Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Canka Zemanová Poledníčková (* 1954)

• narozena 9. října 1954 v Sofii v Bulharsku

• v letech 1964–1968 žila v Československu

• v roce 1974 se do Československa vrátila coby vysokoškolská stipendistka

• zůstala zde natrvalo

• živila se jako tlumočnice a překladatelka

• po roce 1990 založila koupelnové studio

Canka Zemanová Poledníčková se narodila 9. října 1954 v hlavním městě Bulharska, Sofii. „Dětství jsem měla jako každý dítě hezký, šťastný a veselý. Bohužel strašně rychle uteklo.“ Canka vyrůstala v Sofii spolu s rodiči a se svým o dvanáct let starším bratrem. Když byla ve čtvrté třídě, tak se s celou rodinou stěhovala do tehdejšího Československa, do Prahy, kde její tatínek dostal práci na bulharském velvyslanectví. „V tu dobu byla úroveň života v Československu vyšší než v Bulharsku, ale Bulhaři jsou zase společenštější než Češi.“ V Praze pamětnice nastoupila do bulharské školy.

Jako dítě nechápete proč

V roce 1968 se rodina vracela z Prahy zpět do Sofie. Těsně před jejich odjezdem však Československo obsadily armády Varšavské smlouvy. „My jsme měli odjíždět do Bulharska asi dva dny po tom, co se to stalo.“ Rodina čekala na velvyslanectví, jak se situace vyvine, a nakonec se jí podařilo do Sofie odletět.

„Těžko se to dalo pochopit, když vás celý život učí, že jsou to ti hodní a dobří, a najednou tu byli a všichni se jich báli. Jako dítě nechápete proč.“ Canka vzpomíná, že mezi armádami, které tehdy Československo obsadily, byla i ta bulharská. „O bulharských vojácích se říkalo, že jsou to horké hlavy, takže do Prahy nebyli vpuštění a hlídali letiště.“

Strašně mi chyběla rodina

V Sofii pamětnice nastoupila na střední školu a v roce 1972 odmaturovala. Na dospívání v Sofii vzpomíná Canka ráda. V komunistickém Bulharsku byl potlačován církevní život, a neslavily se tak Vánoce ani Velikonoce. Bulhaři tak prožívali společně alespoň narozeniny a svátky. „Bulhaři jsou strašně společenský lidi. Všechny oslavy se konaly v širokém rodinném kruhu. Na to mám nejhezčí vzpomínky.“

Na vysokou školu pamětnice nastoupila také v Sofii, ale po dvou letech se přihlásila na konkurz na stipendium do Prahy. V roce 1974 tak znovu odletěla do Prahy. „Hlavně ten první rok mi strašně chyběla rodina. Telefony do zahraničí byly tehdy hrozně drahý, takže jsem s nimi nemohla komunikovat.“

V Praze nastoupila Canka ke studiu oboru automatizované způsoby řízení na Vysokou školu ekonomickou. Během studia ji zaujala daktyloskopie. „Chtěla jsem se zaměřit na využití techniky v té oblasti, ale bohužel se to nepovedlo, protože jsem byla cizinka.“

Často někdo z kolegů vystoupil v Bělehradě a už se nevrátil

Po absolvování vysoké školy musela pamětnice odpracovat tři roky v bulharské instituci, protože na studium dostávala stipendium od Bulharska. Pracovala tedy pro bulharské velvyslanectví jako překladatelka a tlumočnice.  Mezitím začala překládat a tlumočit i na volné noze pro Mezinárodní organizaci novinářů. „Během tlumočení jsem se orientovala na vládní delegace. To bylo velmi zajímavý.“

Canka se narodila v komunistickém Bulharsku a od roku 1974 žila v komunistickém Československu. S vládnoucí ideologií se neztotožňovala, ale o emigraci na Západ neuvažovala, i když měla tu možnost během svých cest do Bulharska přes Jugoslávii. „Dost často někdo z kolegů vystoupil v Bělehradě a už se nevrátil. Já jsem věděla, že kdybych to udělala, tak ublížím rodině. Bratr dělal diplomata.“

Ze dne na den to skončilo

V době sametové revoluce se pamětnice zrovna věnovala jako tlumočnice předsedovi bulharských odborů. Situace byla trochu paradoxní, protože nesměli bulharským klientům říct, že v ulicích se děje něco protistátního, ale zároveň s kolegy trávila každý volný moment na demonstracích. „V tom roce 1989 si člověk myslel, že všechno bude možný.“

Pád komunistického režimu Canka vítala s radostí, ale změna ji stála práci. „Překlady a tlumočení z bulharštiny ze dne na den skončily.“ V tu dobu dostala její maminka v Sofii mrtvici a pamětnice odjela do Bulharska se o ní postarat. Během pobytu v Sofii navázala kontakt s firmou, která vyráběla vodovodní baterie. Tři tyto baterie vzala s sebou zpět do Prahy, že je zkusí prodat.

Tímto způsobem založila  v roce 1990 první koupelnové studio v Československu. Firma se nakonec rozrostla až do společnosti s ručením omezeným a Canka zaměstnávala šestnáct lidí. „Obchodovala jsem asi se sedmi státy a dováželi jsme sem věci ve spojení s koupelnama.“ Díky své práci jezdila každý rok do Francie nebo Itálie na koupelnové veletrhy.  

Do politiky už nikdy nevlezu

V roce 2011 se pamětnice zapojila do nově vzniklého hnutí ANO 2011. „Mě oslovil pan Babiš přes internet. V tu dobu říkal přesně to, co ti malí podnikatelé chtěli slyšet.“ Kandidovala a po volbách se stala místopředsedkyní strany pro Prahu-východ. „Bohužel se ta skutečnost ukázala úplně jiná, než v tom roce 2011 vypadala.“ Po čtyřech letech, v roce 2015, Canka ze strany vystoupila a s ní i její kolegové z Prahy-východ, takže stranická buňka se zde musela zakládat znovu. „Do politiky už nikdy nevlezu,“ říká dnes.

 

Rodina je základ všeho

Pamětnice byla celkem třikrát vdaná. S prvním manželem se seznámila ještě na studiích a v roce 1978 se jim narodil syn Jiří. Z druhého manželství má Canka syna Martina, který se narodil v roce 1985. Se současným mužem Petrem Zemanem je seznámily jejich děti a vzali se v roce 2010. Pamětnice měla dvě děti a její současný muž další tři. Dohromady mají teď již devět vnoučat. „Rodina je základ všeho, když ta se nedaří, tak nejde nic.“

Canka Zemanová Poledníčková žije v Praze od roku 1974, takže dnes už se cítí víc Češkou než Bulharkou. Ke své rodné zemi má však samozřejmě stále vazby. „V Sofii miluju hory, bydleli jsme hned pod nimi. Tady miluju Staré Město v Praze.“ Dnes už jsou s manželem oba v důchodu. Kromě péče o vnoučata rádi cestují. Navštívili například Thajsko, Argentinu nebo Malajsii, kde se pamětnici líbilo nejvíc. Mladé generaci by ráda dala jednoduchou radu: „Buďte hlavně dobří lidé.“