Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Zeman (* 1946)

• narozen 1. září 1946

• prarodiče Zemanovi pocházeli ze Stanového (u Vysokého nad Jizerou), popraveni za protinacistický odboj

• otec Josef Zeman, protinacistický odboj, literárně a politicky aktivní – Československá strana národně socialistická

• otec Josef Zeman působil jako agent-chodec, emigroval do Spojených států amerických

• matka Marie Zemanová, rozená Kodejšová, odsouzena 8./9. 7. 1952 v procesu Lampa Václav a spol.

• matka propuštěna při amnestii v roce 1960

• příbuzenství a otcův vztah s Ivanem Olbrachtem

• dětství v Jablonečku, problémy se studiem, vyučení elektrikářem, práce na stavbách

• návrat rodinného hospodářství po roce 1989

Cena za odboj

Když šli prarodiče Vladimíra Zemana na pole, museli překročit hranici protektorátu a Sudet, která probíhala hned za domem. Rodiny maminky Marie Kodejšové i tatínka Josefa Zemana pomáhaly protinacistickému odboji. Spojily se svatbou o Vánocích roku 1943. Štěstí novomanželů však netrvalo dlouho. Jedné únorové noci roku 1944 začala zatýkací akce gestapa. Mezi prvními, pro které si přišli, byl Josef Zeman a jeho otec. Josefovi se podařilo eskortě ve tmě a hlubokém sněhu utéct. Do konce války se ukrýval. Oba jeho rodiče popravili. Stejně tragický osud potkal i maminčina tatínka. Po válce se domů vrátila pouze babička pamětníka Jana Kodejšová. Josef Zeman se v poválečném období stal krajským předsedou v Jilemnici a působil v řadách národních socialistů. Psal do novin a plody své literární činnosti konzultoval se svým bratrancem, jinak politickým odpůrcem, spisovatelem Ivanem Olbrachtem. Maminka se starala o rodinné hospodářství a děti. Vladimír Zeman se narodil 1. září 1946.

Vzdálení rodiče

Hned po komunistickém převratu v únoru 1948 čekalo Josefa Zemana zatčení a dvouměsíční vazba. Situace se dále zhoršovala, a před dalším vězněním se proto rozhodl odejít za hranice. Neobešlo se to bez dramatických událostí a hrozby namířenou zbraní. Za rodinou – manželkou a třemi dětmi – se vracel. Z té doby pochází jediná Vladimírova vzpomínka na tatínka, zahlédl ho na schodech na půdu, kde ho potom stále hledal. Plán na převedení rodiny a příbuzných přes hranici nevyšel. Josef Zeman se vracel do Čech se zpravodajskými úkoly do roku 1952, kdy byla celá síť jeho spolupracovníků odhalena. Mezi jinými dostala rozsudek odnětí svobody na osmnáct let pamětníkova maminka. Vladimír Zeman vzpomíná: „Moje maminka pak požádala o snížení trestu, tak jí to snížili na třináct let. Odseděla si z toho osm a půl roku. Zatknuli ji předtím, než jsem šel do první třídy, a když jsem končil osmou třídu, tak ji v květnu pustili na amnestii. Byla uvězněná v Pardubicích a celá ta léta jsme za ní jezdili. Ze začátku to bylo docela ošklivý… Protože když jsme tam jezdili ze začátku, tak jsme k ní vůbec nemohli. Byla tam taková přepážka. Místnost byla rozdělená, bylo tam okénko a my jsme se na sebe koukali tím okénkem. Ani ruku jsme si nemohli podat. Mohli jsme jen mluvit, takhle to tam probíhalo. Až při pozdějších návštěvách byla ta stěna odstraněna a mohli jsme si s ní sednout ke stolu, a dokonce jsem mamince mohl někdy sednout na klín.“

