„Jelikož jsem jezdil do práce, když to počasí dovolovalo, na motocyklu a trasa Olomouc – Prostějov – Brno byla velice zajímavá i z hlediska vojenského, tak jsem jakýmsi způsobem spolupracoval s prostějovskými sdělovacími prostředky a jednomu redaktorovi jsem hlásil pohyb jednotek. Kolik je jich nad Olšany, kolik je tam tanků a tak dál. A jednou se stalo, že když jsem šel na schůzku té redakční rady, tak zrovna ruské tanky projížděly městem a v neděli 25. srpna zahájily tzv. výstražnou palbu z tankových kulometů, při které zranily lidi a tři lidi zastřelily. To nikdy nezapomenu, že jsem utíkal v hlubokém předklonu a ty kulky trefovaly omítku dva metry nad mou hlavou, když jsem z toho pekla utíkal. Utíkal jsem na okresní výbor komunistické strany, kde bylo zasedání té redakční rady, tam se potom schovalo asi dvacet až třicet lidí, kteří byli nedaleko. Když ta střelba přestala, někdo říkal, že venku někdo leží, a asi padesát metrů od toho místa byl jeden zastřelený, tak pro něj dva odvážlivci utíkali a mrtvého ho přivlekli za dveře toho výboru. To bylo vyvrcholení mých kontaktů s ruskými ‚osvoboditeli‘.“
„Nás bylo ve škole běžně kolem čtyřiceti; v té škole, která byla postavena někdy koncem 19. století, neexistovaly šatny. Na zdi byla dlouhá deska s háčky, kam jsme věšeli své oblečení, často i mokré zimníky a čepice, v rohu byla kamna. Pan školník přišel jednou za dvě hodiny a přiložil do kamen, někteří učitelé přikládali sami. Ve sborovně bylo asi devadesát procent mužů, žena učitelka byla výjimečná. Nevím, jestli ve třídě bylo už umyvadlo s tekoucí vodou, nebo tam ještě byl lavor, to už si nevzpomínám, ale vedle tabule byl křídník na křídy, taková dřevěná destička, dvě patra, kde byly křídy nahoře a dole byla houba, pod tím visel hadr, houbou se utírala tabule. Málokdo to uměl, aby uměl tabuli dosucha, dočista očistit, většinou zůstávala špinavě šedá. Lavice byly sedadlo a pracovní deska z jednoho kusu, byl to jeden nábytek, pod pracovní deskou byla přihrádka na aktovku, pracovní deska, která byla zešikmená, byla zakončena vodorovnou ploškou, v níž byl otvor pro kalamář, tam byl inkoust, kalamář se dal takovým kovovým plechem překrýt, ten jezdil po takových kolejničkách. Psali jsme pery, to bylo držátko a špička, která se namáčela do kalamáře, ale to až v druhé třídě. V první třídě jsme ještě nosili jako svou výbavu tabulku černou asi z břidlice v dřevěném rámečku, do které jsme psali takovými pisátky, což byla taková tenká křída. My jsme se učili psát, než jsme přešli do těch sešitů ke kalamářům a perům. Slabikáře jsme měli předválečné, české, někdy ze třicátých let. Neexistovalo, abychom se přezouvali, byli jsme ve stejné obuvi, ve které jsme do školy přicházeli.“
„Jednou bez dovolení opustil náš dům můj bratr, snad ani ne tříletý. Ztratil se, otec byl ve škole, maminka z toho začala být pěkně nervózní, sedla na kolo, jela to ohlásit na policii a projížděla na kole město. Našla toho malého Jirku někde na nákladním autě mezi ruskými vojáky, on prý seděl někde na kraji na chodníku někde v centru Prostějova, auto jelo okolo, zamával, vzali ho do náručí a jeli s ním někam, naštěstí ne daleko.“
Jsou i jiné hodnoty než bohatství a peníze, hledejte je ve svém nitru
Miroslav Zikmund se narodil 2. května 1940 v Prostějově rodičům Miroslavovi a Zdeňce Zikmundovým jako nejstarší ze tří dětí. Otec pocházel z Kojetína, z rodiny výpravčího, později inspektora státních drah Aloise Zikmunda. Přestěhovali se do Břeclavi, kde vystudoval gymnázium, následně Pedagogický institut v Brně. Stal se učitelem. Matka, Zdeňka Zikmundová, rozená Brandstteterová, pocházela z rodiny účetního cukrovarů, stěhovali se a nakonec se usadili v Břeclavi, kde se rodiče seznámili. Závodně provozovala sportovní gymnastiku, poté se stala rozhodčí. Brali se v roce 1936. Oba se věnovali sportu a byli členy Sokola. Roku 1939 se rodiče v obavách z nacistické perzekuce členů Sokola přestěhovali do Prostějova. Miroslav Zikmund vystudoval gymnázium v Prostějově a poté Stavební fakultu Vysokého učení technického v Brně, kterou ukončil roku 1963. V témže roce se oženil. Od dětství se věnoval hudbě. Hrál na klavír v studentském orchestru na gymnáziu, později ve vysokoškolském orchestru v Olomouci a v Orchestru závodního klubu ROH OP Prostějov (v roce 1988 se přejmenovali na Fórum). Pracoval jako specialista vodohospodář na Krajské vojenské stavební správě v Olomouci, od roku 1969 pro Správu dálkových kabelů. Roku 1968 byl svědkem tzv. Krvavé neděle v Prostějově. V roce 1977 začal pracovat jako technik v investičním oddělení Okresního ústavu národního zdraví, kde setrval do sametové revoluce. Spoluzakládal zde Občanské fórum. V roce 1990 pracoval jako místopředseda městského národního výboru, v letech 1990–1994 byl starostou Prostějova, později působil v Podniku národní stavby a jako ředitel Domovní správy města Prostějova. Roku 2002 odešel do důchodu. S manželkou Janou, rozenou Ovčáčkovou, mají dvě děti. V roce 2022, v době natáčení, žil v Prostějově.