„Mě si zavolal nejvyšší šéf a nabídl mi, že si mám podat přihlášku do KSČ, a nabídl mně místo vedoucího. Já jsem přihlášku do KSČ odmítl. Poslali mi ji po čtrnácti dnech znovu. Znovu jsem ji odmítl a řekl jsem proč. Že se mi jejich politika nelíbí a že jsem nikdy komunistou být nechtěl, že byl děda komunisty poškozený a že v tom nebudu pokračovat. Co se stalo, bylo zase neuvěřitelné. Vrchní šéf, jmenoval se Josef Botek, kovaný komunista, šel na celozávodní výbor KSČ s tím, že by do té funkce vzal nekomunistu. Řekli, že mě mají přesvědčit, a on, že se přesvědčit nenechám, takže by potřeboval výjimku. Nechtěli mu to schválit, tak pak šel na okresní výbor KSČ a tu výjimku si nakonec vymohl. Na toto místo vedoucího pro nekomunistu. Takže já jsem byl první nekomunista, který nastoupil do nomenklaturní funkce a tam jsem zůstal až do roku 1989.“
„A hned jak jsem přišel do Letu [podnik Let Kunovice], to byla taková zajímavá akce. Nedlouho poté, co jsem nastoupil, byl organizován podpis Anticharty. Nás bylo v kanceláři dvaadvacet lidí. Všichni jsme museli nastoupit a jít k podpisovým archům. Já jsem tenkrát řekl: ‚Když mám podepsat, že s něčím nesouhlasím, tak mně to dejte nejdřív přečíst.‘ A oni mě odsud vyhodili. Ne z práce. Z toho místa podpisu. Odmítli mně to dát přečíst. Antichartu jsem jako jediný z oddělení nepodepsal a kupodivu to pro mě nemělo žádné následky, můžu říct.“
„Rozhodl jsem se, že nebudu nosit kanady. V potvrzení od doktora jsem měl napsáno ‚nespecifikované onemocnění nohou‘, protože jsem měl kdysi úraz. Ale nic mi nebylo. Tak jsem kromě přísahy chodil pořád v polobotkách. Kromě přísahy jsem kanady na noze neměl. Jednou ke mně přišel major a říká: ‚Vojáku, kde máte boty vzor 57?‘ A já, jak jsem znal řády, tak jsem normálně zasalutoval a zařval jsem silným hlasem: ‚Soudruhu majore, vojín absolvent Zelinka. Boty vzor 57 mám řádně vyčištěné, naleštěné, uložené ve skříňce na rotě.‘ A čekal jsem. A on začal mluvit na ostatní.“
Antonín Zelinka se narodil 15. ledna 1951 v Novém Jičíně. Po maturitě na SOŠ strojní v Brně se přihlásil na Strojní fakultu VUT v Brně, kde se také seznámil se svou budoucí ženou Alenou Svobodovou, kterou si vzal v roce 1974. Přestože nebyl členem Socialistického svazu mládeže a nedostal doporučení od vedení školy, vyhrál v posledním ročníku výběrové řízení do Výzkumného ústavu elektrických strojů točivých v Brně. Po nástupu se tam setkal s mnoha odborníky a profesory, kterým bylo pro jejich politickou nespolehlivost znemožněno setrvávat na klíčových pracovních pozicích. V roce 1976 nastoupil na základní vojenskou službu v Mošnově. Po vojně se mu podařilo získat práci v podniku Let Kunovice zaměřeném na konstrukci letadel. Krátce po nástupu odmítl jako jediný z oddělení podepsat Antichartu. Stal se zde mluvčím na odborových schůzích. Odmítl vstoupit do KSČ za účelem získání místa vedoucího oddělení. Vedoucím se přesto stal díky výjimce udělené na okresním národním výboru. V této pozici výrazně vnímal situaci v normalizační společnosti, která se promítala do produktivity práce, jako např. absence motivace, iniciativy, vyhýbání se zodpovědnosti za odvedenou práci atp. Když se v devětaosmdesátém roce dozvěděl jako jeden z prvních, co se děje v Praze, začal šířit informace v podniku a stal se mluvčím stávkového výboru. Po sametové revoluci vyhrál konkurz na ředitele podniku Let Kunovice. Ve složitém období počátku 90. let se ale postavil proti rozhodnutí upřednostnit pod politickým tlakem nákup motoru do letadla od americké firmy a dostal výpověď. Pro Antonína Zelinku tak započala nová životní etapa spolupráce s dalšími odborníky z leteckého průmyslu na konstrukci letadel. Stal se ředitelem úspěšné firmy 5M, s. r. o., a vedoucím Moravského leteckého klastru. V roce 2019 ukončil své aktivity ve všech spolcích a podnicích.