Jan Zima

* 1946

  • „Jak vás vezl pan Kemr do Prahy na demonstraci?“ – „No, pan Kemr, to bylo už jedno z těch posledních setkání v Praze. To znamená, už to bylo v osmdesátým devátým zřejmě tedy, určitě. Nevím, jestli to bylo na jaře, k jakýmu to bylo výročí, jestli to bylo k říjnu, už ke konci. Každopádně jsem měl Prahu zakázanou. A když jsem potřeboval do Prahy odjet, tak jsem musel den předem zmizet, buď jsem odjel o den dřív, aby mě prostě doma nesebrali, neodvezli mě na nějaký výslech, aby mi neznemožnili tam jet. A tohle se vědělo, že pojedu taky do Prahy, a Kemr mi říká: ,Jak se tam dostaneš, vždyť se tam nedostaneš, vždyť tě seberou, ne?‘ Protože už předtím mě v tý Praze sebrali, perlustrovali. A já jsem říkal: ‚No, zkusím to risknout, musím to zkusit, pochopitelně.‘ On říká: ,No počkej, to uděláme.‘ On měl trabanta, přední sedačku měl vyndanou, měl jenom sedadlo pro řidiče, vedle sedačku neměl, měl tam prostě volný prostor v tom trabantu. To byl takovej zahrádkář zoufalej. On si koupil třeba patery hrábě, čtvery hned ztrhnul, zničil čtvery. Než se to naučil. Pak už byl dobrej. Takže tam furt vozil nějakej cajk. Tak jsme jeli normálně trabantem, někde za Benešovem zastavil: ,Vlez si tam dozadu, lehni si.‘ Na mě hodil takový starý koberec, na něj hodil cikcak nějaký hrabišťata nebo kosiště. U Průhonic ho stavěli. To bylo vlastně zároveň na svatořečení Anežky Český. To byla taková akce, kdy tam jely i vlaky a oni prohlíželi všechno. Takže bych samozřejmě měl smůlu. Ale oni viděli Kemra: ,Dobrý den, pane Kemr, pokračujte, pokračujte.‘“ – „Tak jste se tam propašoval. Měl jste strach na těch výsleších? Z čeho jste měl největší strach?“ – „Strach jsem neměl, to byl potom už takový adrenalin, že mi to teď schází. Nebo dneska už ne, ale potom, když všechno skončilo, tak mi to i scházelo.“ – „Vy jste jim teda nevěřil, že vám vezmou děti?“ – „To jsem věděl, že nemůžou. Tomu jsem moc nevěřil, mohli to možná zkusit, ale zákonný právo na to vůbec neměli a věděli, že by se to okamžitě rozkřiklo.“

  • „Po revoluci, já jsem tedy hned, asi první úplně bylo, jak vznikaly ty občanské komise. Vznikaly tedy prověrkové komise a občanské komise. To byl Honza Ruml už ministrem vnitra. Tak oni to iniciovali. Ty komise měly za úkol prověřit práci jednotlivých estébáků, jenom StB, normální policii ne. A posoudit, jestli jsou schopni další služby u Veřejné bezpečnosti, anebo odchod bez nějakých nároků, beze všeho. Vycházelo se z toho, že ten druhý odbor, to byl takzvaný vnitřní nepřítel, dělali tady vnitřního nepřítele, tak ti všichni museli odejít. Nebo měli odejít, prakticky. Já jsem teda se stal nějakým nevoleným nebo samozvoleným předsedou té okresní občanské komise v Táboře. S tím, že to bylo uznaný i těmi dalšími členy komise, tam byli zástupci KSČ, lidová strana, za tu tam byl Jarda Janovský z Plané, za KSČ tam byl Samec, policajt z Tábora, z dopravky. Pak tam byl za pétépáky pan Růžička, dokonce tam byl jeden za republikány jednu chvíli, a toho jsme potom vyhodili, protože to nešlo, to byl magor jako Sládek, ten se zúčastnil asi dvou těch jednání, ale to nebylo k tomu. Bylo tam zastoupeno víc složek, nebyla to jen opoziční strana. Tak jsme tenhle druhý odbor... ti všichni museli odejít na táborským okrese bez nároku na odškodnění a na tu výsluhu. Jediný problém tam vlastně byl s panem Lososem nějakým, to byl náčelník pasů a víz, který se mockrát odvolával. Odvolával se, snad ne soudně, potom, ale já jsem ty odvolání všechny četl, to chodilo ke mně, já jsem ty odvolání všechny zamítal. On tvrdil, že nikomu neublížil. Já jsem věděl, že třeba Šormové sebral pasy, že plno lidem ublížil tím, že jim znemožnil cestovat. A jako náčelník pasů a víz za to odpovídal.“

