Hana Ženíšková

„Já jsem se vždycky ptala: ‚Hele, mami, já jsem asi byla nechtěné dítě, viď?‘ A maminka říkala: ‚No to se takhle nedá říct. Ale my jsme s tím prostě už nepočítali.‘ Takže když se maminka od lékařky dozvěděla, že je v jiném stavu, tak první [co ji napadlo] bylo, že je to ve čtyřiceti letech ostuda. Kdežto tatínek byl nadšený. Ten byl šťastný, že by ještě mohl mít nějaké dítě, protože bratr už byl velký, ten už do jeho života tak nezasahoval. Já jsem s tatínkem prochodila všechna kina, která byla pro děti přístupná. A tatínek se mnou chodil i do všech cirkusů, které byly. To byl zkrátka tatínek na slovo vzatý, i když to byl starý tatínek. Když jsme spolu šli, tak nám říkávali: ‚Holčičko, ty máš ale hodného dědečka!‘ A já jsem říkala: ‚To není [děda], to je taťka!‘ A oni na to: ‚Ale jdi, to je přece tvůj dědeček.‘ A taťka povídal: ‚Ale ne, ona má pravdu, já jsem [opravdu] tatínek.‘ A já jsem potom vlastně měla dvoje rodiče, jedny rodiče staré a druhé mladé. Bratr se totiž oženil, když mi bylo sedm let. A tak když mi něco nekoupili jedni rodiče, tak jsem šla k bratrovi a říkám: ‚Hele, taťka mi to nechce koupit…‘ A on: ‚My ti to koupíme, to víš, že jo.‘ Oni měli děti až asi pět let po svatbě a [do té doby] měli jako své dítě mě. A když jsme [venku] chodívali s bratrem, považovali ho za mladého tatínka. To zase říkali: ‚No vy jste si ale pospíšil!‘ A on na to: ‚To ne, to je moje sestra!‘ A oni: ‚Prosím vás, takovouhle sestru vy máte?‘ A on: ‚Ano, to je moje sestra.‘ A potom, když už mi bylo osmnáct let a šli jsme spolu na nějakou společenskou [událost] a on mě vyzval k tanci, tak říkali: ‚No to sis pospíšil...‘ A pak když jsme už byli v letech – mně bylo pětatřicet a jemu o osmnáct let víc – tak mu říkali: ‚No ty se ale cejtíš!‘ A on na to: ‚Prosím vás, vždyť je to moje sestra!‘ A oni: ‚Hele, to vykládej někomu jinému.‘ A nikdy nikdo nevěřil, ať jsem byla malá, nebo ať jsem byla velká, že je to můj bratr a on že má takhle mladou sestru.“

„Do té doby [než byl tatínek sesazen z funkce ředitele školy] jsme nikdo nevěděl, že Němci budou tak strašně zasahovat do lidských životů. A tatínek tehdy, když ho sesadili, si to velmi přebíral a čekal, co se bude dít dál. Za dva dny poté, co opustil do hodiny školu, dostal poštou obsílku, aby se dostavil na komandaturu gestapa. My jsme ani do té doby nikdo nevěděl, co to znamená. Bylo to na třídě nynější Klatovské [ulice], teď je tam dopravní podnik. Tam bylo sídlo gestapa. Tatínka vyslýchali celý den a my jsme s maminkou od rána, kdy šel tatínek na to předvolání, chodily po Klatovce. Já jsem ten den vůbec nešla do školy. S maminkou jsme čekaly, až vyjde. Jestli vůbec vyjde… Až teprve v devět hodin večer – měl se tam dostavit v devět hodin ráno – se otevřely dveře a vyšel z nich tatínek k naší velké radosti, že je zdráv a že se mu nic nestalo. Byl seznámen s tím, že nesmí opustit bydliště a musí čekat na další [zprávy], že se pro něj může někdo zastavit a že ho může nějakým způsobem povolat zpátky. Ale to se nestalo. Tatínek však celou dobu, kdy byla válka, čekal, že se stane něco, co nepříjemně zasáhne do jeho i našeho života. Nic se ale nestalo, takže to bylo všechno v pohodě. Tatínek byl celý protektorát doma. Měl dlouhou chvíli, stále byl v očekávání toho, co se může stát. Byl vášnivým hudebníkem, hrával na housle. Koupil si tedy ještě klavír a celé dny hrál na housle nebo na klavír, aby ztratil ten pocit, že ho mohou zavolat a že se může stát něco, co by hodně zasáhlo do naší rodiny.“

„To už byl rok 1939 a začínala druhá světová válka. Tatínek byl hned první den, kdy Němci překročili hranice republiky, navštíven dvěma pány. Byli to Němci. Řekli mu, že ten den, kdy překročili hranice, byl suspendován. Jako [bývalý] legionář v Rusku musel okamžitě opustit školu a už se nesměl vrátit. A měl očekávat další věci, které přijdou, které se budou vztahovat k jeho legionářskému bytí. Tatínek byl z toho velmi roztrpčen, konsternován… Šest let byl v penzi za to, že byl předsedou [Jednoty Československé obce legionářské v Plzni]. Psychicky to velice špatně snášel. Těsně předtím, než sem Němci přišli, byl předsedou ruských legionářů. A k 31. prosinci 1938 na tuto funkci rezignoval. Pánové, kteří ho navštívili ve škole na Chodském náměstí a řekli mu, že je okamžitě suspendován, respektive sesazen z funkce ředitele, mu zároveň řekli, aby se do hodiny odebral ze školy a aby zůstal na adrese, na které bydlí.“