„V Brně jsme perfektně chytali rakouskou televizi, a tak jsme měli podrobné informace o tom, co se děje. Když demonstrace začaly a ještě se nevědělo, jak to dopadne, trochu jsme se báli, že bychom mohli dopadnout jako v Maďarsku. Když jsem ale viděl ty davy studentů, to mlácení a Václavské náměstí plné lidí, naplnilo mě to optimismem. Říkal jsem si: ‚Tady je komunismu konec!‘ My herci jsme byli v jednom kole, nespali jsme, někteří jezdili po fabrikách a já po armádě [divadelní představení pro armádu]. Cítili jsme veliký příslib naděje, že se režim rozpadne. Bylo to jako zázrak, úžasné. Jeden z nejkrásnějších okamžiků, které jsem v životě zažil.“
„Můj táta byl po válce nažhavený se Němcům nějakým způsobem pomstít. Ale pak se stal správcem textilní fabriky ve Vrchlabí, kterou vlastnili nějací Schreiberovi. Táta s nimi musel komunikovat, a tak se navzájem poznali. Zjistil, že jsou to velice slušní lidé, kteří byli hluboce nešťastní z toho, co se stalo, avšak celou válku mohli jen mlčet. Když nastal odsun Němců a Schreiberovi museli opustit fabriku, kde žili po několik generací, bylo to podruhé, kdy táta seděl u stolu a brečel. On, který by dříve všechny Němce nejradši postřílel. Jsou to strašné paradoxy, co dokáže udělat válka, tahleta příšerná dějinná zběsilost.“
„Po 9. květnu 1945 bylo vydané nařízení, podle kterého měl být zastřelen každý Němec, který by byl přistižen ozbrojený. Jednoho příslušníka SS chytili, zavřeli ho do jilemnické věznice a bylo rozhodnuto, že bude popraven. To byla veliká atrakce. Celé město se šlo průvodem podívat na popravu. Včetně maminek s kočárky. Doprovázela ho skupina popravčích, což byli bývalí partyzáni. Já jsem byl taky zvědavý a šel jsem s nimi. Dodneška toho ‚esesáka‘ vidím. Byl to vysoký blonďák, měl svázané ruce a sešedlou uniformu. Šel celej kilometr od vězení až ke hřbitovu a tam ho postavili ke zdi.“
„Jednoho krásného dne mě zavolali ze zkoušky s tím, že na mě někdo naléhavě čeká. Byl to pán, který se představil jako Martínek. Ukázal mi odznak a tvrdil, že pro mě má dobré zprávy. Ptal se, zda bych se za ním mohl dostavit. Šlo o StB, takže nebylo možné odmítnout. Byl to příkaz. Neměl jsem z toho dobrý pocit, ale šel jsem. Dali mi kafe a byli na mě laskaví. Říkali, že jsou pyšní, že se se mnou můžou seznámit, a gratulovali mi k talentu a oblíbenosti. Doslova mi ‚mazali med kolem huby‘. Ale potom z nich vypadlo, že by byla škoda talent promarnit a že republika leccos potřebuje. Naše socialistické zřízení má údajně hodně nepřátel, proti kterým je potřeba zakročit. Přednesli, že mým úkolem bude předávat jim informace od lidí, kteří za mnou chodí, a dali mi k podpisu spolupráci. Já jsem jim odvětil, že se asi spletli a že si vybrali špatně. Řekl jsem jim, že něco takového vůbec nepřichází v úvahu.“
Stanislav Zindulka se narodil 5. května 1932 v Jilemnici v Krkonoších. Jeho rodiče byli členy ochotnického souboru Kolár, kde si již v pěti letech vyzkoušel svou první divadelní roli a započal svou cestu k herectví. V roce 1945 nastoupil na jilemnické gymnázium a v roce 1951 na Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze. Tu dokončil v roce 1955. Po škole získal angažmá v Hradci Králové. V roce 1959 přijal nabídku nastoupit do brněnského Národního divadla, kde však působil pouze tři čtvrtě roku a poté se vrátil do Hradce Králové. Byl na něj činěn nátlak ze strany StB, ale spolupráci odmítl. Do Brna se dostal znovu v roce 1967 a působil v Divadle bratří Mrštíků. Krátce byl členem komunistické strany, ze které vystoupil v roce 1968. Je signatářem tzv. Anticharty. V letech 1968-1975 učil na herecké konzervatoři v Brně, kterou však musel z politických důvodů opustit. V roce 1989 přešel do Prahy a od roku 1994 byl členem souboru Činoherního klubu. Stanislav Zindulka zemřel 14. března 2019.
