Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jsou i jiné hodnoty než bohatství a peníze, hledejte je ve svém nitru
narozen 2. května 1940 v Prostějově
rodiče sportovci a členové Sokola
vystudoval gymnázium, později VUT v Brně, promoval roku 1963
od dětství se věnoval hudbě, působil v několika hudebních uskupeních
roku 1963 sňatek s Janou Ovčáčkovou, mají dvě děti
roku 1968 svědkem tzv. Krvavé neděle v Prostějově
až do revoluce pracoval v oboru, vystřídal více zaměstnání
spoluzakládal OF v Prostějově
v letech 1990 až 1994 starostou Prostějova
Miroslav Zikmund zažil jako dítě konec války. Rodiče, významní členové břeclavského Sokola, byli nuceni prchnout před nacistickými perzekucemi do Prostějova. Vyznávali prvorepublikové hodnoty, které vštěpovali i svým synům. Miroslava vedli odmala k hudbě a láska k ní mu vydržela dodnes. V roce 1968 byl očitým svědkem prostějovské Krvavé neděle. Po revoluci zakládal Občanské fórum v Prostějově, roku 1990 se stal starostou města.
Miroslav Zikmund se narodil 2. května 1940 v Prostějově jako nejstarší ze tří dětí rodičům Zdeňce a Miroslavovi Zikmundovým. Byl vychováván v duchu sokolských zásad, rodiče uznávali Masaryka. Dědeček z otcovy strany Alois Zikmund pracoval jako výpravčí, později se stal inspektorem státních drah a rodina se přestěhovala z Kojetína do Břeclavi. Miroslavův dědeček z matčiny strany Josef Brandstteter absolvoval vídeňskou kadetku v době první světové války. Už jako poručík byl degradován pro souboj s kolegou a z armády propuštěn. Když šel do civilu, stal se účetním v cukrovarech v Rakousku, v Haliči a nakonec v Břeclavi, kde se seznámili Miroslavovi rodiče. V roce 1936 se vzali. Oba byli členy Sokola a celoživotními sportovci. Otec dělal závodně atletiku, jeho disciplínou byl víceboj, zejména hod diskem. Matka se věnovala sportovní gymnastice, nejprve aktivně a později jako rozhodčí.
Přišel však rok 1938, který zcela změnil dosavadní poklidný život jihomoravské Břeclavi. Od 8. října 1938 se město stalo součástí nacistického Německa. Začalo přituhovat. Rodiče se jako významní členové Sokola báli o své bezpečí a roku 1939 se rozhodli odstěhovat. Nejprve se i s matčinými rodiči přestěhovali na pár měsíců do Brna, kde měl tatínek sportovní kontakty. V Brně vystudoval pedagogický institut. O pár měsíců později dědeček z matčiny strany sehnal dům k pronájmu v Prostějově, kam se celá rodina koncem roku 1939 přemístila.
Jedna z raných Miroslavových vzpomínek se váže ke konci války. „Pamatuji si, jak jsme šli s maminkou vpodvečer po ulici. Zastavili nás dva němečtí vojáci, mohlo to být na podzim 1944. Podle toho, jak mi stiskla ruku, jsem poznal, že to není dobré, že se bojí, i když mi neřekla ani slovo. Vojáci ji oslovili, nakonec se jí jen na něco ptali. Maminka, protože chodila do škol v první republice a babička s dědou měli za sebou řadu pobytů v Německu a ve Vídni, mluvila plynně německy, tak poděkovali a odešli. Cítil jsem, jak jí spadl kámen ze srdce,“ vzpomíná Miroslav Zikmund.
V rodině se vyprávěl také příběh otcova dobrého kamaráda Edy Berky. S otcem se znali z dob brněnských studií. Miroslav Zikmund vzpomíná, že se občas objevil v Prostějově a s otcem vedli nějaké debaty. Eduard Berka byl zapojen do odboje již od roku 1939 v ilegální organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme. Roku 1941 byl zatčen, tři roky vězněn v Kounicových kolejích a v roce 1944 převezen do Vratislavi, kde byl 24. ledna 1945 popraven. „Berka učil v Králově Poli na jedné škole s Karlem Högerem, který odešel z Brna do Prahy. Berkova žena Ivana se údajně přes Högera setkala v Praze s nějakým vysokým německým pohlavárem, a nevím, za jakých okolností a za jakou cenu, dosáhla toho, že jejímu manželovi byla udělena milost, ale ta přišla na popraviště až poté, co už byl akt popravy vykonán,“ vzpomíná Miroslav Zikmund.
