Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hildegarda Zemanová (* 1926)

• narozena v roce 1926 v Nové Vsi (něm. Neudorf), Bartošovice v Orlických horách

• otec Čech, matka Němka

• otec Josef zajat v Rusku během 1. světové války

• přepadení finanční stráže v Nové Vsi ordnery v září 1938

• členka Bund Deutscher Mädel

• povinný rok v zemědělství (Pflichtjahr) v Českých Petrovicích

• národní soud v Králíkách

• národní soud v Nové vsi

• v roce 1969 bratr Josef emigroval do Německa

• v současnosti žije pamětnice v Králíkách

„Když tu byli Němci, tak dávali najevo, že jsme Češi, a v pětačtyřicátým maminka musela nosit bílou pásku. To byla zase Němka.“

Hildegarda Zemanová, dívčím jménem Morávková, se narodila v roce 1926 v Nové Vsi (něm. Neudorf), která je dnes součástí Bartošovic v Orlických horách. Pochází z národnostně smíšeného manželství. Matka Anna byla Němka a otec Josef byl Čech. Oba rodiče měli kvůli své národnosti značné problémy. Otec jako Čech v německém pohraničí na konci třicátých let a během druhé světové války a matka jako Němka první roky po válce. Jejich dvěma dcerám a sestrám pamětnice padli manželé ve wehrmachtu a jako Němky měly být odsunuty do Německa. Nakonec díky českému otci zůstaly, ale přišly o většinu majetku. V Nové Vsi byla ale rodina svědkem tzv. národního soudu, který během velmi krátké doby odsoudil nejméně jedenáct obyvatel obce k smrti.

Již v roce 1908 uzavřeli rodiče pamětnice sňatek. Po svatbě se přestěhovali do malé obce Nová Ves v Orlických horách. Otec byl sice Čech pocházející z Klášterce nad Orlicí, ale velmi dobře znal německé prostředí. Vyučil se totiž kolářem v Německu, kde také nějakou dobu pobýval. Matka byla zase jako Němka sžitá s českým prostředím, protože její matka byla Češkou. Přesto se v domácnosti Morávků mluvilo jen německy. Nová Ves byla totiž čistě německou obcí a v okolí žili v naprosté většině němečtí obyvatelé.

V roce 1909 se manželům narodila dcera Marie a potom Elfrida. Další děti přišly na svět až o několik let později. Otec totiž musel během 1. světové války narukovat a v Rusku prý padl do zajetí. „On říkal, že to, že padl do zajetí, mu zachránilo život. On někde v lese usnul a zachránilo ho, že někdo viděl tam tu hromádku a kopl do toho a viděl, že je to člověk.“ Domů se vrátil na vlastní pěst v roce 1919, když se mu podařilo utéct ze zajetí. „Oni se schovali do vyschlé studny a nevrátili se hloub do Ruska a dostali se až domů.“ Po návratu otce se narodily další tři děti. Jako poslední přišla na svět Hildegarda.

Pro Němce Češi

Nová Ves byla velmi malou obcí. Kromě rodin zaměstnanců finanční stráže (celnice) v ní nežila žádná česká rodina. Otec tam dělal koláře a už v třicátých letech během hospodářské krize bylo velmi těžké touto prací v tak malé obci uživit rodinu. Jeho situace se ještě zhoršila s nástupem SdP Konráda Henleina a jeho německé nacionální politiky. Někteří Němci dávali otci najevo jeho český původ. „Do té doby nebyl problém, než začala ta Henleinova strana. Pak začaly problémy, že zkrátka neměl práci. On jako kolář ty kola dával kováři, aby na ně dal ty železný ráfky. Co byl ten starej kovář, s kterým spolupracoval, tak ten zemřel a přišel tam novej a to byl henleinovec a oni tam přitáhli koláře Němce a u tý kovárny byla vedle nějaké místnost a on dělal v tý místnosti a zkrátka k tátovi práci nenosili. Ona ta práce nebyla a horší ještě to placení. Potom se začaly stavět bunkry, tak chodil na ty bunkry. To nás ještě zachránilo.“