Večery s babičkou

Všech tří sourozenců se ujala babička. Ze Stanového se přestěhovali do Jesenného, kde pamětník na podzim nastoupil do první třídy. Dřela na hospodářství, aby děti uživila a aby zvládla odvádět povinné dávky. Snažila se tak o dobrou vyjednávací pozici s komunistickými úřady pro žádost o omilostnění dcery a při neplnění odvodů by o hospodářství přišla. Se svou zkušeností z nacistického koncentračního tábora, kde přišla o manžela, brala chod věcí pod zvůlí komunistického režimu statečně a realisticky. S malou rentou po popraveném manželovi a spolu s penězi vydělanými maminkou ve vězení se jí dařilo děti zaopatřit. Vysvětlila jim, proč se tatínek nemůže vrátit a proč mají maminku neprávem zavřenou. Pamětník vypráví o krásných večerech s babičkou: „Večer když se šlo spát, zhaslo se, velké hodiny s kyvadlem ukrutně tikaly a my jsme měli staré rádio a tam bylo takové to oko. Babička zhasla, pustila rádio a poslouchali jsme Svobodnou Evropu. My jsme všechno věděli. Babička nám nic nezatajovala. Na rádiu blikalo oko, když byl dobrý příjem, tak bylo široké, když byl mizerný, tak bylo úzké. Poslouchali jsme to hlavně kvůli tomu, protože ze Svobodné Evropy chodily pozdravy od uprchlých. Asi dvakrát, tedy podle babičky, jsme ten pozdrav od tatínka zachytili.“

Pro děti to nejlepší

Chalupa s babičkou a dětmi byla sledovaná, Státní bezpečnost doufala, že se jí podaří Josefa Zemana zatknout při návštěvě své rodiny. Žádost o milost pro dceru úřady v roce 1955 zamítly. Záhy se dostavila sociální pracovnice. Vladimír Zeman nikdy nezapomene na babiččin zoufalý výraz nad neckami, ve kterých na dvoře dětem prala prádlo, při prohlášení, že vnoučata půjdou do dětského domova. Nakonec se podařilo vyjednat přijatelnější řešení. U babičky v Jesenném zůstala pamětníkova sestra. Nejstarší bratr šel ke strýci do Poděbrad a Vladimír šel k tetě do Jablonečku. Ta byla na výchovu svých dcer také sama, manžela odsoudili ve stejném procesu jako pamětníkovu maminku. Jako příslušník policie dostal dvacet pět let odnětí svobody za nenahlášení návratů svého švagra. U tety Vladimír Zeman prožil šťastné dětství, nedělala rozdíl mezi ním a svými dětmi. Snažil se nepřidělávat jí starosti a dobře se učil. Smutek a prázdné místo po mamince a tatínkovi mu pomohl překonat blízký vztah s bratrem a sestrou. Pamětník vypráví o balíčcích, které jim otec posílal: „Když jsem chodil asi do šesté třídy, tak už nám táta z Ameriky občas poslal nějaký balíček. A jednou poslal každému nějaké oblečení. Já s bráchou jsme dostali rifličky a košile. To tu tenkrát ještě nebylo… Tak jsem měl rifle a ukrutně kostkovanou košili… u kalhot byl pásek s přezkou z podkovy a na druhém konci pásku byl klobouk. Dostali jsme to na jaře a pak bylo Prvního máje. Já jsem si tohle oblíknul na sebe a šel jsem do školního průvodu. Šel jsem tak ke škole, a nesměl jsem jít do průvodu. Řekli mi, že v tomhle nemůžu do průvodu. Tak jsem stál na chodníku a mával jsem spolužákům z chodníku.“

Vzdělání pro nespolehlivé

Než dokončil základní školu, propustili maminku na amnestii. První tři roky po propuštění směla pracovat pouze v zemědělství. Všechny tři děti, ač byly nadané, mohly vystudovat pouze učební obor. Vladimír Zeman v osmé třídě navštívil sociální pracovnici. O jeho budoucnosti měla jasno, pro další studium si mohl vybírat pouze ze tří základních okruhů – zemědělství, hornictví a stavebnictví. Chtěl se učit automechanikem, v té době se jednalo o prestižní obor a auta ho zajímala. Přihlášku mu však zamítli. Vyučil se tedy elektrikářem. Dnes to hodnotí, že to nebylo špatné. Dostával šedesát korun za prospěch, což byla vítaná pomoc. Maminka vydělávala čtyři sta korun měsíčně a vycházeli jen taktak.

Po učení začal pracovat na stavbách. Na vojně narukoval do pracovních oddílů, dříve nazývaných Pomocné technické prapory, kam režim zařazoval politicky nespolehlivé a trestané brance. Sloužil beze zbraně a vykonával své řemeslo. Koncem šedesátých let sourozencům úřady povolily navštívit otce ve Spojených státech amerických. Nejprve jel nejstarší bratr. Mamince musel slíbit, že se vrátí. Vladimír Zeman příležitost nakonec nevyužil, narodila se mu totiž dvojčata a neodhodlal se odjet na delší dobu pryč. Svého tatínka tak již nikdy neviděl.