Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Zima (* 1946)

• narozen v roce 1946 v Praze

• vychováván adoptivními rodiči Zimovými v Plané nad Lužnicí

• vyučil se lesníkem

• pracoval v pražské zoo a Zoo Hluboká nad Vltavou

• v letech 1978 až 1990 pracoval jako závozník u Lesního závodu v Plané nad Lužnicí

• v roce 1978 podepsal Chartu 77

• rozmnožoval samizdat, účastnil se pražských demonstrací

• člen Hnutí za občanskou svobodu a Demokratické iniciativy

• zakládal Občanské fórum v Plané nad Lužnicí

• předsedal Okresní občanské komisi v Táboře

• od roku 1990 do odchodu do důchodu pracoval ve společnosti Elk

• v roce 2019 žil v Plané nad Lužnicí

V osmdesátých letech 20. století žilo na Táborsku zhruba 100 tisíc obyvatel. Jan Zima byl jedním z mála tamních disidentů a do konce osmdesátých let jediným chartistou. Roky žil pod neustálým tlakem Státní bezpečnosti (StB). Strach neměl. Jejím výhrůžkám nevěřil, věděl, že jí jde především o psychický nátlak. A jak sám říká: „Manželka to naštěstí také vydržela.“

O svých rodičích mnoho neví

Jan Zima, rodným příjmením Vlk, se narodil 13. května 1946 v Praze. Malý Honzík byl matkou Annou Vlkovou z neznámých důvodů odložen. Do tří let pobýval v dětské ozdravovně, kde prodělal léčbu nemocného srdce. Podle rodného listu se Janův otec jmenoval Brožánek, při pozdějším pátrání však pamětník zjistil, že toto příjmení se v Čechách nikdy nevyskytovalo. Ve čtyřech letech Jana adoptovali manželé Karolína a Augustin Zimovi z Plané nad Lužnicí. Mezi pamětníkovými příbuznými se říkávalo, že jeho skutečným otcem byl adoptivní otec Augustin Zima. Jan této neověřené zprávě rád věřil.

Adoptivní matka Karolína, rozená Metzlová, pocházela z Chlumu u Třeboně. Na počátku 20. století se jako vychovatelka v rodině rakousko-uherského konzula dostala do Ameriky. Našla si tam snoubence, se kterým plánovali svatbu. V roce 1914 přijela Karolína do Čech, aby se rozloučila s rodiči. Vypukla však první světová válka a zpět do Ameriky již odcestovat nemohla. Po čase se provdala za Augustina Zimu a zůstala v domácnosti. Janův adoptivní (možná i skutečný) otec býval správcem harrachovského pivovaru v Plané nad Lužnicí. Pro své politické názory seděl dvakrát ve vězení. Prvně ho ke konci druhé světové války odsoudili za urážku nacistického vůdce. V trafice řekl, že Hitler dostal u Stalingradu na frak, a kdosi ho udal. Podruhé, v roce 1948, poté co se vlády zmocnili komunisté, strávil půl roku ve vazbě. Nakonec ho propustili bez soudu. V době, kdy Zimovi adoptovali malého Honzíka, byli již oba v důchodu. Augustin Zima zemřel v roce 1951. Jan vzpomíná, jak se matka v roce 1953 svěřovala své sestře Konstancii: „Štanci, já jsem docela ráda, že ten Zima je mrtvej. Protože kdyby byl naživu, tak by ho stejně zase zavřeli.“ Janova adoptivní matka nebyla věřící a během výchovy na syna nijak politicky nepůsobila.

Po absolvování osmileté základní školy v Plané nad Lužnicí nastoupil pamětník na dvouleté Lesnické odborné učiliště v Prachaticích. Ve studiu pokračoval na Střední lesnické škole v Písku. Už tehdy se věnoval svým zájmům – zoologii a ornitologii. Stávalo se, že namísto na vyučování chodil pozorovat do přírody ptáky. Kvůli vysokému počtu neomluvených hodin ho však ve třetím ročníku ze střední školy vyloučili. V roce 1964 začal pracovat jako lesník u Lesního závodu v Plané nad Lužnicí. Práci musel v roce 1965 přerušit, aby splnil povinnou dvouletou vojenskou službu. Absolvoval ji jako „zdravoťák“ v Podbořanech na Lounsku. Po návratu z vojny pokračoval v práci lesníka.

