Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nepromarnit ani chvíli svého života
narozena 27. října 1943 v Jičíně
otec pamětnice měl jihoslovanské předky
vystudovala na jedenáctileté střední škole v Jičíně
absolvovala Pedagogický institut v Hradci Králové
21. srpen 1968 prožila v SSSR
7. září 1968 zažila střelbu opilého polského vojáka v Jičíně
roku 1969 oba mladší bratři emigrovali
byla několikrát vyslýchána
psala a překládala poezii
Draga Zlatníková, za svobodna Cimburková, se narodila v říjnu 1943 v Jičíně. Do svých přibližně čtyř a půl let žila v hostinci naproti věznici ve Valdicích. Po čase do rodiny přibyli dva bratři, Zdeněk a Jan. Ač poměrně krátké, zanechalo v pamětnici toto období hluboké vzpomínky na to, jak chodila bosa nebo u sousedky zkoušela ručně tlouct máslo. Její tatínek byl déle sloužícím vojákem a později důstojníkem z povolání a v Jičíně dostal k užívání byt, kam se rodina přestěhovala. Maminka pracovala v podniku Dřevotvar, kde se i vyučila čalounicí. Dětství měla krásné, bydleli blízko rybníka, v zimě tam chodili bruslit a v létě plavat. Tatínek miloval přírodu a děti bral pravidelně na výlety. Zážitky z konce druhé světové války měla jen zprostředkované. Její maminka například vyprávěla, jak v noci sledovali Němce utíkající před blížící se frontou.
Neobvyklé křestní jméno pamětnice souvisí s původem jejího tatínka, který pocházel z Bosny a Hercegoviny. Jeho otec byl Čech a pracoval jako poštovní asistent a matka byla Chorvatka. Po ní a také po tatínkově milované nejstarší sestře dostala své jméno. Tatínek se „do smrti nenaučil pořádně mluvit česky, neuměl ř“. Když se stal důstojníkem, nemohl si, jak Draga vzpomíná, pár let dopisovat s příbuznými v Jugoslávii, která byla „svého času v nemilosrdenství Stalina a lidově demokratických států“. Později ale kontakty obnovil a možná i díky zahraničním příbuzným a určitému internacionálnímu duchu v rodině měla Draga talent na cizí jazyky.
Oba rodiče byli bezpartijní, což podle pamětnice představovalo v tatínkově případě možný důvod jeho pomalého postupu ve vojenské hierarchii. Nejvyšší hodností, které dosáhl, byl kapitán. Maminka se účastnila školení, na jehož konci měla vstoupit do KSČ. Nakonec se ale členkou nestala, neměli o ni zájem, protože „byla příliš přímá, nenechala si nic líbit a hodně se zastávala svých spolupracovníků, kteří pracovali všichni manuálně“.
Od první do čtvrté třídy chodila na 1. základní školu v Jičíně a poté přešla na jedenáctiletou střední školu, původně gymnázium, studium završila maturitou. V souvislosti se školní docházkou si vybavuje, jak za ni jednou tatínek napsal domácí úkol a paní učitelka to poznala. Domů přišla s poznámkou „Nechte dceru pracovat samostatně.“ Na studentská léta vzpomíná ráda, měli dobrou partu a volný čas trávili sportováním na Matějkově cvičišti. Draga se věnovala atletice a sport ji „naučil pevné vůli“. Kromě sportu velmi ráda a hodně četla, což jí vydrželo do dospělosti. Milovala především poezii, stala se členkou Klubu přátel poezie a sama se snažila psát.
Po úspěšné maturitě chtěla studovat na filozofické fakultě ruštinu a němčinu, pro velký počet zájemců se ale na školu nedostala. Nakonec tedy nastoupila na Pedagogický institut do Hradce Králové. Mezitím „otce donutili jít do předčasného důchodu v 56 letech“, doma byly tři nezletilé děti a Draga tedy přijímací zkoušky příští rok vzdala, zůstala v Hradci Králové a vystudovala ruský jazyk a tělesnou výchovu. Když byla ve čtvrtém ročníku, dostala nabídku pracovat jako učitelka tělesné výchovy na stavební průmyslovce v místě studia, kterou přijala. Vysokou školu dokončila s červeným diplomem.