Napětí v pohraničních oblastech se stupňovalo a agresivní výpady Adolfa Hitlera vůči československé státnosti situaci ještě vyostřovaly. Někteří Němci z pohraničí utekli do Německa, odkud pak podnikal noční výpady sudetoněmecký Freikorps. Jeho členové byli těž známí jako ordneři. Ti útoky chtěli destabilizovat situaci v československém pohraničí. Dne 21. září 1938 bylo přepadeno oddělení finanční stráže v Nové Vsi, kdy byl střepinou granátu těžce raněn dozorce Jaroslav Rázek a postřelen vojín Krupička, který na následky zranění později zemřel. Takto na to vzpomíná Hildegarda Zemanová: „V osmatřicátým z toho Freikorpsu házeli nějaký granáty do toho finančního oddělení. To se střílelo a to víte, to jsme měli strach, co bude. Bylo to v noci. Jenom jsme to slyšeli… Ono se mluvilo, že tam byl ten jeden voják zraněnej a jeden financ přišel o oko, ale to nevím, to jenom, co se mluvilo.“

Morávkovi tento přepad velmi silně prožívali, matka totiž obsluhu strážní budovy dobře znala, protože k nim chodila uklízet a prát prádlo. „Co byl ten vedoucí oddělení, tak ta jeho paní byla Němka a ona se bála, že on nebyl přes noc doma, že byl na oddělení, tak sestra a já jsme k ní chodily na noc. Chodily jsme tam spát, aby nebyla sama. To víte, ona bědovala, měla strach. Když se střílelo, tak to na nás přenášela. Příjemný to nebylo. My jsme bydleli těsně pod lesem a ten les šel až k Orlici, a to kdyby někdo přeběh tu Orlici, tak by se dostal až k nám k baráku. Ale on tatínek byl takový kliďas. On vždycky říkal: ,Až Hitler přijede tady nahoru, tak to stačí, když budem ještě utíkat.‘ On byl v té první světové válce a on byl takovej klidnej, ale my jsme to jako děti prožívali.“ Přepadeny byly i stanice finanční stráže v okolních obcích.

Po mnichovské dohodě bylo celé pohraničí bez boje zabráno nacistickým Německem. Finanční stráž musela obec opustit. Pamětnice vzpomíná, že otec měl i během následného světového válečného konfliktu kvůli své české národnosti problémy a nikdo z Němců s ním nechtěl pracovat. „Za Německa chodil do lesa a to taky ho nikdo nevzal do party. Oni vždycky chodili po dvou nebo po třech, ale ho nikdo nevzal do party, tak chodila maminka s ním do lesa, aby mu pomáhala kácet stromy a rozřezat je. Potom jeden z té Černé Vody, že s nimi může chodit, že to je strašná dřina, aby to dělal člověk sám.“

Válečná léta

Hildegarda Zemanová i během války chodila do jednotřídní školy v Nové Vsi. „To byla jedna třída a tam byl oddělený ročník 1, 2 potom 3, 4, 5, 6 a 7, 8. To byly takový řady, tam se sedělo a vyučovalo. Tam byla kázeň, žádný lumpárny. Měli jsme přísnýho učitele, a když jsem se chodila učit na prodavačku, tak to se až divili, že z té jednotřídky mám takové znalosti. Jak ten učitel to udělal, že jsme se tolik naučili.“ Učitel se prý jmenoval Johann Roleček a byl zapáleným henleinovcem. „Moje maminka na Hitlera úplně nadávala. Odjakživa. Ta ho úplně nenáviděla. Učitel ve škole nám říkal, že máme mít všude obrázek Hitlera. Nad oknem byl takovej malej obrázek, tak jsem tam nastrčila Hitlera. Ale maminka, jak jsem ho tam dala, tak ho zase rychle sundala. Ta hrozně nadávala na Hitlera.“

Ve škole také pamětnice vstoupila do Bund Deutscher Mädel neboli Svazu německých dívek, kam na základě povinného členství chodily všechny německé dívky od 10 do 18 let. „To se trochu zpívalo nebo se hrály nějaké hry nebo tak. Moc toho nebylo, abych pravdu řekla,“ vzpomíná na členství v nacistické mládežnické organizaci Hildegarda Zemanová.

