„Den předtím odjel můj mladší bratr na řádnou dovolenou do Jugoslávie. Tři týdny předtím odjel mladší než já, ale starší ze dvou bratrů na studentskou brigádu do západních států a taky se už nevrátil. My jsme [s matkou] nevěděly, že mají v plánu emigrovat, a čekaly jsme, že přijedou na [otcův] pohřeb. Posílaly jsme telegram do Rakouska a Zdenek už tam nebyl. Posílaly jsme telegramy do Jugoslávie, ale bratři byli rozhodnutí, že budou emigrovat, nám vůbec nic neřekli a už se nevrátili.“
„Kromě ran a střelby jsem slyšela, jak pan Klimeš velice nahlas křičel: ‚Proboha živého, ježíšikriste, lidé, pomozte!‘ Když tohle slyšíte, tak vás to nenechá klidným, nenechá vás to lhostejným. Já jsem říkala manželovi: ‚Tam někdo volá o pomoc, já jdu dolů.‘ Sešla jsem dolů k hlavním dveřím a manžel mě dohonil a říká: ‚Tam nemůžeš, to by tě zastřelili!‘ Je fakt, že já mám doteď takový pocit, že jsme my, jako sousedi, trošku zklamali. Že jsme jim nedokázali pomoct. Situace byla těžká, střelba byla opakovaná a nečekaná, že nebylo možné nějak zasáhnout. Až někdy k ránu jsem se dozvěděla, že člověk, který ležel blízko chodníku, byla zastřelená paní Klimešová a že kousek dál leží zastřelený Jarda Veselý, který, jak jsem říkala, byl talentovaný zpěvák a mohl mít v životě docela hezkou kariéru.“
„Já to nechápu, tenkrát věděli, že ještě kojím, a stejně mě vyslýchali. Byly to asi čtyři druhy výslechů a pokaždé to bylo od někoho jiného. Na jeden si vzpomínám, konal se přímo v budově policie a tam mi dávali záludné otázky jako ‚Vy učíte ráda?‘. A já říkám: ‚Ano.‘ ‚Co byste dělala, kdybyste neučila?‘ ‚Tak to nevím.‘ V té době jsem se učila plést na stroji a bavilo mě to, tak jsem naivně řekla: ‚Asi bych pletla na stroji.‘ Při povídání ta osoba nenápadně vytáhla zásuvku ze stolu a pravděpodobně tam zmáčkl magneťák. Já vím, já to jméno nebudu říkat, ale pamatuji si ho dobře. Myslím si, že si mě nahrával. Způsobem výslechu se chtěl dopracovat k tomu, jestli znám jistou osobu, jistého inženýra. To neměl dělat, protože já jsem toho inženýra měla strašně ráda. On dojížděl na stavebku, na průmyslovou sochařskou školu do Hořic, já jsem dojížděla na drogistickou. Strašně jsem toho inženýra obdivovala, protože studoval knížky o válce, o historii. Studoval tak, že při jízdě si psal poznámky tužkou na okraj, byl hrozně chytrý a vzdělaný. A tak já samé chvály na něho. Ukázalo se, že oni by měli zájem občas je informovat, když s ním budu mluvit, o čem se spolu bavíme.“
Draga Zlatníková se narodila 27. října roku 1943 v Jičíně. Část dětství prožila ve Valdicích. Za své neobvyklé jméno vděčí tatínkovi, který byl napůl Chorvat. Stal se důstojníkem z povolání a maminka pracovala ve Dřevotvaru, oba byli bezpartijní. Základní a poté jedenáctiletou střední školu navštěvovala v Jičíně, následovalo studium ruského jazyka a tělesné výchovy na Pedagogickém institutu v Hradci Králové. Učila na několika základních školách a později pracovala v muzeu. Ve volném čase se věnovala atletice a četbě, především poezie. Roku 1966 se provdala za Jiřího Zlatníka a měli spolu dva syny. 21. srpen 1968 prožila v Sovětském svazu, kde absolvovala jazykový kurz. Doma v Jičíně zažila 7. září 1968 střelbu opilého polského vojáka, po které zůstali dva mrtví spoluobčané. Oba je znala, jejich volání a naříkání, jež doma z venku slyšeli se jí vrylo do paměti. V roce 1969 nečekaně zemřel její tatínek a oba mladší bratři emigrovali, aniž by to rodině předem oznámili. Zažila několik výslechů, StB se ji snažila přesvědčit, aby donášela na známého. Matka pamětnice musela opustit místo na národním výboru a povolení navštívit syny v Belgii dostala až po mnoha letech. Po odchodu ze školství v 80. letech se Draga více věnovala psaní poezie a překládání. Roku 1991 jí vyšla první básnická sbírka Opožděná chůze k duze.