Draga v Jičíně spoluzaložila divadelní spolek, kde se seznámila se svým budoucím mužem Jiřím Zlatníkem. Dalo by se říct, že kulturní dům, ve kterém se divadlo hrálo, se stal jejich „osudovým místem“. Později se manžel stal jeho ředitelem a na této pozici působil 25 let. V roce 1966 se vzali a pamětnice začala učit na učňovské škole drogistické v Hořicích. V té době se také přestěhovali k jejím rodičům, kteří koupili rodinný dům. V roce 1969 „strašně zatoužila po dítěti“ a narodil se první syn Hynek, o pět let později přišel druhý syn.
Rok 1969 přinesl i jednu velmi smutnou událost. Její tatínek „nečekaně a náhle zemřel“. Den předtím odjel mladší bratr na dovolenou do Jugoslávie a tři týdny předtím odcestoval druhý bratr na „studentskou brigádu do západních států“. Oba byli rozhodnuti emigrovat, což ovšem Draga ani její maminka netušily. „Čekaly jsme, že přijedou na pohřeb. Posílaly jsme telegram do Rakouska a Zdenek už tam nebyl. Posílaly jsme telegramy do Jugoslávie…“ Bratři se ale domů nevrátili.
Jejich emigrace nezůstala bez následků pro zbytek rodiny. Přestože byla pamětnice čerstvě po porodu syna a kojila, byla několikrát vyslýchána. „Byly to asi čtyři druhy výslechů a pokaždé to bylo od někoho jiného.“ V paměti jí utkvěl především jeden výslech, při kterém jí kladli „záludné otázky“ jako „Vy učíte ráda? Co byste dělala, kdybyste neučila?“. Během svých odpovědí si Draga všimla, jak vyslýchající nenápadně vytáhl ze stolu zásuvku a pravděpodobně stiskl tlačítko magnetofonu, aby ji nahrával. Jeho jméno dobře zná, ale nechtěla jej při vyprávění pro Paměť národa zmiňovat. Teprve po příchodu domů jí došlo, co bylo vlastně cílem výslechu. StB měla zájem o jednoho inženýra, který, stejně jako ona, dojížděl vyučovat do Hořic. „Ukázalo se, že oni by měli zájem občas je informovat, když s ním budu mluvit, o čem se spolu bavíme.“ Draga ovšem tohoto učitele historie obdivovala pro jeho znalosti a píli a při výslechu tedy na něho pěla „samé chvály“.
Maminka musela přestat pracovat v radě městského národního výboru. „Ať žádala, jak chtěla“, za syny do Belgie ji nepustili. Teprve když byla nějakou dobu v důchodu, dostala povolení a několikrát je mohla navštívit. Pamětnici na pasovém oddělení řekli, ať raději o povolení do Jugoslávie, kam chtěla jet k moři kvůli synovu astmatu, ani nežádá. Rok 1969 byl tedy pro její rodinu velmi těžký. Fakt, že „z pětičlenné rodiny během jednoho jediného dne… zůstaly jenom dvě“, ji poznamenal. Draga už nikdy nebyla „tak jásající, tak bezstarostná“ jako předtím.
Vraťme se v příběhu o rok zpátky. Stejně jako spoustě dalších obyvatel Československa vepsal se i Draze rok 1968 a okupace její rodné země vojsky zemí Varšavské smlouvy hluboce do paměti. Na rozdíl od ostatních ale měla zároveň možnost zažít reakci na dění doma přímo od obyvatel Sovětského svazu. 21. srpna 1968 se totiž nacházela v Moskvě, kam odjela „se skupinou různých věkových kategorií na desetidenní výuku ruského jazyka“. Týden pobytu byl věnován turistice.
Měla možnost poznat lidi ze Západu, kteří se chtěli naučit rusky, i skupinu sovětských geologů na dovolené. Vzpomíná, že tyto geology jednou „stáhli z dovolené, museli se vrátit na své pracoviště“. Po návratu zpět jim říkali: „Co vy to tam děláte? Uvidíte, my vám pomůžeme.“ Podle pamětnice je zřejmě povolali, aby odsouhlasili okupaci Československa. Někteří Rusové jim při pozdějším jazykovém kurzu vyčítali, co u nás udělali s jejich kamarády, že se vrátili v zinkové rakvi. „Vůbec nepochopili, že tady nikdo nestřílel, že jsme neměli zbraně, že jsme se vůbec nebránili, že tady žádná kontrarevoluce nebyla.“ Měla ale i opačné zkušenosti, hodně Moskvanů s okupací nesouhlasilo, „drželi nám palce a bylo jim to líto“. Ona sama si v roce 1968 představovala „hrůzné věci“, když slyšela, že je doma kontrarevoluce. Někteří z její skupiny „měli tranzistorová rádia… a měli jsme zase jinačí zprávy, jak to bylo“. Domů mohli letět až o dva dny později, než bylo v plánu, protože Československé aerolinie nelétaly.