Po škole chtěla pamětnice studovat pedagogiku a stát se učitelkou, ale kvůli válce musela nastoupit na tzv. Pflichtjahr, což byl povinný rok v zemědělství. Ten odsloužila v hospodářství v Českých Petrovicích. Potom odešla do Králík, kde nejprve pracovala u Urbanů v masně a potom se začala učit na prodavačku v obchodě u rodiny Lichtblau.

Právě někdy v této době musel do wehrmachtu narukovat jediný bratr pamětnice Josef, který pracoval v Norimberku. Na frontě později jako sanitář zůstal, i když přišel o oko. Takto to dnes vypráví Hildegarda Zemanová: „On vždycky dostal předvolání do Lanškrouna. Ta Nová Ves patřila nějak do Lanškrouna pod vojenskou správu. On tam zkrátka nejel, protože z Norimberku do Lanškrouna to bylo daleko. A potom dostal předvolání v Norimberku a on říkal, že si myslel, že je ze smýšenýho manželství, že nemusí na vojnu, a proto tam nejel. Tam rozhodli, že když bydlí v Sudetech, že na tu vojnu musí. No tak byl pak vojákem a byl ve Francii a v Itálii a taky potom po válce šel z Itálie pěšky. On měl jenom jedno oko, jak byl v té Francii. My jsme si jako děti hráli s vápnem. Dali jsme nehašený vápno do láhví a nalili vodu. A to byly ty flašky, jak jsou s tím uzávěrem. To bylo dřív. Tam byla limonáda a to byl takový patentovaný uzávěr. A ona se ta láhev roztrhla. Ono to nebouchlo a bratr to vzal do ruky a tím, že s tím zahejbal, tak se to roztrhlo. A nám vlítlo to vařící vápno do obličeje. A tím měl bratr v tom oku jizvu. A jak byl ve Francii, tak dostal zánět duhovky, a tak mu museli to oko vzít, že by mu to napadlo i to druhý oko.“

Ke konci války musel na vojnu i pan Lichtblau a obchod byl kvůli tomu zavřený. Hildegarda Zemanová proto odešla pracovat do kantýny ve firmě FAMO. Tato firma v Králíkách za války vyráběla součástky do vojenských letadel a mimo normální zaměstnance v ní pracovali váleční zajatci a vězni z koncentračních táborů. Pamětnice vzpomíná, že někteří z nich pracovali v dělostřelecké tvrzi Hůrka, v jejichž prostorách se nacházel pracovní tábor. Ta přitom byla vystavěna v letech 1936 až 1938 a měla představovat jeden z pilířů československého obranného pevnostního systému.

Když už se blížil konec války, vzala tehdy devatenáctiletou Hildegardu k sobě Marie Dušková. Němka, která byla vdovou po českém četníkovi, jenž zemřel v přelomovém roce 1938 na údajnou otravu krve. Tomu však prý jeho manželka nikdy neuvěřila a vždy měla podezření, že ho někdo otrávil. Dům, kde bydleli, stál přímo u hlavní cesty a Hildegarda Zemanová denně sledovala, jak se ze Slezska valí davy utečenců, kteří opustili své domovy ze strachu před postupující sovětskou armádou. Mezi utečenci byli i vojáci wehrmachtu a ti prý v blízkosti domu odhodili talířovou minu. V tu dobu šla kolem paní Aubertová z Krnova se svým otcem a třemi dětmi. Na místě zahynulo jedno dítě a paní Aubertová ležela těžce raněná na kraji cesty. „To bylo kousek od toho baráku, kde jsme bydleli, a ona ta paní ještě žila a furt volala o pomoc. Ono se střílelo, to tam lítalo a paní domácí a ta paní Dušková se plížily a volaly na tu paní, ať se pustí z té stráně dolů. Ona ležela na kraji silnice, a to kdyby šly až tam, tak by musely taky něco chytnout. (...) A malej kluk tam ležel mrtvej. A tak tam paní Dušková ještě s paní domácí pro tu paní šly a zatáhly ji do baráku a položily ji na nějakou deku. A ta paní nám tam potom zemřela. A ta byla tady někde od Krnova nebo tak.“ Paní Aubertová má prý se synem hrob na hřbitově v Králíkách. Její dvě přeživší děti si k sobě vzaly ženy z Boříkovic a po válce si pro ně přijel jejich otec, který je nalezl přes Červený kříž.