  • „Vždycky, při každým výslechu, i při těch dalších, ono těch výslechů bylo spousta pak, nebo hodně. Tak na stole u nich ležel papír, kde bylo napsáno, že jsem vzhledem k situaci mezinárodní a vnitropolitické dospěl k názoru, že můj podpis pod Chartou byl omyl, takže ho odvolávám. ‚A tohle podepište, pane Zima, a máte od nás pokoj a budete se mít dobře. Určitě to oceníte, my to také oceníme, tohle vaše gesto. Manželka, dcera, všichni budete v pohodě. Jinak, samozřejmě, opačně, budete mít problémy, bude mít problémy vaše manželka. To jste si zavinili vy, co jste si zavinil, to si taky vylížete, vypijete.‘ No a takové to ujišťování, to bylo už dýl tohle, co říkám: ,Nemyslete si, že vás zachrání nějaká emigrace, co jste si tady nadrobil, to si taky tady vypijete.‘ To bylo třeba při jednom výslechu, a při dalším mi říkal ještě kapitán Vošta, než šel do penze: ,Zažádejte si o emigraci, osobně vám to vyřídím.‘ Samozřejmě jsem ho poslal někam.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 04.11.2019

    (audio)
    délka: 01:16:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    České Budějovice, 21.11.2019

    (audio)
    délka: 47:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já jsem to dělal, protože jsem musel

Jan Zima v lesnické uniformě během studia na lesnické škole (60. léta 20. století)
Jan Zima v lesnické uniformě během studia na lesnické škole (60. léta 20. století)
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Zima, rodným příjmením Vlk, se narodil 13. května 1946 v Praze. Vlastní matka Anna Vlková ho odložila a ve čtyřech letech byl adoptován manželi Zimovými. Vyrůstal v Plané nad Lužnicí. V Prachaticích se vyučil lesníkem. Od roku 1964 pracoval u Lesního závodu. V letech 1965 až 1967 absolvoval povinnou dvouletou vojenskou službu. V září 1968 nastoupil do pražské zoo. Roku 1971 se oženil s Jitkou Nedorostovou a po roce se jim narodila dcera Šárka. V Praze pro rodinu nesehnal byt, a vrátil se proto do Plané nad Lužnicí, kde krátce pracoval na pile. V roce 1974 nastoupil do Zoo Hluboká nad Vltavou. Na jaře roku 1978 signoval Chartu 77. Po nuceném odchodu z hlubocké zoo vykonával práci závozníka u Lesního závodu v Plané nad Lužnicí. V roce 1983 se mu narodil syn Martin. Pamětník se účastnil disidentského života: rozmnožoval zakázané tiskoviny, dojížděl na pražské demonstrace, přidal se k Hnutí za občanskou svobodu, podepsal Několik vět, byl členem Demokratické iniciativy. Během revoluce v listopadu 1989 zakládal Občanské fórum v Plané nad Lužnicí a dvě období byl tamním zastupitelem. Předsedal Okresní občanské komisi v Táboře. Od dubna 1990 do odchodu do důchodu pracoval u společnosti Elk. V roce 2019 žil Jan Zima v Plané nad Lužnicí.