Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Zmeškal (* 1954)

• narodil se 3. července 1954 v Praze

• od svých šesti let žil u prarodičů v Počátkách, kde nastoupil do 1. třídy

• po základní a střední škole vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze

• pracoval jako ekonom v PZO Kovo a hudebním vydavatelství Supraphon

• po sametové revoluci v roce 1989 začal podnikat

• v roce 2023 žil v Praze

Tomáš Zmeškal se narodil 3. července 1954 v Praze, kde také do svých šesti let s rodiči a sestrou vyrůstal. Nezdravé životní podmínky v malém a stinném bytě přivedly rodiče k rozhodnutí dát Tomáše k babičce a dědovi do Počátek. Zde pamětník nastoupil do první třídy. Našel si kamarády, se kterými trávil volný čas, hlavně venku. O víkendech jezdil za rodiči do Prahy, a nejspíš i proto bylo jeho dětským snem stát se řidičem autobusu na trase Počátky–Praha.

Rodiče měli mezi sebou velmi dobrý vztah, ale otec v pamětníkovi žádný hluboký dojem nezanechal, věnoval se především práci, dominantní byla matka. Se sestrou Doris, která se stala lékařkou, pojil pamětníka velmi blízký vztah.

Ve šlépějích rodičů

Po absolvování střední školy a ročním zaměstnání nastoupil na Vysokou školu ekonomickou v Praze. Na rozdíl od středoškolských studií ho studium nově zavedeného oboru automatizace a řízení bavilo. Studoval v době normalizace, kdy bylo běžné, že studenti např. bojkotovali výuku ruštiny, nesnášeli přednášky marxismu-leninismu. Řada pedagogů kvůli negativním postojům vůči sovětské okupaci byla vyhozena z práce. Na povinnou roční vojenskou službu na letišti v Českých Budějovicích nemá pamětník špatné vzpomínky – postavení vysokoškoláků bylo svým způsobem výsadní. V podniku zahraničního obchodu Kovo, kam po vojně nastoupil, pracoval jako ekonom. Odešel až poté, co odmítl vstoupit do Lidových milic, což bylo v tomto podniku podmínkou pro vydání služebního cestovního pasu. Uplatnil se v Supraphonu, kde setrval až do revoluce v roce 1989. Poté se stal osobou samostatně výdělečně činnou.

Cestování v době normalizace bylo velmi omezené. Zprvu bylo možné vyjet do NDR a Maďarska, později do ostatních zemí východního bloku. Na Západ bylo možné vycestovat jen na tzv. výjezdní doložku. Rodina pamětníka mohla v druhé polovině osmdesátých let cestovat prakticky kamkoli, neboť měla devizové konto ve Spolkové republice Německo.

Největší vliv na pamětníka měla jeho matka Stella, ona byla v rodině tou silnou osobností, ona byla autoritou. Jen stěží mohli rodiče vybrat své dceři přiléhavější jméno než Stella (v překladu hvězda). Měla velký nadhled a byla pragmatická. Byla židovského původu a nepochybně ji z velké části formovaly i otřesné zážitky z koncentračního tábora v Osvětimi. V říjnu 1941odjela s rodiči transportem do židovského ghetta v Lodži. Její matka neunesla nelidské podmínky v ghettu a spáchala sebevraždu, nemocný otec zemřel brzy poté. Stella byla transportována do Osvětimi a jen zázrakem unikla plynové komoře. Strávila zde zhruba půl roku. Na hranici života a smrti se ocitla ještě dvakrát. V pracovním táboře kopala v mrazu vyhladovělá a nemocná zákopy. Přestože byla na pokraji všech svých sil a ztrácela naději, že přežije pochod smrti, nakonec se jí podařilo s kamarádkou Doris z něj utéct. Společně zdolávané válečné útrapy vytvořilo mezi dvěma dívkami velmi silné pouto, které trvalo po celý život, i když se jejich cesty po válce rozdělily. Stella se vrátila do Prahy, s budoucím manželem vystudovali vysokou školu ekonomickou, později založili rodinu. Doris emigrovala do USA. Dopisovaly si, Doris podporovala rodinu své kamarádky. Poprvé se shledaly v roce 1964 při první návštěvě Stelly v USA. Pamětník se sestrou, která dostala jméno po nejlepší maminčině přítelkyni, poznali Doris a jejího manžela, když navštívili Československo. Přátelství obou žen ukončila až smrt Doris.

Byl to strašný zážitek

Pamětník i sestra věděli, že maminka je Židovka, ale na jejich výchově se to nijak neprojevovalo. Ona sama do synagogy nechodila, děti k židovské víře nevedla, pamětník se v tomto smyslu považuje za nevěřícího. O Osvětimi Stella nikdy nemluvila. Děti věděly, že maminka byla v koncentračním táboře, to bylo ale vše. Podrobnosti o hrůzách, které matka zažila, nejen v koncentračním táboře, se dozvěděly až z videonahrávky, kterou matka po sobě zanechala a kterou viděly až po její smrti v roce 1998. „Sledovat video, které o sobě matka natočila, je strašný zážitek,“ a přesto byl pamětník rád, že existuje. Některé otázky však zůstaly nezodpovězeny. S projevy antisemitismu vůči své osobě se nesetkal.

Krátce před okupací naší země v srpnu 1968 se tehdy čtrnáctiletý pamětník s rodiči vrátili z návštěvy Rakouska. Velmi dobře si vybavuje, jak se pokoušel s dětskou hračkou koltem střílet na ruské tanky, které v srpnu projížděly pod okny jejich domu v Počátkách.

Sametovou revoluci v roce 1989 pamětník prožíval velmi silně, na demonstracích vnímal sjednocení národa. Rodina získala v restitucích zpět dům v Počátkách. Pamětník začal podnikat – provozoval prodejnu potravin v Počátkách. To byly po revoluci v jeho životě hlavní změny. A užíval si koncertů cizích kapel, které k nám začaly jezdit. S první manželkou vychovali syna a dceru. V roce 2023 žil se svou druhou manželkou v Praze.