“Když se účastním debat o takzvaných tradičních hodnotách v protikladu k hodnotám univerzálním, kde se někdo pokouší je stavět do vzájemného konfliktu, vždycky se snažím trvat na jedné věci. Říkám: 'Lidi, tady nemluvíme o tradicích, ale o tradičních hodnotách. Lidožrouti mají tradici žrát lidi, ale to si nemyslím, že je nějaká hodnota. To je praxe, kterou se hodí eliminovat a to je všechno. To samé platí o svatbách nezletilých a o ženských právech. Musíme souhlasit, že tradiční hodnoty posilují a obohacují univerzální hodnoty, přináší specifické kulturní tradice. Ale nemíchejte tradice s tradičními hodnotami! Jde o hodnoty. Pro mě je demokracie určitý systém rozvoje, který stojí na jistých hodnotách. Když uvažujeme tímto směrem, tak se nedíváme na demokracii jako na soubor institucí a procedur, které nás někdy můžou dovést až k tyranii většiny nebo něčemu podobnému. Musíme se shodnout na hodnotách.' To je, co si myslím, co prosazuju, čemu věřím. Jsem člověk, který má svoji důstojnost, a mám úctu k důstojnosti ostatních.”
"V době, kdy mě zatkli, ještě před odvolacím soudem, se rozhodli otevřít nové trestanecké zařízení na kazachstánském Dálném východě. Protože v té době byla jen jedna věznice pro zločiny z nedbalosti, a ono šlo údajně o zločin z nedbalosti, a ta byla blízko Astany. Mysleli si, že bude složité mě mít v Astaně, kde je diplomatický sbor a novináři a tak dále. Rozhodli se otevřít nové vězení na Dálném východě Kazachstánu, v Usti-Kamenogorsku. A převezli tam 150 vězňů z vězení v Astaně, tisíc kilometrů vlakem, abych si tam svůj trest neodpykával sám. Upřímně – když jsem do toho vězení dorazil, byli všichni 'nadšení', že mě vidí. Ptali se: 'Co se stalo? Kdo jsi? Co to znamená?' Zajímavé je, že když mě na amnestii v únoru 2012 pustili, tak v květnu zrušili celé vězení a převezli je zpátky do Astany. Jeden z vrchních kriminalistů v zemi, se kterým jsem byl kvůli té tragédii v kontaktu, mi řekl, že už viděl v životě mnoho věcí, ale že by kvůli jednomu vězni otevřeli věznici a pak ji zase zavřeli, tak to prý považuje za skutečný 'výdobytek kriminalistiky'."
"Začali schvalovat nové a nové zákony, které omezovaly prostor pro politické strany, občanskou společnost, média. Ale nechávali nás víceméně žít, nebyl tam žádný přímý tlak. Ovšem v roce 1999 jsme poprvé zažili něco jako nátlak, když vypálili moji kancelář. Přesně tam, kde jsem seděl já a můj zástupce. Shořelo to prakticky na uhel, všechno, měl jsem tam svoje archivy, některá videa – nedokázal jsem si ani představit, že bych měl něco schovávat, že by se něco takového mohlo stát. Potom byl nějakou dobu klid. Nikoho nenašli, přestože bylo potvrzeno, že šlo o úmyslný žhářský útok. Zajímavé bylo, kde se to žhářství odehrálo. Měli jsme kancelář ve čtvrtém patře budovy, kde byla v prvním patře banka s celým bezpečnostním aparátem. A ve druhé části budovy sídlila městská policie. Dokážete si představit, že jsme byli na velice dobrém místě s přihlédnutím k tomu, jak to bylo zorganizováno.”
