"Všechno se to udělalo, kniha šla do tisku. Jirka neměl peníze, telefonoval mi a říkal mi: ‚Prosím tě, já potřebuju ty peníze, ještě to nepřišlo?‘ Tohle řekni do telefonu, který je odposlouchaný, pitomec jeden. Druhý den tam byl člověk za mnou a snažil se ode mě zjistit, jak ty peníze z Německa Jirkovi jdou přes moje ruce. Protože ta knížka, to spojení je nenapadlo. Kluci dostávali ze Západu peníze, když to šlo, když někdo přijel. Takže podle toho se Státní bezpečnost domnívala, že já jsem napojená na dodávání peněz českým intelektuálům, přinejmenším Jiřímu Dienstbierovi."
"Říkali jsme si, co teď. No pojedeme do práce, snad se tam nějak dostaneme. Myslím, že jsem jela tramvají, ale přes most už jsme se nedostali, museli jsme jít pěšky. Sešli jsme se v redakci a začali jsme to dění v ulicích nějak dokumentovat. Měli jsme redakci na Národní třídě a najednou tam stál tank s kanónem. Tiskárka byla přes řeku na Smíchově a zjistili jsme, že na mostě tramvaje nejedou anebo když jedou, tak je Rusové kontrolují, tak jsme vozili do tiskárny materiály přívozem."
"V Sudetech to proběhlo tak, že české obyvatelstvo muselo během 24 hodin opustit sudetské území. Muži byli v ten moment většinou na hranicích připravení bránit zemi. Takže maminka měla mou tříletou sestru a mě, já měla rok, a musela opustit vesnici, kde jsme bydlely. Vzala kočár a naložila, co mohla, a dostala se do vlaku. Od staršího učitele Fibigera dostala dobrou radu, aby jela na Berounsko do Městečka, že tam zná faráře, který je ochotný ubytovat uprchlíky ve velké hale. Takže s námi maminka odjela nejprve do Rakovníka a pak do Městečka, je to krásné místo na Berounce."
Rodina, do které se 3. srpna 1937 Želmíra Prchalová narodila, byla typickým výsledkem snažení prvorepublikové politiky. Českého tatínka Josefa Prchala povolali na vojenskou službu do Košic a později do Komárna. Tam potkal Pavlu Huděcovou, slovenskou sokolku, a přivedl si ji s sebou zpět do západních Čech. Přirozeně tak mohla vzniknout československá rodina. Želmíra díky příbuzným i historickým událostem vyrostla v mnohojazyčném prostředí. Jako novinářce se jí později znalost slovenštiny, němčiny a ruštiny hodila. Tatínek, který působil jako učitel, se stěhoval podle toho, kde bylo místo, a tak se stalo, že v době mnichovské dohody žila rodina v pohraničí. Tatínek jakožto voják v záloze střežil hranice a maminka po zabrání Sudet německou armádou sama se dvěma dcerami utíkala do vnitrozemí. Jako osmileté děvče viděla Želmíra v blízkosti Božího Daru stovky rodin, které se zabalenými zavazadly čekaly na odsun do sousedního Německa. Po válce odmaturovala na gymnáziu a nastoupila ke studiu novinářství na Filologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Mezi jejími spolužáky byli Jiří Dienstbier, Jiří Černý nebo Přemysl Podlaha. Nastoupila nejprve do Československého rozhlasu, od roku 1967 působila v časopise Svět v obrazech. V 70. letech se o ni začala zajímat Státní bezpečnost kvůli stykům s Jiřím Dienstbierem, který už byl tehdy součástí disentu. Propůjčila své jméno knize Šaty dělají člověka, kterou napsal Dienstbier. V 80. letech emigrovala přes Jugoslávii s manželem a dvěma dětmi do Spojených států amerických. V San Francisku pracovala pro organizace pomáhající uprchlíkům. V roce 2024 žila se svým manželem Milošem Živným v Oaklandu, ve stejném domě, který si po několika letech v emigraci koupili.
Cesta vlakem na studijní pobyt v SSSR, rok 1959, Želmíra na fotce není, je autorkou snímku, druhý zleva spolužák Jiří Dienstbier, foceno někde na nádraží na Ukrajině
Cesta vlakem na studijní pobyt v SSSR, rok 1959, Želmíra na fotce není, je autorkou snímku, druhý zleva spolužák Jiří Dienstbier, foceno někde na nádraží na Ukrajině
Želmíra Živná druhá zleva, děti Lucie a Pavel, zcela vlevo jiný emigrant Jan Louček, se kterým jezdili na výlety, po emigraci do Rakouska, Vídeň, zámek Schönbrunn, rok 1984
Želmíra Živná druhá zleva, děti Lucie a Pavel, zcela vlevo jiný emigrant Jan Louček, se kterým jezdili na výlety, po emigraci do Rakouska, Vídeň, zámek Schönbrunn, rok 1984
