila perfektně česky, i děti mluvili česky. Ale teď už to neznají. To byla jedna ze zvláštních Angličanek, které se naučili česky.“ V roce 1948 se oficiálně vystěhoval z komunistického Československa.

Adolf Pravoslav Zelený byl členem Sdružení zahraničních letců, které patřilo pod Československou obci legionářskou. Ta sdružovala legionáře, letce a armádu. „A když komunisté přišli do moci, tak nás, kteří byli na západě, vyhodili. Zbavili nás funkce. A v mém případě se stalo, že mě odsoudili jako nebezpečného člověka, vyhodili mě a vyloučili mě ze sdružení. To je moje historie. Ale většina těch lidí, kteří tam byli, bývalí letci, byli prostě vyhození.“

Byl zatčen, ale poté propuštěn. „Jinak jsem nebyl pronásledovaný.“ Nemohl získat žádnou práci a odešel tedy do Anglie. Vydávali v Československu také letecký časopis, kde byl Adolf Pravoslav Zelený zodpovědným redaktorem. Vydávali jej po celý rok. „Já jsem měl hodně práce, i když bylo všechno dobrovolné a neplacené.“ Komunisté vydávání časopisu zastavili, protože se v něm pojednávalo i o vyprávění zahraničních letců. „Povídky a vzpomínky jsme dělali. Lidé tam psali a já jsem psal obyčejně o situaci - jaké nové aeroplány byly vynalézané nebo postavené. To byl pěkný měsíčník, ale bylo tam hodně zpráv od letců. Tam napsali různé povídky, jak jsme létali. Historky, srandy a takové. Polovičku zábavný, polovičku profesionální. To jsem dělal jeden a půl roku.“ Časopis začal právě vydělávat – členové nemuseli platit žádné příspěvky. Peníze, které vydělali na časopise, šly na knihy, dále na věnce, pohřby atd.  Platilo se jimi vše. „A když měl někdo malér, tak jsme půjčovali peníze bez úroku.“

V Anglii měl problém získat práci. Angličané dávali přednost domácím pracovníkům „Pro mě bylo těžké dostat zaměstnání. V osmačtyřicátém roce rozpouštěli ty regimenty, které byly ve válce. A spousta mladých lidí nemělo domov a zaměstnání. A když cizinec, já jsem nebyl státním občanem, tak mně řekli: ‚Litujeme, ale máme tady mnoho lidí, kteří jsou nezaměstnaní. My vám zaměstnání nemůžeme dát.‘“ Adolf Pravoslav Zelený žil v Cornwallu, v oblasti, která závisí na turismu.

Propuštěn z armády byl na podzim, a tak se ženou finančně strádali. „Žena zdědila malou sumu z Austrálie od tety. To by nám bylo bývalo vydrželo do Vánoc. Ten domek nám byl propůjčen zdarma. Tam nebyla voda, elektrika ani záchod. To byl letní domek, kde lidé zůstávali přes víkend. My jsme v tom žili.“ Adolf Pravoslav Zelený neměl žádný peníze, a tak byl rád za propůjčení domu od jiného vlastníka.

Přišel dopis od kamaráda Karla Párla, který utekl do zahraničí s Adolfem Pravoslavem Zeleným, že si koupil dům. „Velký dům, sedm ložnic, malé hospodářství, stáje, kravíny a asi pět hektarů. A velkou zahradu asi sto metrů čtverečních. Když to koupili, tak lidi odmítli pracovat pro cizince.“ Práce se tedy ujal Adolf Pravoslav Zelený. „Jsem se naučil dojit nebo jak udělat máslo. To jsem studoval po večerech všechno o krávách. Kuřat jsem tam měl asi dvě stě, dále králíky a husy. Asi dvě stě kusů drůbeže. To jsem dělal během dne a večer jsem pomáhal s mojí paní vybudovat dům.“

Leteckým kontrolorem, zachráncem lidí a průvodcem turistů:

Karel Párl se rozhodl na jaře statek prodat. Kvůli tomu si na Vánoce požádal Adolf Pravoslav Zelený o vstup do letectva. Musel nejprve vykonat zkoušky z matematiky a angličtiny. „Tak mě vzali. A slíbili mně, že když vstoupím do letectva, tak mohu být  podporučík u RAF regimentu. To byl pěšácký pluk, který ochraňoval letiště. Protože vždy pěšáci neradi dávali své lidi, když je potřebovali na frontě. Tak oni utvořili RAF regimenty z lidí, kteří nebyli schopní dělat službu ve válečných jednotkách. A já jsem bývalý pěšák, tak jsem si říkal: ‚Tak tam půjdu.‘ Ve skladech nebo v účetnictví.“ Adolf Pravoslav Zelený si zvolil regiment a absolvoval lékařskou prohlídku. „Najednou ke mně přišli a řekli: ‚Chcete létat jako navigátor?‘ Já jsem říkal: ‚Samozřejmě.‘ Byl jsem kapitánem, ale přijal jsem.“ Díky slušnému příjmu si celá rodina polepšila.

