Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Žmudová (* 1947)

• narodila se 20. prosince 1947

• pochází z rolnické rodiny

• během kolektivizace jim byly zabrány stroje a museli vstoupit do JZD

• vystudovala český a německý jazyk

• v roce 1967 a 1968 se dostala na studijní pobyt do západního Německa

• celý svůj profesní život učí

Zdenka Žmudová se narodila 20. prosince 1947. „Narodila jsem se dva roky po válce, nebyla to vůbec jednoduchá doba. Samozřejmě jako malé dítě jsem to tak necítila, ale znám to z vyprávění, že to byla doba potravinových lístků. Ale pocházím z rolnické rodiny, takže o potraviny nebyla nouze, protože moji rodiče byli velmi pracovití, všechno doma vypěstovali.“

Oba rodiče od rána do večera pracovali, a tak své dětství Zdeňka prožívala především s babičkou, se kterou si hodně vyprávěly. Třeba i o druhé světové válce, kdy její tatínek jako rolník měl velké problémy vypěstovat tolik, kolik musel odvádět.

Otec těžce nesl, když mu sebrali stroje, které si koupil

Podobné problémy nastaly i po nástupu komunistického režimu. „Nikdo z naší rodiny nebyl v komunistické straně, u nás doma se mluvilo dost negativně proti tehdejšímu režimu.“ A tak se rodiny samozřejmě dotkla i kolektivizace. „Můj otec velmi těžce nesl, že mu byly odebrány stroje, které si zakoupil, na které tvrdě šetřil, aby si práci jako soukromě hospodařící rolník ulehčil. […] On do toho JZD vstoupit musel, přesně se opakovala situace jako za druhé světové války. Ty režimy na ty, kteří odmítali s nimi spolupracovat, kladly vysoké požadavky. Takže třeba můj otec […] musel odevzdávat takové dávky, já nevím třeba mléka, masa, že to nedokázal, nebylo to možné. […] Takže pak podlehl a do toho JZD vstoupil, musel tam vstoupit.“

Další ústupek pak musel udělat Zdenčin tatínek kvůli svým dětem, protože chtěl, aby měly lepší život a mohly studovat. „Ve škole jsme se [s bratrem] dobře učili a on věděl, že bychom to měli v životě velmi těžké, kdyby režimu příliš odporoval. Takže pak zvolil tu cestu, že chtěl, abychom my měli život lehčí. A abych já mohla studovat gymnázium, tak musel můj otec s matkou podepsat, že můj mladší bratr zůstane pracovat v zemědělství, na těch polích, které mu byly odebrány.“ Zdenčin bratr pak vystudoval zemědělskou školu, a tak se sice do zemědělství vrátil, ale aspoň jako vystudovaný.

Scházíte se, družíte, děláte něco pro své zdraví, a to vám zakážou

Protože celá Zdenčina rodina byli Sokolové, tak také těžce nesli zákaz sokolské organizace. „Scházíte se, družíte, děláte něco pro své zdraví, a to vám vezmou, zakážou.“ Zálibu ve sportu ale Zdence nezakázali, a tak jí tělesná výchova nedělala žádné problémy a společně s paní učitelkou a spolužačkami nacvičovaly také na Spartakiádu. „Vůbec jsem to neprožívala nijak politicky. Měla jsme radost z pohybu a zážitek, že jsem stála na strahovském stadionu, uprostřed té obrovské plochy a cvičila jsem tam.“

Stejně tak to měla Zdeňka s pionýrem. „My jsme to na té vesnici tak nebrali, že jsme v pionýrské organizaci. Měli jsme rádi pohyb, plnili jsme nějaké úkoly v blízkém lese.“ Ve vesnici byla navíc vojenská posádka a mladí vojáci se stali jejich vedoucími a vymýšleli dětem spoustu dobrodružných her. „Nemůžu říct, že bych byla uvědomělou pionýrkou a řešila nějaké závazky. Bylo to o pohybu, o sportu, o setkávání s mladými kluky, vojáky, kteří nás vedli dobrodružnou cestou.“