Krátce po této události do Králík přijeli sovětští vojáci. Do domu, kde bydlela pamětnice, prý moc nechodili, protože v předsíni ležela mrtvá paní Aubertová. „Ta paní tam v předsíni ležela na tom slamníku a on se tam přece jenom některej voják zarazil, takže nic nám neudělali.“ Když už přece jen vstoupili dovnitř, paní Dušková, která žila s druhem Čechem Ševčíkem, pamětnici vydávala za svou dceru. „Já byla taková drobná a oni ta paní Dušková měla syna a u ní bydlel nějakej Čech a my jsme s tím synem byli na posteli přikrytí a ona říká: ,To jsou moje děti.‘ Bylo mi devatenáct a klidně mě prohlásila za dceru.“

Pro Čechy Němci

Dne 22. května 1945 přijela do Králík na příkaz ministra národní obrany gen. Svobody a ministra vnitra Noska partyzánská brigáda Václavík. Měla za úkol obsazení bývalých Sudet od Liberce až po blízký Moravský Karlov. Do Králík přijela jedna z jejich skupin pod vedením Josefa Hýbla. Tato skupina již předtím uskutečnila v jiných městech několik tzv. národních soudů. Při něm bylo velmi rychle k brutálnímu bití nebo smrti odsouzeno několik Němců. To samé se opakovalo i v Králíkách, kde bylo popraveno nebo usmrceno bitím pět lidí. Pamětnice však tyto popravy neviděla, protože raději nevycházela z domu. „To jsme byli u té Duškové. Já jsem ani nevylezla. To se moc nevylézalo v té době. Když se nemuselo, tak se nikam nešlo.“

Rodiče byli stále v Nové Vsi, kde v květnových dnech také proběhl tzv. národní soud. I tam se ho aktivně účastnili příslušníci partyzánské brigády Václavík a bylo tam popraveno nejméně 11 lidí. Otec se německého obyvatelstva prý zastával, ale pohrozili mu, že může dopadnout stejně. „Ve škole byl ten lidový soud a táta tam žil s těma lidma pomalu celý život a on říkal: ,Vždyť já jsem tady s těma lidma žil a nic mi neudělali.‘ A tak oni řekli, ať je zticha, že on by taky… Tak on byl zticha, ale hodně se ho to dotklo. To byli všechno známí lidi, co tam oběsili a zastřelili.“ Takto Hildegarda Zemanová popisuje celý lidový, revoluční nebo též národní soud v Nové Vsi. „To vím od vyprávění, protože moji rodiče a sestry tam byli. Zkrátka tam byli partyzáni a ti nejdřív mlátili ty lidi ve škole, kde byl ten lidovej soud. Oni je vždycky nahnali do řeky a zase ven. Tak to šlo nějaký čas a potom je všechny vyhnali na ten kopec za kaplí, to je dneska už všechno zarostlý stromy a tam byli postřílení, ale čtyři byli pověšení. V té škole tam byly stromy a tam čtyři pověsili. (…) Pohřbít je museli asi ti Němci, co tam zůstali, a vedle té hasičárny tam byl kříž a to se říkalo, že za tím křížem byli pochováni.“ Pamětnice také jmenovitě vzpomíná na některé z popravených, kteří podle ní během války nic neprovedli. „Ten (Lanr?) Franz zastřelil rodinu a sebe. On byl od té Henleinovy strany předseda a ten zastřelil dceru, manželku a sám sebe. Syn utekl a toho syna někdo prozradil, že se vrátil a že se někde schoval, ale to někdo z Němců prozradil a oni ho oběsili. To byl šestnáctiletý kluk. (…) Ten jeden (Vobischke?), to byl příbuzný od mé maminky a ten byl u policajtů a ten (Velbs?), ten chodil do lesa.“

