Vladimír Zeman

„Když jsem chodil asi do šesté třídy, tak už nám táta z Ameriky občas poslal nějaký balíček. A jednou poslal každému nějaké oblečení. Já s bráchou jsme dostali rifličky a košile. Já jsem měl rifle a to tu tenkrát ještě nebylo. Žvýkačky nám posílal, to tady také nebylo. Tak jsem měl rifle a ukrutně kostkovanou košili… u kalhot byl pásek s přezkou z podkovy a na druhém konci pásku byl klobouk. Dostali jsme to na jaře a pak bylo Prvního máje. Já jsem si tohle oblíknul na sebe a šel jsem do školního průvodu. Šel jsem tak ke škole, a nesměl jsem do průvodu. Řekli mi, že v tomhle nemůžu jít. Tak jsem stál na chodníku a mával jsem spolužákům z chodníku.“

„Moje maminka pak požádala o snížení trestu, tak jí ho snížili na třináct let. Odseděla si z toho osm a půl roku. Zatknuli ji předtím, než jsem šel do první třídy, a když jsem končil osmou třídu, tak ji v květnu pustili na amnestii. Celá ta léta jsme za ní jezdili. Byla uvězněná v Pardubicích a celá ta léta jsme za ní jezdili do těch Pardubic. Ze začátku to bylo docela ošklivý. Musím říct, že jsem z toho měl asi docela problémy. Protože když jsme tam jezdili ze začátku, tak jsme k ní vůbec nemohli. Byla tam taková přepážka. Místnost byla rozdělená, bylo tam okénko a my jsme se na sebe koukali tím okénkem. Ani ruku jsme si nemohli podat. Mohli jsme jen mluvit, takhle to tam probíhalo. Až při pozdějších návštěvách byla ta stěna odstraněna a mohli jsme si s ní sednout ke stolu, a dokonce jsem mamince mohl někdy sednout na klín.“