Zvažovaly jsme, jestli se máme vrátit

Po střední škole se Zdenka rozhodla pro studium českého a německého jazyka. „Byla jsem ráda, že jsem si prosadila němčinu, protože jsem byla nejdříve přemlouvána, abych si zvolila kvalifikaci čeština – ruština. Vím, že můj třídní učitel za mnou přijel, ať si to rozmyslím, ať změním přihlášku na vysokou školu. Jsem strašně ráda, že jsem mu tenkrát odolala, že jsem si stála za tím, že budu studovat tyto jazyky.“

Zdenka moc ráda vzpomíná především na období Pražského jara, které strávila jako vysokoškolská studentka. „Nastalo veliké uvolnění, svoboda slova. Jako vysokoškolačka jsem hodně navštěvovala různé mítinky studentů, hlavně studenti z filozofické fakulty nás zvali, debatovalo se, diskutovalo se, bylo to krásné období. Studovala jsem němčinu, takže jsem měla i možnost v roce 1967 vycestovat do Německa, do západního Německa. Pak jsem vycestovala v roce 1968 znovu.“

V západním Německu prožila společně se dvěma dalšími spolužačkami i srpnovou invazi. „Vím, že jsme měly tenkrát z toho šok, protože jsme vůbec nevěděly, jen jsme slyšely z radia, z televize, co se tady hrozného děje. A byly jsme z toho dost smutné a vůbec jsme zvažovaly, jestli se sem máme vrátit, jestli tam nezůstaneme. […] Dostalo se nám i velké podpory od tamních studentů. Vím, že jsme se tam účastnily nějaké pokojné demonstrace, kde jsme vystoupily proti okupaci. Ale protože jsme byly v posledním ročníku vysoké školy před státnicemi a chtěly jsme prostě dostudovat, tak jsme se pak hodně pozdě, někdy v listopadu, koncem roku, nakonec sem do České republiky vrátily.“

Žádné čest práci, ale dobrý den

Především díky této zkušenosti byl pro ni přechod do 70. let těžký.  Od dětství si přála stát se učitelkou. „Neustále jsem musela procházet nějakými prověrkami a otázkami, které mi neseděly a které mi prostě ztrpčovaly život.“ Zároveň ale měla štěstí, že nastoupila do základní školy v Dymokurech jako učitelka češtiny a němčiny, do které sama jako dítě chodila a kde se jí velmi líbilo.

„Byli to moji bývalí učitelé a byla jsem do té školy pozvána, jestli bych s nimi nechtěla učit.“ Sama se snažila, aby do svých hodin nevnášela žádná politická témata. Několik roků také vedla dramatický kroužek, kde každý rok s dětmi nazkoušela nějakou pohádku.

V roce 1975 odešla do Poděbrad, kde od té doby také učí. Část 70. let také strávila doma s dětmi na rodičovské dovolené. Pomalého uvolňování si začala všímat už v polovině 80. let. „Ono už to začalo v roce 86, to přišlo s Gorbačovem takové trochu uvolnění. Vím, že třeba v roce 87, 88 jsem měla třídu, která mi začala říkat paní učitelko a žádné čest práci, ale dobrý den.“

Sametovou revoluci v roce 1989 přivítala s nadšením, a to i kvůli tomu, že mohla začít svobodně cestovat. „Výjezdní doložky jsem nikdy nedostala, ve straně jsem nebyla, s nikým jsem nespolupracovala. […] Žádný volný pohyb přes hranice nebyl, bylo to neustále sešněrované, kontrolované, hlídané a musím říci, že to skutečně nebylo nic příjemného. Pak taková velká radost, když jsem si to mohla vynahradit. A cestovala jsem velmi často a všude bez těchto různých omezení.“ Po sametové revoluci byla také velmi žádanou učitelkou, protože vystudovaných němčinářů bylo málo.

V dnešní době je Zdenka ráda, že je stále aktivní, může učit a být mezi mladými lidmi. „Jsem ráda, že ta podstatná část života proběhla tak docela fajn a že jsem byla spokojená.“ Mladým lidem vzkazuje, aby školu vytěžili, co to jde. „Mnozí hledají nějaké úlevy. Chtěla bych vzkázat: Nedělejte to, není to v pořádku! Pak už třeba nebudou takové možnosti a prostě snažte se z té školy vytěžit co nejvíce, aby vám ta škola co nejvíce dala, abyste z toho co nejvíce vytěžili pro další život.“