Další vzpomínky se vážou k osvobození. „Když nás osvobodila Rudá armáda, v našem domě, který dědeček pronajal, žila ještě rodina matčina bratra, která měla dvě děti. My už jsme byli taky dva sourozenci a trávili jsme ty slavné květnové dny ve sklepě, který byl z příkazu tehdejších úřadů upraven. Klenba byla podepřena, zesílena, kdyby došlo k zásahu, v místnosti nás spalo devět.“ Pamětník si vybavuje také sovětské vojáky, kteří brali lidem hodinky, a ve městě panovaly obavy o bezpečnost žen. V tomto neklidném období se jednoho dne ztratil Miroslavův tříletý bratr Jiří. Matka oznámila zmizení dítěte na policii a na kole projížděla Prostějov. Jiřího našla na korbě vojenského náklaďáku za městem, kde seděl uprostřed vojáků. Všimli si jej na ulici a odvezli ho. Naštěstí všechno dobře dopadlo.
Roku 1946 proběhly první svobodné volby. Miroslav netuší, koho rodiče volili, je si však jistý, že to nebyli komunisté. Ve stejném roce nastoupil do první třídy. Škola byla ještě předválečná, skromně vybavená, topilo se uhlím. Rodiče jej vedli k hudbě, se začátkem školní docházky začal chodit na uměleckou školu v Prostějově, kde se učil hrát na klavír. Když byl ve třetí třídě, přišel komunistický převrat. Miroslav Zikmund si živě pamatuje učebnice, z jejichž stránek na něj hleděl Stalin. Vybavuje si také, jak babička Marie (Brandstteterová), se kterou žili v jedné domácnosti, nadávala roku 1948 u rádia, ze kterého zněla dnes už legendární Gottwaldova slova: „Právě jsem se vrátil z Hradu…“
Přišla padesátá léta a s nimi politické procesy. Rodina poslouchala tajně Svobodnou Evropu, děti byly poučeny, že o ničem, co se doma řekne, nesmí mluvit venku. Miroslavův otec raději učil pouze tělocvik, aby nemusel v hodinách žákům lhát. „Díky tomu, že byl sportovcem, dokázal přežít všechny politické změny režimu, učil zásadně tělocvik a tělovýchovné kroužky, trávil se svými studenty život v tělocvičně, na vycházkách, na horách, v bazénu. Soudruzi uznávali, že tato činnost je potřebná, takže mu to procházelo,“ vzpomíná Miroslav Zikmund.
V roce 1953 zmizela přes noc z prostějovského náměstí socha T. G. Masaryka, která už byla dlouho trnem v oku místním komunistům. Následovala velká demonstrace, protože Prostějov měl silnou masarykovskou tradici. Původní sochu se nikdy dohledat nepodařilo, na náměstí byla po revoluci dosazena její replika. Ve stejném roce zemřel Stalin a Gottwald, probíhaly povinné tryzny. Přišla také měnová reforma, která však rodinu příliš nepostihla, protože žádné úspory neměla.
Miroslav v roce 1953 končil v osmé třídě základní školu, po níž složil úspěšně zkoušky na gymnázium. Tehdy jedenáctiletá střední škola trvala tři roky, poté byl přijat na brněnské VUT, vlivem tehdejších školských reforem nastoupil na studia v pouhých sedmnácti letech. Vybral si obor Hydrotechnické stavby. Školu dokončil v roce 1963. V témže roce se oženil. Krátce pracoval jako vodohospodář pro Krajskou vojenskou ubytovací a stavební správu Ostrava se sídlem v Olomouci.
Následovala vojna. „Měli jsme vojenskou katedru dva roky a poté, co jsme složili závěrečné zkoušky, jsme šli na vojnu na dvanáct měsíců. Roku 1964 jsem narukoval na rok k četě ochrany tankového pluku do Přáslavic u Olomouce a jako absolvent katedry jsem měl hned první den hodnost svobodník absolvent. Důstojníci se k nám chovali slušně. Jejich vzdělání bylo takové, že měli problém s pravopisem, takže se často museli na něco zeptat, poradit se a snažili se s námi jednat téměř kolegiálně,“ vzpomíná Miroslav Zikmund. Po vojně se vrátil do stejného zaměstnání.