Sestry Marie a Elfrida bydlely na konci války v Rokytnici v Orlických horách. Obě byly vdovy, protože jejich manželé padli jako němečtí vojáci na frontě. „V Rokytnici byl ten divokej odsun a ta nejstarší setra tam měla domek a ta druhá sestra tam bydlela v bytovce. Oni je vyhnali a ony si vyprosily, aby mohly k otci do Nové Vsi, aby nemusely do Německa.“ Marie ale přišla o všechen majetek. „Sestry dostaly povolení, že si můžou zpět pro svoje věci. Ta starší sestra, co měla domek, chtěla odvézt alespoň nábytek, ale tam už byli nastěhovaní noví majitelé. Čech jí nic nedal a ta druhá sestra Frída, ta bydlela v bytovce, a ta teda nábytek mohla odvézt do Nové Vsi, ale ta starší sestra, ta neměla nic.“

Ani pro pamětnici nebyly první měsíce po válce jednoduché. „Pořádně jsem česky neuměla a bylo to v tom pětačtyřicátým dost kritický, když jsme někde mluvili německy.“ Do odsunu nakonec nikdo z rodiny nemusel, ale odsunuti byli prakticky všichni obyvatelé Nové Vsi, která je dnes pouze chatovou oblastí. Pamětnice vzpomíná, že některé z nich byla navštívit ve sběrném táboře v Dolní Lipce, kde byli Němci z okolí soustředěni před transportem do Německa. „To jsem se vždycky dozvěděla, z které vesnice tam lidi jsou a jak tam byli z té Nové Vsi… Ti tam měli malé děti, tak jsem jim tam vezla mléko. Kolo jsem musela nechat, jak byly ty stráže a oni mně celé dynamo odmontovali.“

V roce 1950 se paní Hildegarda provdala za Čecha Josefa Zemana. Ten po válce krátce pracoval právě ve sběrném táboře v Dolní Lipce. „Ten můj manžel tam jako svobodnej kluk byl nějakej čas, ale jenom krátkou dobu, protože on nemohl vidět, jak se tam jednalo. To vím z jeho vyprávění. (…) Oni tam těm lidem všechno brali a lidi naříkali a brečeli. Co ještě mělo nějakou hodnotu, tak jim ukradli a on říkal, že to tam nemohl vydržet, že neměl takovou drsnou povahu.“

Hildegarda Zemanová po válce pracovala v Hedvě Králíky, kde zůstala až do důchodu. Dnes stále žije v tomto městě a na otázku, jestli se cítí spíše Němkou, nebo Češkou, mně odpověděla: „Musím přiznat, že mně vadí, když se na ty Němce nadává. Já přiznávám, že dokázali udělat velký krutosti. Je to hrozný, kde se to v člověku vůbec bere, taková zloba, ale přesto spíš mám větší sympatie k Němcům. Ale já jsem v tom holt vychovaná. Ale já posuzuju člověka ne podle národnosti, já ho posuzuju podle toho, jaký je to člověk, a jsou tam špatný a tam špatný. Nemůžete odsoudit kvůli deseti nebo sto lidem celej národ. To nelze.“

PAVLOVÁ, M., Odsun Němců z Kralicka po druhé světové válce. Bakalářská práce, Brno: Masarykova univerzita, 2007.

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval Vít Lucuk.