Josef Zelený

„Jednoho dne se před naší pozorovatelnou objevil německý odstřelovač. Seděl jsem a díval se do dalekohledu po celém úseku našeho pásma pozorování a v jednu chvíli průzorem přilétla kulka, prolétla mi vedle ucha a zaryla se za mnou do trámu. Instinktivně jsem sklopil dalekohled, dal hlavu mezi kolena a vzápětí nad mou hlavou třískla další kulka.“

„Nebyl jsem internován, byli jsme doma, ale prakticky to byl koncentrák. Nedalo se to porovnat s poměry v Československu, v každém člověku tam viděli Němci nepřítele. Podle toho se chovali. Když přišli k vám, oni byli páni, my kmáni. Měli jsme tam hejno hus, tak je pochytali a na závěr zašli do stáje a sebrali nám dva koně… Člověk nesměl ani mrknout.“

„Přišli jsme do Vsetína 4. května a tam nás zastihlo pražské povstání, které jsme strašně těžce nesli. Poněvadž Praha volala o pomoc a my jsme měli vojáky, měli jsme zbraně, měli jsme všechno a nemohli jsme pomoct. V té době náš armádní sbor čítal kolem padesáti tisíc vojáků.“

„Vyrazili jsme. Ušli jsme od baterie necelých 600 metrů, možná víc, a najednou ze dvou stran kulometná palba. Byl mírný sněhový poprašek, tak jsme byli nosama v té půdě. Když před vámi ty kulky začnou nadzvedávat ten písek, tak máte strach. Promítne se vám celý život. I mladý život.“