Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Antonín Zelinka (* 1951)

• narozen 15. leden 1951 v Novém Jičíně

• studium VUT v Brně

• zaměstnání ve Výzkumném ústavu elektrických strojů točivých v Brně

• v roce 1977 zaměstnán v podniku Let Kunovice zaměřeném na konstrukci letadel

• jako jediný z oddělení nepodepsal Antichartu

• v roce 1983 odmítl vstoupit do KSČ za účelem získání vedoucího místa v podniku (místo přesto dostal)

• mluvčím stávkového výboru během sametové revoluce

• po revoluci ředitelem Let Kunovice

• v roce 1993 se stal ředitelem úspěšné firmy 5M, s. r. o.

• v roce 2016 se stal vedoucím Moravského leteckého klastru

Odvážný rebel Antonín Zelinka z Buchlovic svou upřímností a odvahou upozorňovat na jakékoliv nesmyslnosti a nepravosti provokoval již své učitele v první třídě. Především za komunistického režimu se tak často pohyboval na tenkém ledě. Na vojně nosil polobotky a pěstoval plnovous, jako jediný ve firmě nepodepsal Antichartu, odmítl na nátlak vedoucího vstoupit do KSČ a mnoho dalšího. V rané demokracii, přestože o ni usiloval, přišel o místo.

Premiantem třídy s potížemi s prospěchem

Antonín Zelinka se narodil 15. ledna 1951 v Novém Jičíně Růženě a Antonínu Zelinkovým. Matka pracovala jako dělnice, otec po dálkovém studiu vysoké školy ekonomické jako účetní v textilce. V roce 1956 se rodina přestěhovala do Hodonína, kde otec přijal místo mzdového účetního v podniku Československé naftové doly a s tím i služební byt.

V Hodoníně tedy začal Antonín docházet do obecné školy. Záhy na sebe nenechaly čekat problémy spojené s jeho přirozenou přímočarostí: „Mluvilo se tam nářečím. Krom učitele češtiny Jindřicha Kličky jsem byl snad jediný, který mluvil správně spisovně česky. Miloval jsem český jazyk – a ostatní včetně učitelů kolem mě mluvili jinak. Když jsem byl v první, druhé třídě, dovolil jsem si někoho z těch učitelů opravit. Neměli mě pak rádi, takže já jsem měl každý rok návrh na dvojku z chování nebo důtku. Dvojku z chování jsem nikdy nedostal, protože vždycky řekli: ‚On má jinak samé jedničky, nebudeme mu kazit vysvědčení.‘ Tak jsem dostával každý rok třídní nebo ředitelskou důtku a celých devět let jsem vychodil se samýma jedničkama.“

Bigbít životní vášní

Školní léta prožil v atmosféře změn ve společnosti vedoucích v důsledku hospodářských problémů, odhalení politických procesů a všeobecné kritiky oficiální politiky od tuhé komunistické diktatury k mírnějšímu režimu. Společnost volala po svobodě slova, informací, uměleckého projevu nebo náboženského přesvědčení. V osmé třídě tak Antonína uchvátila bigbítová hudba, kterou mu dal poprvé ze zakázané zahraniční stanice Svobodná Evropa poslechnout jeho spolužák František Kocián. „Já jsem se do toho zamiloval. To byl pro mě takový šok, jak může být pro věřícího zjevení nebo setkání se svatým.“ The Beatles, The Rolling Stones, The Swinging Blue Jeans a další bigbítové kapely jej ovlivnily natolik, že začal tuto zahraniční hudební scénu sledovat, začal se učit hrát na kytaru a mluvit anglicky. V druhé polovině 60. let se Antonínovi v uvolněných poměrech komunistického režimu dařilo sehnat nedostatkové časopisy Repertoár malé scény nebo Melodie za menší úplatek trafikantce i v novinových stáncích a hudba se stala jeho obrovskou vášní. Jak Antonín Zelinka říká: „Bylo to šťastné období.“