S přáteli s nadějí sledovali politické a společenské změny ve druhé polovině šedesátých let. „Uvolnění bylo zcela evidentní, viděli jsme to ve filmech, dostali se sem zahraniční muzikanti. Neměl jsem možnost sehnat desky z ciziny, objednával jsem si je v gramofonovém klubu, kde se každý rok dalo najít pár desek špičkové jazzové muziky, takže to bylo velice pozitivní.“
Veškeré naděje však vzaly v srpnu 1968 zasvé s příjezdem vojsk Varšavské smlouvy. Miroslav Zikmund byl v té době v Brně na služební cestě, angažoval se v odborech. Spal u svého kamaráda v Brně-Líšni. V noci jej vzbudil křik jeho manželky, bylo slyšet přelétávat letadla. Z rozhlasu zněla jen těžko uvěřitelná slova, která se řadě lidí navždy vryla do paměti: „Vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky překročila státní hranice…“ Druhý den Miroslav Zikmund vyrazil do Prostějova. Autobusy nejezdily, musel stopovat.
Následující den šel do práce, kde vládlo zděšení. „Víra v bratrskou sovětskou armádu byla do důstojníků, kteří tam pracovali, vrostlá a to, že jsou tady, bylo velké překvapení. Nikdo z nich nevěřil, že nám tady hrozí nějaká kontrarevoluce. Pak se v práci objevili představitelé sovětských jednotek a v kanceláři, přes dveře mého šéfa, jsem slyšel, jak nejsou schopni se domluvit. Nedalo mi to a šel jsem jim tam překládat. Dopadlo to tak, že si mě vyžádali a já jsem potom chodil se sovětskými specialisty po olomouckých kasárnách. Vybírali si, které obsadí, a musel jsem jim ukazovat, kde jsou hlavní uzávěry vody, jističe apod.“
To nejhorší ale mělo teprve přijít. Miroslav Zikmund jezdil do práce po trase Brno – Prostějov – Olomouc a začal spolupracovat s prostějovskými novinami, kterým hlásil pohyb vojenských jednotek. Dne 25. srpna 1968 šel zrovna na schůzi redakční rady. Městem projížděly tanky, které zahájily „výstražnou“ palbu. Výsledkem bylo několik mrtvých v ulicích. Miroslav Zikmund utíkal a kulky mu létaly nad hlavou. Tato událost vešla později ve známost jako Krvavá neděle.
Roku 1969 se upálil Jan Palach. Miroslav Zikmund s kolegy udělali v práci smuteční nástěnku na jeho počest. Nikdo si netroufl ji sundat. Zanedlouho začaly probíhat prověrky a všichni kolegové, kteří měli s nástěnkou něco společného, byli z armády vyhozeni. Miroslav Zikmund měl štěstí, protože těsně předtím změnil zaměstnání.
V letech 1969–1977 pracoval pro Správu dálkových kabelů, ta vystupovala v roli investora, který spolupracoval na významné a utajované stavbě nedaleko Olomouce, jejíž součástí byla věž v Radíkově. „Šlo o zesilovací stanici na kabelovém spojení Moskvy s Prahou, Varšavou a Berlínem. Spojení se musí každých pár kilometrů zesilovat, obnovovat. To byl uzel, který měl zaručit, že pokud jaderný zásah zničí město Olomouc, tohle bude fungovat dál. Ta věž byla jenom sekundární záležitost, nakonec sloužila jako TV vysílač,“ vzpomíná Miroslav Zikmund. Zaměstnavatel mu nabízel vstup do KSČ, pamětník po narození syna zvažoval, že do strany vstoupí, nakonec jej však nevzali, vadilo jim, že jeho otec byl sokol.
Roku 1977 nastoupil do okresního ústavu národního zdraví, kde vedl technické oddělení. V roce 1989 zde na popud podřízených zakládal Občanské fórum (OF). „Pak už přišla generální stávka, na náměstí bylo 10–20 000 lidí, byli jsme jedno z nejpočetněji zastoupených OF. Tuto demonstraci moderovala i jeho žena, která dříve působila jako hlasatelka ostravské televize a olomouckého rozhlasu. Po srpnových událostech roku 1968 musela skončit. Nadále pracovala v kultuře. Po revoluci se stala ředitelkou prostějovského divadla.
Miroslav Zikmund po revoluci pracoval v koordinačním centru OF. V roce 1990 byl kooptován do městského národního výboru, kde byl zvolen místopředsedou. Po volbách 1990 se stal starostou Prostějova a funkci zastával až do konce volebního období v roce 1994. V letech 1994–1998 pracoval v Dopravních stavbách a v letech 1998–2002 byl ředitelem Domovní správy Prostějov. V roce 2002 odešel do důchodu. S manželkou Janou vychovali dvě děti. V roce 2022, v době natáčení, žil v Prostějově.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the region - Central Moravia (Hana Langová)