Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Žlábková (* 1930)

• narodila se v roce 1930 v Českých Budějovicích

• pro obavu z perzekuce ze strany nacistů se rodina v roce 1936 stěhovala do Prahy

• její děda přišel v roce 1948 o cihelnu na statku Cerekvice ve východních Čechách

• studovala na gymnáziu a na pedagogické fakultě

• vyučovala na základní škole

• pracovala v Pražské informační službě

• s manželem, degradovaným po roce 1968, vychovali tři děti

Marie Žlábková se narodila v rodině profesora ekonomie v Českých Budějovicích. V roce 1936 se rodina přestěhovala do Prahy, kde pamětnice žije celý svůj život. Maminka pocházela z východních Čech z Cerekvice, kde prarodiče vlastnili cihelnu. Dědečka po roce 1948 prohlásili za kulaka a cihelnu zabavili, po roce 1989 jim byla vrácena ve zdevastovaném stavu. Prarodiče z otcovy strany byli venkovští učitelé. Její strýc Jarka Brodský založil sklářskou školu v Železném Brodě, další strýc František Ventura byl slavným olympijským vítězem z roku 1924 v disciplíně parkuru.

Zatčení za pikslu husího sádla

Když začala Marie Žlábková chodit v Praze 5 do školy Na Zámečnici, blížila se nacistická diktatura. Z období protektorátu si jako na nejhorší zážitek vzpomíná na noční domovní prohlídku za heydrichiády. „Měli jsme tenkrát doma dědečka, který u nás nebyl hlášený, museli jsme se v nočních košilích postavit tamhle ke zdi a oni na nás mířili. V Motole byly kasárna plné německých vojáků. Jídlo maminka vozila vlakem z venkova od prarodičů. Jednou ji chytili a byla zavřená na Pečkárně pro pikslu husího sádla a zřejmě jí hrozila poprava. Tehdy za ni intervenoval strýček Ventura, který měl známosti, a maminku pustili. Stejně tak pomohl jednomu příbuznému, kterého zatkli po udání, že zabil prase.“

Vítali jsme Sověty a netušili, co se stane

„Vzpomínám si na banderovce v takových splácaných sovětských uniformách. Když osvobodili Prahu, byli jsme hrozně šťastní,“ vypráví pamětnice, které v tomto bodě patrně splynulo vícero zážitků, neboť banderovci se osvobození Prahy neúčastnili. A dodává: „Netušili jsme, že v Plzni čekali Američané a že to bylo všechno domluvené, že si naši republiku rozdělili na jaltské konferenci, stejně jako předtím při mnichovské dohodě. Vítali jsme Sověty a nic jsme netušili z toho, co se stane,“ hovoří pamětnice. Nikdo nevnímal závažnost situace při nástupu komunistů k moci. „Nic jsme si neuvědomovali.“

Dědeček kulak

Marie Žlábková vystudovala klasické gymnázium a poté studovala na pedagogické fakultě. Krátce vyučovala na základní škole. Největší část svého profesního života strávila jako zaměstnankyně Pražské informační služby. Její manžel Jan Žlábek vystudoval obor dokumentární film na FAMU a byl scenáristou a režisérem. Potíže přišly po prověrkách následujících po invazi sovětských vojsk v roce 1968. Jan Žlábek přišel o svou armádní hodnost majora a také o práci a od té chvíle žila rodina pouze z jednoho platu a šesti set korun babiččina důchodu. Manželé Žlábkovi vychovali tři děti. Dcera se nemohla pro svůj nevhodný původ několikrát i přes prokázaný talent dostat na UMPRUM až do přímluvy známé výtvarnice pedagožky.

Major u popelnic

Marie Žlábková podepsala Dva tisíce slov. Jako specifický duch totalitní doby popisuje humor, který v ní měl velkou roli. „Ta doba byla tak debilní, že se nedalo nic jiného dělat než si z toho dělat legraci. Například můj manžel, když chodil z kotelny vynášet popel do popelnice, nosíval na sobě starou uniformu majora. Lidi ze zastávky autobusu na něj koukali a my se mu, chudákovi, posmívali. – Po roce 1968 psal scénáře dál, ale realizovány byly pod jiným jménem a on dostával pouze polovinu honoráře. Tím jsme vždy tak nějak zaplácli díru v rozpočtu.“ Jan Žlábek, za války totálně nasazen na práce v zákopech, pracoval tři roky jako uklízeč v kině Zvon, aby měl nárok na penzi. Rok před pádem komunistického režimu zemřel.

Do lesů místo k volbám

Když se v totalitním Československu konaly volby, lidé si mohli vyzvednout cestovní hlasovací lístky pro případ, že nebudou v místě bydliště, aby mohli volit jinde. Rodina Žlábkových každé volby trávila na chatě, a tak se vyhnula povinnosti volit. Na emigraci nikdy nepomysleli, Československo brali jako svůj jediný domov. S pár přáteli, kteří do zahraničí odešli, udržovali korespondenční kontakt.

Zklamání

Když přišla v roce 1989 revoluce, prožívala ji Marie Žlábková jako nejkrásnější chvíle v životě. Později přišly pocity deziluze. Negativně vnímala první cestu Václava Havla po zvolení prezidentem do Německa a jeho omluvu německému národu. U současné generace vidí jako velké úskalí to, jak je ovládána informačními technologiemi, uvažuje schematicky, v heslech a zkratkovitě. „Dnešním mladým vzkazuji, aby nezapomněli na to, co to byl komunismus,“ uzavírá Marie Žlábková své vyprávění.