V roce 1968 ale do jeho života zasáhla vojska Varšavské smlouvy. 21. srpna 1968 vstoupila na území republiky, obsadila budovy důležitých úřadů a redakce sdělovacích prostředků za účelem ukončení reforem v politice a společnosti a obnovení totalitního systému v ČSSR. Zpočátku se tím Antonín neznepokojoval a se svými spolužáky dokonce chodili na velitelství v Uherském Hradišti, aby vojákům vysvětlili, že došlo k nedorozumění a že tu není proč zasahovat. V té době již studoval Střední průmyslovou školu strojní v Uherském Hradišti. V 69. roce si ale uvědomil, že tento stav jen tak neskončí. Znovu zavedená přísná cenzura výrazně omezila svobodné umělecké vyjádření a zakázala v rozhlase vysílat Antonínovu oblíbenou hudbu.

V témže roce si na cestě do slovinského Mariboru, kde jeho otec za války jako totálně nasazený pro Německo budoval přehradu, našel rakouskou dívku Marii. Po prověrkách jmenovaný nový, spolehlivý ředitel školy mu zabavil pas a znemožnil se s Marií vídat. „Ten vztah v podstatě umřel. Po maturitě pak jezdila dvakrát do roka do světa, jednou v létě a jednou v zimě. Vždycky mi poslala pohlednici. A to bylo: Jeden rok z New Yorku a z Nového Zélandu, podruhé z jižní Afriky a z Thajska, potřetí z Japonska a z Ameriky. A já jsem nesměl ani tady za hranice, od kterých jsem bydlel pár kilometrů. Takže tohle mi na režimu opravdu vadilo.“

Politicky neangažovaný student u výběrového řízení

Po odmaturování se všemi maturitními předměty na výbornou se přihlásil na Strojní fakultu VUT v Brně. V počátcích studia ještě stihl navštívit koncerty svých oblíbených kapel, jako byla např. The Progress Organization. Později si ale musely kapely přejmenovat své názvy na české a nesměly hrát západní hudbu.

V prvním ročníku se také seznámil se svou budoucí ženou Alenou Svobodovou, kterou si vzal v roce 1974. V té době přerušil na rok studium a nechal se zaměstnat u Dopravního závodu spojů, pro který rozvážel po Brně telegramy.

V posledním ročníku studia, ve kterém poté pokračoval, probíhaly náborové akce různých podniků, aby tak do svého kolektivu získaly ty nejlepší studenty. Vedení školy s požadavkem výběru dvou absolventů do svého týmu oslovil i ředitel Výzkumného ústavu elektrických strojů točivých v Brně. Jak bylo pro období normalizace typické, vedení školy při výběru nezohledňovalo jen studijní výsledky, ale i politickou angažovanost absolventů. Dlouhovlasý, politicky nespolehlivý Antonín bez členství v Socialistickém svazu mládeže tak sice nebyl vedením školy vybrán, do týmu se ale přesto dostal. „Ředitel si ověřoval, co to je za lidi. Protože to byl vysoce postavený komunista, měl přístup kamkoliv, došel k děkanovi a vynadal jim, že prý nepotřebuje takové, co chodí na schůze, ale takové, co tomu rozumí a chtějí pracovat.“

Škola pak vyhlásila nové výběrové řízení, ve kterém uspěl i Antonín Zelinka. Svou odbornost prokázal krom výběrového řízení i u státnic, kdy jej komise ohodnotila čtyřmi výbornými ze všech státnicových předmětů. „Když jsem tam potom pracoval, byla tam spousta takových profesorů z vysokých škol, kteří byli vyhozeni ze škol, nebo odborníků, kteří byli odněkud vyhozeni. A ten ředitel měl speciální tým, který jezdil po celé republice – a hledali tyto vyhozené odborníky, aby je přetáhli k sobě do firmy… Byla to zvláštní doba. Někteří komunisti úplně demagogicky a pitomě vyhazovali schopné lidi a jiní komunisti si je zase brali k sobě.“