Uvolnění v šedesátých letech

Pamětník vnímal velmi pozitivně politické uvolnění, jež nastalo v tehdejším Československu v šedesátých letech 20. století. Četl Literární noviny (zkráceně Literárky), kulturněpolitický týdeník, jenž informoval o domácích i zahraničních událostech. Jejich přispěvatelé se nezřídka stavěli kriticky k socialistickému zřízení. Jan tehdy věřil v možnost přeměny komunistického systému vlády, důvěřoval představitelům reformního křídla komunistické strany Alexandru Dubčekovi a Josefu Smrkovskému. Až později si uvědomil, že komunisté by si vládu vzít nenechali: „Pak jsem, pochopitelně, ale k té změně došlo až mnohem později, když jsem zjistil, že by to stejně zůstalo, jak to bylo, nebo by se to do těch kolejí zase vracelo.“

Srpen 1968

Veškeré naděje na změnu komunistického režimu překazil příchod vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Jakmile se Jan 21. srpna nad ránem dozvěděl o invazi, našel svou vojenskou knížku, neboť se domníval, že začne válka. S kamarádem odjeli na motorce do Prahy. Připojili se k demonstrantům na Václavském náměstí a hrozili okupantům nebo se snažili vysvětlit jim situaci. Se sovětskými vojáky, kteří podle svého vzezření pocházeli zejména z východních sovětských republik, se však rusky velmi špatně dorozumívali. Na Václavském náměstí zažil pamětník palbu, při které si celý dav lehal na zem. Na vlastní oči viděl ostřelování Národního muzea. Když okupanti stříleli, uvědomoval si strach, nicméně zklamání a frustraci cítil silněji.

Z pražské zoo musel odejít, protože nesehnal byt pro rodinu

Jeho zájem o zoologii jej přivedl do veterinární skupiny pražské zoo, kam nastoupil v září 1968. Během pobytu v Praze navštěvoval semináře v klubu poblíž Staroměstského náměstí. Znal odtud profesora Jiřího Hájka, Ladislava Klímu, Ludvíka Vaculíka a další osobnosti.

V roce 1969 byl pamětník poprvé zadržen Státní bezpečností. Účastnil se pražských protisovětských demonstrací, jež propukly po vítězství československých hokejistů nad týmem Sovětského svazu na mistrovství světa ve Švédsku. Protože u sebe neměl občanský průkaz, převezli ho na služebnu. Ověření jeho totožnosti trvalo dva dny.

V říjnu roku 1971 se oženil s Jitkou, rozenou Nedorostovou. V roce 1972 se jim narodila dcera Šárka. Sehnat za normalizace v Praze byt bylo pro Jana, stejně jako pro většinu běžných občanů tehdejší socialistické republiky, nemožné. Aby mohl být s rodinou, opustil oblíbenou práci v zoo a vrátil se do Plané nad Lužnicí. Zde se krátce živil jako mistr na pile.

Charta 77

V roce 1974 nastoupil do Zoo Hluboká nad Vltavou na pozici ošetřovatele a osvětáře. Osvětář měl za úkol propagovat zoologickou zahradu. Tehdejší ředitel Čestmír Pekař, přesvědčený komunista, však trval na tom, aby osvětář působil i politicky, a nutil pamětníka ke vstupu do Komunistické strany Československa. Ve druhé polovině sedmdesátých let se Jan začal občansky angažovat. Posílal řadu příspěvků do tehdejších periodik (do Rudého práva, Jihočeské pravdy a dalších novin), v nichž kriticky reagoval na uveřejněné články. Poslouchal zahraniční vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Na jaře roku 1978 se rozhodl podepsat Chartu 77. „Já to dneska vidím, že to byl ode mě takový trošku sobecký krok. Já jsem to dělal, protože jsem musel, já jsem to prostě musel udělat. Ale je fakt, že jsem nad tím ani moc nepřemýšlel. Věděl jsem samozřejmě, že to bude mít nějaký následky, ale nějak jsem na tu rodinu moc ohledy nebral,“ komentuje své rozhodnutí v rozhovoru pro Paměť národa. Ihned po podpisu Charty 77 dotlačil ředitel hlubocké zoo soudruh Pekař pamětníka k dohodě o rozvázání pracovního poměru. Nastoupil zpět k Lesnímu závodu v Plané nad Lužnicí, kde vykonával práci závozníka.