“Když jsem psal svoji dizertaci za sovětských časů, musel se k ní napsat úvod. Tehdy se psalo na stroji, ručně na stroji. V úvodu jste musel napsat, co řekl první tajemník komunistické strany o tématu vaší dizertace nebo o něčem podobném. A za druhé, co o tom zaznělo na sjezdu komunistické strany. Vždycky, když jste něco změnil, musel jste přepsat celou kapitolu. Jel jsem do Moskvy, kde byl vedoucí mé práce, který mi pomáhal. Odevzdal jsem mu text a v tom měsíci zemřel pan Brežněv. Musel jsem přepsat celý úvod a zjistit, co pan Andropov říkal o tématu mé práce a tak dále. Něco jsem našel, a když jsem svoji dizertaci dokončoval, pan Andropov zemřel. Musel jsem znovu přepsat úvod a zjišťovat, co říkal pan Černěnko. Pan Černěnko byl ve své funkci velice krátce, neřekl nic o ničem. Musel jsem aspoň něco někde najít, abych to mohl dát do úvodu. Nakonec jsem něco vyhledal – a on umřel. Tak jsem to zase přepsal, tentokrát jsem našel, co o tom říkal Gorbačov. To bylo už v roce 1987 nebo tak nějak a já jel do Moskvy na setkání se svým učitelem. Tehdy už bylo víc svobody, lidé už mluvili svobodněji. Byl to člen sovětské akademie věd, ale také člověk s dobrým smyslem pro humor. Řekl: 'Pane Žovtisi, asi byste neměl v té dizertaci pokračovat. Tihle lidé ji nějak nemají rádi.'”
„On se pokoušel, co nejlépe to šlo, prosazovat pravdu, kritické myšlení a tak dále. Samozřejmě, přirozeně proti němu KGB, Výbor státní bezpečnosti, spustil kriminální proces. V našem domě proběhla domovní prohlídka a příležitostně bývala zakázaná literatura u mě v posteli, takže ji nenašli. A s mojí matkou se pojí jedna zajímavá historka. Ona ráda vařila, ale byla velice umělecky založená. Nějakou dobu také pracovala v našem divadle a potom studovala medicínu a stala se známou pediatričkou, měla doktorát a tak dále. Kvůli své povaze někdy zapomínala, že vaří, a sem tam něco spálila. Bydleli jsme v prvním patře a někdy se nám z oken linul kouř. Toho využila a celou noc po domovní prohlídce pálila tuhle literaturu a nikdo nepojal podezření, protože si všichni mysleli, že zase něco vařila a zapomněla na to. Mého otce vyšetřovali asi rok, protože v té době se úřady pokoušely odkrýt 'židovskou síť vlastizrádců' po celé zemi. Dvě stovky lidí byly zavřeny a souzeny.“
„Na jednu stranu samozřejmě mluvím rusky, vyrostl jsem na ruské kultuře, jsem Rus. Na druhou stranu, protože jsem aspoň zčásti Žid, uchovávám si nějakým způsobem jejich složitou, tragickou historii. A zároveň, protože jsem se narodil a žiju celý život v Kazachstánu, jsem Kazach, o tom není pochyb, mám takovou tu východní mentalitu. A samozřejmě jsem patriot své vlasti, Kazachstánu. Říkám, že dnešní Rusko není tím Ruskem, se kterým chci být nějakým způsobem spojován. Pro mě, já jsem […] Řekněme to takhle: jsem Kazach ruského původu s židovskou pamětí.”
Jevgenij Žovtis se narodil 17. srpna 1955 v Almaty, největším městě Kazachstánu, a považuje se za kazašského patriota. Jeho matka ale pochází z Ruska a otec z Ukrajiny, rodiče se usadili a poznali v Kazachstánu v důsledku tragických událostí holokaustu a stalinských represí. Je doktorem věd v oblasti ekonomie těžby, ale především předním kazašským odborníkem na lidská práva. Po rozpadu SSSR se pokoušel angažovat v politice a založil lidskoprávní organizaci Kazakhstan International Bureau for Human Rights and Rule of Law (KIBHR). Je respektován v zahraničí i domácí občanskou společností, čelí ale také tlakům ze strany oficiálních míst. V letech 2009–2012 strávil dva a půl roku ve vězení na odlehlém východě země na základě soudního rozhodnutí, které neslo četné známky předpojatosti. Přesto ve své záslužné činnosti neustal. Obdržel řadu ocenění za lidská práva, včetně Ceny EU a USA za demokracii a občanskou společnost v roce 1999, Ceny za lidská práva Nadace Friedricha Eberta v roce 2007, Sacharovovu cenu za svobodu myšlení Norského helsinského výboru v roce 2010. Je členem Mezinárodní koalice pro demokratickou obnovu. V Praze pobýval na přelomu srpna a září 2022 na pozvání Nadace Forum 2000, které vděčíme za zprostředkování rozhovoru.