Na vojně polobotky a plnovous

Ještě v roce 1976 obdržel povolávací rozkaz k výkonu vojenské služby na letišti v Mošnově. Vojna představovala živnou půdu pro mnoho sporů a konfliktů, ze kterých však překvapivě Antonín Zelinka vždy vyvázl. Jeden ze sporů tak například skončil trestem tříměsíčního domácího vězení pro velitele roty, nikoliv pro vojína Antonína Zelinku. „Velitel roty mi kvůli jednomu sporu dělal problémy. Troufl jsem si na něj podat stížnost. Krátce předtím k nám byl odvelený jeden rozumný velitel celého útvaru. Ten si vyslechnul, co a jak, a rozsoudil to. Velitel roty dostal trest a já jsem byl odvelený na jiné místo, abychom se už nepotkávali.“

Díky této zkušenosti znal perfektně vojenský řád. Ten se mu stal prostředkem pro zvládnutí občasných konfrontací a drobných provokací. „Rozhodl jsem se, že nebudu nosit kanady. V potvrzení od doktora jsem měl napsáno ‚nespecifikované onemocnění nohou‘, protože jsem měl kdysi úraz. Ale nic mi nebylo. Tak jsem kromě přísahy chodil pořád v polobotkách. Jednou ke mně přišel major a říká: ‚Vojáku, kde máte boty vzor 57?‘ A já, jak jsem znal řády, tak jsem normálně zasalutoval a zařval jsem silným hlasem: ‚Soudruhu majore, vojín absolvent Zelinka. Boty vzor 57 mám řádně vyčištěné, naleštěné, uložené ve skříňce na rotě.‘ A čekal jsem. Nic se nestalo. Zjistil jsem, že se dá přežít, když se k nim budu chovat tak, jako oni ke mně.“

Tři měsíce před koncem vojenské služby si dokonce začal pěstovat plnovous. Začalo to nevinně. V rámci soutěže lidové tvorby byl jmenován na pódium jako vítěz v kategorii autorská literární tvorba. Na tváři měl zrovna čtyřdenní strniště a něco takového nečekal. Rychle se zamyslel nad tím, jaké následky by mělo nepřijít na pódium vůbec a přijít na pódium neoholen, pak vstal a postavil se na pódiu do řady k ostatním vojákům. Generál Liška každému v řadě poblahopřál a předal diplom svým svérázným způsobem: „Upadne vám knoflík na košili… Blahopřeji vám! … Nemáte ponožky stejné barvy… Blahopřeji vám!“ Když došel až na konec řady k Antonínu Zelinkovi, řekl: „Vojáku, vy nejste oholen! ... Jen tak dále!“ Tak se Antonín Zelinka vrátil do kasáren neoholený a přestal se holit. „Načapal mě major – a jaktože nejsem oholený. Řekl jsem: ‚Já to mám dovolené generálem Liškou.‘ ‚No to by mohl říct každý. Dejte mi to písemně.‘ A já na to: ‚Rozkaz může být udělen písemně i ústně. Obojí má stejnou platnost.‘

Krátce po nástupu do zaměstnání u podpisu Anticharty

Po návratu z vojny se přestěhoval s manželkou a dítětem z bytu, který sdíleli s rodiči, do domu v Buchlovicích k babičce. Díky dobrému zaměstnání v podniku Let Kunovice se mladým manželům podařilo postavit v Buchlovicích vlastní dům. V Letu Kunovice, zaměřeném na konstrukci letadel, mohl Antonín Zelinka konečně uplatnit svou odbornost nabytou na VUT v Brně.

Samotná profese se stala jeho velkou vášní, nicméně povaha svobodomyslného, nebojácného, nepoddajného a přímočarého rebela s sebou brzy přinášela nové spory. Krátce po nástupu do podniku mu vedení dalo podepsat Antichartu. Komunistická strana tak zorganizovala tuto podpisovou akci jako odmítavou reakci na Chartu 77. Ta zase kritizovala komunistický režim za nedodržování lidských a občanských práv. „Celá kancelář dvaceti lidí musela nastoupit a všichni podepisovali. Já jsem řekl: ‚Když mám něco podepsat, tak si to chci přečíst.‘ A oni mě z toho podpisového místa vyhodili. Ne z práce. Z oddělení jsem byl jediný, který nepodepsal, a kupodivu to pro mě nemělo žádné následky.“

V podniku se stal mluvčím na schůzích Revolučního odborového hnutí (ROH). Odvážil se vyškrtnout z kandidátky do odborových orgánů dosavadního vedoucího odborů, se kterým byli nespokojeni. Cíle sesadit jej nakonec sice nedosáhli, tato jeho riskantní iniciativa však zůstala naštěstí taktéž bez následků.