Poté byl na základnách v různých zemích světa. „Na základnách, odkud jsme létali na B-29 Superfortressích, Washingtonech. To byl největší aeroplán. Anglické válečné  aeroplány nebyly schopné nosit atomové bomby a neměly dolet. Tak pronajali od Američanů Superfortress a my jsme byli první squadrona, čtyřicátá první squadrona. Tam jsem létal dva a půl roku.“ Domovská základna byla v Oakingtonu, protože na východě bylo soustředěno bombardovací letectvo. Byl vyloučen ve 38 letech z letectva pro své stáří. Báli se totiž, že by v těchto letech nezvládl tryskové aeroplány.

Letadla Washington, se kterými létal Adolf Pravoslav Zelený, byly uzpůsobené i pro atomové zbraně. Ovšem v době jeho létání nebyli nikdy zbraněmi vyzbrojení. „Jen když jsme byli na cvičeních, tak jsme měli takové bombičky. Když jste je shodil, udělalo to kouř. Bylo hlavní, že se to dělalo podle tabulek a každá bomba měla různé technické tabulky - různé rychlosti, různé dohody, podle váhy, podle různých výšek a podle různého počasí. Když jste z té výšky třicet tisíc metrů shodil bombu, tak mohl být na začátku vítr ze západu, v polovic z jihu a to padla mimo cíl, protože jste to nemohl kontrolovat. Dneska se řídí radarem, že se to drží a vybuchne na místě, kde to je přesně bombardované. To jsme nikdy neměli. To se vyhodily miliardy v tom bombardování. A nic nezničili. Jen domy…ale Němci pracovali dále.“ 

Adolf Pravoslav Zelený odešel k letecké kontrole do Changi v Singapuru. „Bylo to velmi příjemné. To byla velmi dobrá společenská krásná stanice. Tři roky v tropech byly dobré. Tam jsem hlavně dělal plachtění a námořnictví. To byla zábava. Jinak jsem byl kontrolorem.“

Vrátil se do Anglie do Oakingtonu, kde se rozešel ve zlém se svým velitelem. Nechal se přeložit do Debdenu, kde byl čtyři léta. Měl zde dobrou pozici jako kontrolor a velitel hasičů. Začal malovat obrazy. „Pak jsem se dal do divadla a začal jsem malovat. Vyhrál jsem několik prvních cen a všechny obrázky jsem rozdal. Ještě mám doma asi třicet a každý obrázek pro mě něco znamená. Já se jich nechci zbavit. Děti už mají tolik mých obrazů, že nechtějí víc. Každý obrázek má ke mně nějaký vztah. Buď se něco stalo nebo jsem něco udělal. Tam je to zanecháno a vzadu napsáno.“ Namaloval dva obrazy i královně, za ně dostal zlaté knoflíky. Ty mu ovšem někdo ukradl v Egyptě. „Můj hlavní zájem byl malovat mešity. Já rád maluji mešity a lodě. Mám většinou obrázky zvláštních lodí, parníků nebo válečných lodí. I poušť byla můj zájem. Ty mešity a různé vzorce jsem tam maloval.“

Adolf Pravoslav Zelený byl na základně i v Bahrainu. „Já jsem byl kontrolor, a tak jsme šli do Kuvajtu, když Iráčané hrozili v dvaašedesátým roce, že ho obsadí. A jak se tam objevili Angličané, tak odešli. Já jsem tam byl v Kuvajtu.“

Adolf Pravoslav Zelený vzpomíná na různé situace, kdy někomu zachránil život. „Já jsem vždycky měl štěstí, že jsem někoho zachránil.“ V Polsku zachránil Poláka, v Keni zachránil hned několik lidí. „Když jsme byli v Polsku, tak jsem vytáhl jednoho Poláka z řeky. Když jsem byl v Singapuru, tak jsem byl u záchranné jednotky v džungli. Žádnou záchranu jsme tam neudělali, protože tam byla armáda a nás nespustili. Já jsem byl vycvičený jak navigovat v pralesích. Ale hlavní záchranu jsem udělal v Keňi. Tak jsem vytáhl z vraku tři lidi. To bylo na Monduli, byl tam jeden živý a jeden mrtvý. A potom na Mont Meru jsem zachránil, tam byli jeden mrtvý a dva těžce zranění. A v poušti jsem našel několik lidí, kteří se ztratili. Kdybych býval přišel do Skotska, tak bych byl Mountain rescuer. Ale to jsem neměl příležitost.“ Monduli a Mont Meru v současné době spadá pod Tanzanii.