Pamětnice prožívala velký rozpor mezi tím, co slyšela v Sovětském svazu a co se odehrálo doma v Jičíně, kde 7. září došlo k dramatické události, kdy opilý polský voják zastřelil dva místní obyvatele – Jaroslava Veselého a Zdenu Klimešovou – a další zranil. Jednalo se o Stefana Dornu, který napadl čtyři mladé lidi vracející se z kina – Jaroslava Veselého, Vítězslava Klimeše, Bohunku Brumlichovou, Janu Jenčkovou. Draga „všechny lidi, kterých se to týkalo, znala“, o to hroznější to pro ni byl zážitek. „Když se ozvala střelba, můj otec, coby bývalý důstojník, nám zavelel, že musíme okamžitě na podlahu a nesmíme k oknu.“ Jak se ukázalo, bylo to opodstatněné, protože opilý voják střílel kolem dokola a druhý den našli ve fasádě na domě zaříznutou kulku.
Neslyšela jen české volání, ale i „jak jeden z Poláků… volal svoji maminku polsky, protože byl taky zasažený“. Kromě střelby si vybavuje také volání: „Mítku, Mítku!“ Říkala si, jaký Míťa by to mohl být. Druhý den zjistila, že volání ve skutečnosti znělo „Vítku! Vítku!“ a patřilo paní Klimešové, která s manželem čekala na syna Vítka, až se vrátí z kina, a uslyšela venku střelbu. Draga pak ještě slyšela, jak pan Klimeš velice nahlas křičel: „Proboha živého, ježíšikriste, lidé, pomozte!“ To ji nenechalo lhostejnou, rozběhla se do přízemí a chtěla vyjít ven a pomoct. Manžel ji dohonil se slovy: „Tam nemůžeš, to by tě zastřelili!“ Měl pravdu, střelba byla chaotická a nečekaná a nebylo v jejich silách nějak zasáhnout. Přesto měla později pocit, že „jako sousedi trošku zklamali, že jsme jim nedokázali pomoct“. Někdy k ránu zjistila, že „člověk, který ležel blízko chodníku, byla zastřelená paní Klimešová a že kousek dál leží zastřelený Jarda Veselý, který… byl talentovaný zpěvák a mohl mít v životě docela hezkou kariéru“.
Co přesně se toho večera událo, zjistila podrobně až mnoho let po sametové revoluci u příležitosti výstavy k výročí události. Už tehdy ale byla přesvědčená, že nestřílel nikdo z místních. Naopak sama viděla již několik dní předtím polské hlídkující vojáky se samopaly, předpokládala tedy, že střílí někdo z nich. Během let normalizace se o střelbě dlouho nesmělo mluvit. „Pomníček, který byl nejdříve obětem udělán, musel za nějakou dobu zmizet.“
Po mateřské dovolená začala Draga učit na základní škole na Novém Městě v Jičíně. Potom jí lékař doporučil zůstat doma s astmatickým synem. V roce 1980 nastoupila na 4. základní školu, kde působila osm let. V té době začala psát poezii a sledovala i zahraniční tvorbu, především německou. Její „nejtajnější přání bylo, aby měla čas psát a překládat“, rozhodla se tedy na rok přerušit učitelskou profesi a odešla do okresního muzea a galerie na vzdělávací a metodický úsek, uváděla koncerty, přednášky a vernisáže. K učení už se nevrátila a práci v kultuře se věnovala až do odchodu do důchodu v roce 2001.
Po několika letech psaní poezie dostala odvahu publikovat, čekala dlouho, ale nakonec jí v roce 1991 vyšla první básnická sbírka Opožděná chůze k duze. Druhá sbírka vyšla v roce 2006. Současně sama nebo ve spolupráci překládala poezii belgické básnířky Barbary Flamandové, celkem se podílela na jejích šesti sbírkách. Překládala i prózu, například z chorvatštiny převedla titul Dárek pro Ježíška nebo ze srbštiny knihu povídek filmového režiséra Emila Kusturici Cizinec v manželství.
Mladé generaci vzkazuje, aby se „nebála jít za svým cílem“, i když to může být dlouhá cesta. Považuje za důležité učit se i to, co člověka zrovna nebaví, protože každá dovednost najde v životě uplatnění.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Kateřina Doubravská)