První nekomunista v nomenklaturní funkci

V roce 1984 – po odchodu vedoucího oddělení na jiné místo – nabídli v podniku toto místo Antonínu Zelinkovi pod podmínkou vstupu do KSČ. V té době totiž musela jmenování do takovéto vedoucí funkce schválit strana. Vedoucí prokazoval svou politickou spolehlivost členstvím v KSČ. „Já jsem přihlášku do KSČ odmítl a řekl jsem proč. Že se mi jejich politika nelíbí a že jsem nikdy komunistou být nechtěl, že byl děda komunismem poškozený a že v tom nebudu pokračovat. Co se stalo, bylo neskutečné. Vrchní šéf Josef Botek, kovaný komunista, šel na celozávodní výbor KSČ s tím, že by do této funkce vzal nekomunistu, aby mu dali výjimku,“ vzpomíná Antonín Zelinka. Tu mu sice zamítli, ale na okresním výboru KSČ ji nakonec vymohl. „Takže já jsem byl první nekomunista, který nastoupil do nomenklaturní funkce a tam jsem zůstal až do roku 1989.“

V novém režimu, o který usiloval, přišel o zaměstnání

Jak Antonín Zelinka vzpomíná, typický pro 70. a 80. léta byl útlum ve společnosti, nezájem o veřejné dění, zaměstnanci dostávali plat, ale nic pořádného se za něj nedalo koupit, v profesní oblasti nerozhodovala jen odbornost, ale i členství ve straně, lidé se vyhýbali zodpovědnosti za odvedenou práci, snížila se kvalita práce a iniciativa, lidé na pracovišti dělali, že dělají, procesy se zadrhávaly, často se zaměstnanci živili bokem něčím, co je bavilo, a v oficiálním zaměstnání si potřebovali odpočinout.

V polovině 80. let se společnost začínala v důsledku nástupu reformně naladěného Michaila Gorbačova do vedení KSSS v Sovětském svazu probouzet a postupně hledat cestu k reformě. Od roku 1988 probíhaly protirežimní demonstrace.

Když se Antonín Zelinka v listopadu 1989 dozvěděl jako jeden z prvních, co se děje v Praze, začal informace v podniku šířit. „Lidi si mě vybrali jako mluvčího stávkového výboru. Za první mě znali, za druhé věděli, že se nenechám umlčet. V tom podniku bylo pět tisíc lidí.“

Po sametové revoluci, když opadla vlna nadšení, vyvstala otázka, jak podnik vést, aby přežil i v otevřené ekonomice. Většina letadel se totiž pochopitelně vyvážela do Sovětského svazu. Byl tedy vyhlášen konkurz na ředitele podniku Let Kunovice, kde měli účastníci za úkol předložit řešení transformace podniku. Antonín Zelinka konkurz vyhrál.

Ve složitém období počátku 90. let se ale Antonín Zelinka postavil proti rozhodnutí upřednostnit nákup motoru do letadla L-610 od americké firmy General Electric. Jeho technické argumenty byly upozaděny v kouřové cloně marketingu a politických tlaků. Zaměstnancům bylo zakázáno se k výběru dodavatele vyjadřovat a Antonín Zelinka dostal výpověď.

Na špičce v oboru leteckého průmyslu

Takto sice skončila jedna dlouhá životní epizoda v podniku Let Kunovice, nicméně pro Antonína Zelinku tímto začala nová, zajímavá etapa spolupráce s dalšími odborníky na konstrukci prvního civilního letadla Aero 270 pro společnost Aero Vodochody AEROSPACE, a. s., specializující se do té doby čistě na vojenská letadla. Později se stal ředitelem úspěšné firmy 5M, s. r. o., a vedoucím Moravského leteckého klastru, který sdružuje podniky v leteckém a kosmickém průmyslu.

V roce 2019 ukončil Antonín Zelinka aktivní činnost ve všech spolcích a podnicích. V době natáčení v roce 2021 bydlel stále se svou ženou v Buchlovicích.