Estébáci prohledávali dceři ve škole aktovku

O tom, že podpis Charty 77, jenž zaslal korespondenčně tehdejšímu mluvčímu profesorovi Jiřímu Hájkovi, byl řádně doručen a je platný, se dozvěděl od Státní bezpečnosti během prvního výslechu. Krátce po signování Charty 77 obdržel předvolání k podání vysvětlení do sídla Státní bezpečnosti v Táboře. Zde se mu kromě táborského kapitána Vošty „věnoval“ i poručík Katta z Krajské správy StB v Českých Budějovicích. Během třináctihodinového výslechu se ho nejen tito dva, ale i další estébáci snažili psychicky zlomit. Vyhrožovali mu, že bude mít problémy on, jeho manželka i dcera. Po celou dobu měli připravený papír s vyjádřením, že vzhledem k mezinárodní a vnitropolitické situaci dospěl k názoru, že jeho podpis Charty 77 byl omyl a že ho odvolává. „Když jsem samozřejmě toto prohlášení podepsat nehodlal, bylo mi kapitánem Voštou obsáhle vysvětlováno, co mě čeká a jak skončím. Že psychická smrt je horší než fyzická, že budu sám, bez přátel a bez rodiny, že budu v takovém stavu, že se budu bát po soumraku vyjít z bytu a nakonec si sám sáhnu na život,“ líčí pamětník jednání StB v dubnu roku 1990 v dokumentu pro občanskou komisi. Později při dalších výsleších mu vyhrožovali, že ho emigrace nezachrání, nebo ho naopak nutili, aby si o emigraci zažádal, a slibovali, že ho nechají odejít.

Státní bezpečnost opakovaně vyšetřovala i pamětníkovu manželku Jitku. K výslechům ji odváželi ze zaměstnání, vyhrožovali jí odebráním dcery a vybízeli ji, aby Jana opustila a předešla tak problémům. Estébáci dokonce přišli do školy za dcerou Šárkou a ve třídě jí před všemi spolužáky prohledávali aktovku.

Rodina Zimových zažila celkem čtyři domovní prohlídky, během nichž jim StB zabavila řadu samizdatových tiskovin, dokumentů, knih (mimo jiné i Čapkovy Hovory s TGM) a magnetofonových pásků. Žádnou z těchto věcí, ani ty, které dobrovolně vydali k přezkumu, StB nevrátila.

Na demonstrace v trabantu schovaný pod dekou

V osmdesátých letech se pamětník účastnil skoro všech pražských protirežimních demonstrací, jež se konaly k různým výročím (invaze sovětských vojsk 21. srpna, založení republiky 28. října, upálení Jana Palacha v lednu apod.). První demonstrace, které byl přítomen, měla poměrně málo účastníků: „To nás tam bylo možná dvě stě lidí pod koněm.“ [Myšleno u sochy sv. Václava na Václavském náměstí.] Řečníci na shromážděních mluvili o Chartě 77 a snaze dosáhnout dodržování lidských práv, o diskriminaci jejích signatářů a kritizovali režimem proklamované lži. Demonstrující provolávali: „Ať žije Charta!“ Všechny demonstrace pečlivě střežily obě složky Sboru národní bezpečnosti: Veřejná i Státní bezpečnost. Velitel zásahu několikrát vyzval účastníky demonstrace k rozchodu. Poté začali příslušníci dav rozhánět vodními děly, což nebylo příjemné hlavně v zimě, protože voda z vodních děl obsahovala fridex, jedovatou látku zabraňující zamrznutí. Nezřídka schytali demonstranti od příslušníků pohotovostních pluků v bílých přilbách rány obuškem.

Počet účastníků jednotlivých demonstrací však postupně rostl. „Zkraje to bylo poměrně málo, pak se to zvětšovalo, zvětšovalo a nakonec to vyvrcholilo na tom Škroupově náměstí. Tehdy to vlastně režim chtěl asi vyzkoušet. […] To vlastně byla povolená demonstrace na Škroupově náměstí v Praze, kde mluvil Havel...“ [Demonstrace na Škroupově náměstí v Praze se konala 10. prosince 1988 a jako jediná byla povolena úřady.]

StB se snažila Janovi cesty na demonstrace znemožnit. „Já jsem potom měl Prahu zakázanou. Ovšem neoficiálně, protože oficiálně by to musel být soudní příkaz a ten jsem v životě nedostal. Ale dali mi papír, že prostě Prahu a Brno mám zakázané. Já jsem to samozřejmě nerespektoval, pochopitelně.“ Estébáci se mu snažili překazit odjezdy do Prahy zadržením, musel tedy vyrážet o den dříve. Na podzim roku 1989 ho na demonstraci do Prahy pašoval v autě známý pražský herec Josef Kemr. Umělec, který měl v Plané chalupu, naložil pamětníka do svého trabantu, přikryl ho starým kobercem a zahradním nářadím a takto projeli přes policejní hlídku, jež před Prahou kontrolovala všechna vozidla.

Samizdat schovaný mezi hady

Pamětník se podílel na rozmnožování a rozšiřování zakázaných knih a protikomunistických tiskovin. V Praze si v bytě Jana Rumla vyzvedával ilegální Lidové noviny a distribuoval je na Táborsku. Na kufříkovém psacím stroji značky Consul přepisoval texty nepovolených autorů (například Alexandra Solženicyna) či zprávy z večerní relace Rádia Svobodná Evropa a rozdával je svým známým. Nepovolené tiskoviny doma různě ukrýval, zakopával je na zahradě nebo je schovával do terárií k hadům, které tehdy choval ve velkém.

