Helena Zikmundová

* 1945

  • „No ale ty vojáci tenkrát vůbec nevěděli, kde jsou. Vůbec. My jsme se jich ptali, protože jsme všichni uměli ruštinu, že jo, tak hlavně těch ruských vojáků jsme se ptali: ‚Vždyť je tady klid, nic se neděje, proč jste tady?‘ ‚No, my jsme dostali rozkaz, a zkrátka a dobře, rozkaz se musí poslechnout, tak jsme tady. A má tu bejt revoluce a tu my jdeme potlačit.‘ No tak to jsme jako trošku byli na rozpacích, jaká revoluce, co, vždyť se tu nic neděje. O tom pražským jaru jsme sice věděli, ale nic moc.“

  • „No a stejně jak jsem byla tenkrát ještě trochu mladá a hloupá, tak jsem se vypravila k [budově] Rozhlasu, že jo. Odtamtud chodily zprávy. A můžu vám říct, že tam už byly barikády, tam se střílelo. A tam jsem vlastně poprvé viděla ten masakr. Tam raněný se váleli po zemi, a dokonce šestnáctiletej chlapec – mrtvej. To byl první mrtvej člověk, kterýho já jsem vlastně viděla, na vlastní oči. A to se nedá ani vyprávět. Zkrátka já jsem utíkala odtamtud, dokud jsem mohla, brečela jsem, a ne jako jenom já, brečelo moc lidí.“

  • „Takovej patnáct šestnáct let chlapec v Karlíně šel taky takovej nápis vylepit na nějakou sochu, jako jděte domů, že jo, my vás tu nechceme. A jela okolo maminka s kočárkem a vyndala to dítě a šla, v domnění, že se jim nic nestane, toho chlapce podpořit. Pochopitelně, že je postříleli všechny, že jo. Všichni tři tam tenkrát zahynuli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zruč nad Sázavou, 19.11.2018

    (audio)
    délka: 41:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdy do strany, i kdybych měla umřít

Helena v roce 1962
Helena v roce 1962
zdroj: archiv pamětníka

Helena Zikmundová se narodila 10. října 1945 v Krásném Údolí na Tachovsku, prakticky celý život ale prožila v Praze. Na přání otce se vyučila kuchařkou a pracovala dlouhá léta v závodní kuchyni v Trojské mlékárně v Holešovicích, později tam vedla kantýnu. Vzpomíná především na okupaci v srpnu 1968, která jí hluboce otřásla. Když viděla u budovy Československého rozhlasu i jinde v Praze mrtvé a raněné, rozhodli se s manželem pomáhat. S manželem vozili z mlékárny, kde byli oba zaměstnaní, mléko a z blízké pekárny chléb potřebným, aby nahradili váznoucí zásobování. Prožili tak i několik nepříjemných kontrol od okupačních vojáků. Během let normalizace musela řešit nevyhovující bytovou situaci. V době natáčení rozhovoru žila ve Zruči nad Sázavou.