V Keni byl od roku 1959 do roku 1962. To bylo povstání Mau Mau proti britské koloniální správě. Byl kontrolorem, ale hlavní věc byla záchrana. Prováděli cvičení a Adolf Pravoslav Zelený cvičil v horolezectví s dobrovolníky. „Normálně pracovali, ale dobrovolně. Byli neplacení členy záchranné služby. a dělali jsme výcvik v horách. Vylezli jsme na Kilimandžáro, výcvik u moře, v moři, v poušti, v džungli. Tam bylo všechno, ale ne pravá ohromná poušť, jaká byla v Libyi.“

Nejdéle, pět let, byl na základně v Libyi. V Debdenu byl čtyři léta. V Libyi se stal velitelem školy, kde učil o umění přežit v poušti. „Já jsem byl více v zámoří než v Libyi. Líbilo se mi všude.“ Nacházel se v pouštích posledních pět let. „To bylo něco ohromného. V první řadě jsem byl zodpovědný za výchovu a dobrodružství. Lidé, kteří seděli na okraji pouště se do ní nikdy nedostali a oni jim to chtěli zařídit. Tak já jsem vždycky udělal dobrovolné pochody v pouštích. Anebo jsme šli na výpravy, které trvaly měsíc nebo tři neděle. Vždycky jsem byl vedoucí, tak to bylo pro mě velmi zajímavé.“ Učil navigaci v poušti, jak přežít a jak vyrábět stany.

Po odchodu z letectva v roce 1971 dělal průvodce turistům po různých zemích světa. Na podzim v roce 1972 odešel do Rakouska, Maďarska, severní Itálie, poté do Francie, Maroka, Libye, Egypta, Číny, Japonska, Austrálie, Nového Zélandu a severní i jižní Ameriky.

Vrací se mu miliony vzpomínek. „Moje služba po válce byla daleko zajímavější a daleko více se mi líbila než ve válce.“ Adolf Pravoslav Zelený navštívil jako turista více míst. „Když jsem šel do penze, tak jsem se stal průvodcem turistů. Tak jsem navštívil sedmdesát zemí. A naučil jsem se asi šest extra jazyků – hindi, čínsky, arabsky, svahilsky, malajsky. To jsem všecko zapomněl. Jsem měl talent na řeči, ale nikdy jsem neskončil, že bych se naučil jeden jazyk pořádně. Taky nebyl čas, když mě posílali každých čtrnáct dní do jiné části světa. Tak jsem se naučil ty, které jsem potřeboval.“ Arabské řidiče navigoval arabsky, protože anglicky oni neuměli. „To byl rozhovor, jaký jsem uměl v cizích jazycích. Komplimenty a takové věci.“

S maminkou se viděl v roce 1964 a s tatínkem ve Vídni. „Já jsem jel do Vídně následující rok, protože tatínkovi dali povolení, že může jet do Vídně. Tak jsme se tam setkali. A to jsem ho viděl naposled, už byl tenkrát osmdesát tři nebo osmdesát dva let starý. Tak to byl jediný osobní styk. Jednou jsem viděl matku. Ta přišla do Anglie. Já jsem se mohl vrátit do Československa kdykoliv jsem chtěl, já jsem měl československý pas. Nikdy jsem ho neobnovil.“  V roli anglického průvodce po Evropě mu nepovolili jet do Ruska, ani do Československa. Nedostal vízum. „Já jsem sem nemohl jet, ale byl jsem normálně anglickým občanem, tak mě nemohli nic udělat. Samozřejmě jsem sloužil v letectvu, tak bych si netroufal přijet. Ale když jsem odešel od letectva, tak jim to bylo fuk.“ V roce 1990 se s manželkou poprvé podíval do Československa po Sametové revoluci. Vrátil se opět v roce 1991.

 Jazykově byl Adolf Pravoslav Zelený vybaven už ve Francii. Měl jazykové nadání. „Já jsem mluvil skoro perfektně, mnoho lidí neumělo mluvit. Já jsem měl štěstí, že jsem byl nadaný na jazyky.“

Celá rodina Adolfa Pravoslava Zeleného pocházela z Moravy. Vzpomíná na učitelský původ rodiny. Otec byl ředitelem měšťanské školy a kořeny jeho učitelského původu sahají až do přelomu 17. a 18. století. „Já kdybych býval byl učitel, tak jsem byl šesté pokolení. Můj syn je šesté pokolení a moje vnučka je sedmé pokolení učitelů.Tak jsme byli kantorská rodina.“ Rodina jeho manželky je námořnická a s příjmením Drake se odvolává na slavného námořníka. „Její jméno bylo Drake. A její otec říkal, že pochází z drakeovy rodiny. Každý, kdo se jmenuje Drake to říká. A ona je z bývalé rodiny Drake, tak nevím.“ Francis Drake byl slavný námořník a pirát za Alžběty I.