Demokratická iniciativa

Jan Zima se na sklonku osmdesátých let 20. století zapojil i do dalších opozičních aktivit: přidal se k Hnutí za občanskou svobodu (HOS), podepsal Několik vět, organizoval ekologickou brigádu a výrazně se angažoval v Demokratické iniciativě (DI). Na jeho aktivity reagovala StB opětným zesílením represí. Frekvence výslechů pamětníka i jeho manželky se zvýšila. V té době měli Zimovi již dvě děti a v roce 1983 se jim narodil syn Martin. Naposledy pamětníka „preventivně“ na 48 hodin zadržela StB 7. října 1989.

Demokratická iniciativa, z níž vznikla politická strana, mu svou náplní byla nejbližší. Jan se účastnil jejích pražských setkání, jež tehdy probíhala v bytě Evy Štolbové. Stal se neoficiálním vedoucím jihočeské pobočky DI, k níž se hlásilo zhruba deset členů. Pořádali setkání, kam přicházelo více lidí, tiskli a vylepovali letáky, zorganizovali protestní pochod v Českých Budějovicích.

Renata Pánová a její zatčení

Aktivit Demokratické iniciativy se v roce 1989 účastnila i Renata Pánová, tehdy osmnáctiletá prodavačka pocházející z táborské disidentské rodiny. Během prvomájových oslav v Táboře rozvinula před tribunou plnou komunistických funkcionářů transparent s textem: „Dialog, ne obušky, ne cely věznic.“ K textu byla připojena i jména některých tehdejších politických vězňů: Václava Havla, Ivana Jirouse, Jany Petrové, Tomáše Dvořáka a Hany Marvanové. Za tuto aktivitu obvinili Pánovou ze schvalování trestné činnosti. V srpnu 1989 organizovala jihočeská Demokratická iniciativa v Českých Budějovicích tichý pochod k výročí invaze spřátelených vojsk. Renata Pánová jela 2. srpna společně se známým Josefem Raisem vylepovat letáky informující o této akci. V Českých Budějovicích oba zatkli a vzali do vazby. Dne 14. září 1989 byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce čtyř měsíců. Propustili ji až 1. prosince 1989, bez dvou dnů si odseděla celý trest.

Autorem letáků, jež Pánová s Raisem vylepovali, byl Jan Zima. Za její uvěznění cítil odpovědnost, a výrazně se proto angažoval za její propuštění. Sepsal protestní petici proti obvinění Pánové a sbíral pod ni podpisy občanů. Informoval Východoevropskou informační agenturu (VIA), a tak mohla být zpráva o jejím věznění publikována i v západních sdělovacích prostředcích.

Po Listopadu do místní politiky a občanské komise

Listopadové události roku 1989 prožil pamětník v Táboře a Plané nad Lužnicí. Od svých pražských kontaktů, především Evy Štolbové, získával věrohodné informace o aktuální situaci. Jan Zima organizoval založení Občanského fóra (OF) v Plané nad Lužnicí. Ve volbách v roce 1990 byl zvolen do zastupitelstva v Plané nad Lužnicí a zastupitelem zůstal i další volební období.

Pamětník se stal předsedou Okresní občanské komise v Táboře. Ta měla za úkol určit na základě podkladů předložených prověrkovou komisí, kteří pracovníci Státní bezpečnosti mohou pracovat v řadách nově vytvářené polistopadové policie. Táborská komise nedoporučila žádného příslušníka II. odboru, jenž se zabýval bojem s takzvaným vnitřním nepřítelem. Několik bývalých estébáků se však proti rozhodnutí odvolalo. Jan Zima jejich odvolání pokaždé zamítl, protože dokázal popsat konkrétní činy, kterými tito lidé škodili běžným občanům socialistického Československa. Komise se vyjadřovala i k personálnímu složení vedení nové porevoluční policie. Práci v občanské komisi, jež se scházela minimálně jednou týdně a trvala déle než půl roku, vykonávali členové zdarma a nebyly jim propláceny ani náklady na cestu.

Od dubna 1990 pracoval pamětník u nadnárodní firmy Elk, zabývající se zpracováním dřeva. Osmnáct let, až do odchodu do důchodu, zde vykonával práci vedoucího nákupu dřeva a dřevoskladu. Jan Zima ovdověl v roce 2003. V době natáčení žil v pečovatelském domě v Plané nad Lužnicí.