Ludmila Zouharová

* 1946

  • “Maminka se vrátila, když mi bylo sedmnáct. To jsem byla už rok v Moravské Třebové. Šla na podmínku, nevěděla předem, kdy ji pustí. Dostala jsem telegram: ,Lidunko, jedu domů.’ Celou noc jsem nespala, protože jsem měla odpolední, čekala jsem do rána, že půjdu do fabriky, abych si nahlásila dovolenou, že pojedu do Pivína. Bylo to pro mě... těšila jsem se, ale přitom stejně, rozumíte. Deset let. Měly jsme se s maminkou i s celou rodinou hodně rády. Ale tam chybělo, že jste s tou matkou. Stařenka se snažila, ale bylo toho na ni moc. Maminka jela domů, ani nevěděla, jak má jet. Ti lidi zažili neskutečně.”

  • "Že tatínek dostal trest smrti, jsem se dozvěděla tím způsobem, že k nám přijela teta Hladíková, u které tatínek jako kluk byl v Kolíně. Já jsem každý rok mívala hnisavou angínu. A zrovna jsem měla tu angínu, takže jsem byla v kuchyni zakrytá, s peřinou. A teď - jak děcka vždycky rády poslouchají, co si starší povídají. Stařenka četla tetě Hladíkové ten dopis, kde stařence tatínek píše, že dostal trest smrti. A to prostě bylo pro mě hrozné. Zakryla jsem se až po hlavu, a... strašně jsem brečela. Ale nikdy jsem se stařenky na nic nezeptala. A ona nám ten dopis ani nepřečetla. Jenom nám přečetla to, co tatínek psal nám, dětem."

  • “Já jsem neměla představu, čím bych chtěla být, protože to většinou bylo tak, že se děti někam nedostaly. Mě bavilo všechno. Já jsem měla ráda ruční práce, zvířata. Stařence jsme museli hodně pomáhat v zemědělství, to mě taky bavilo. Ale že bych měla představu, čím bych chtěla být, to vůbec. Ani v té deváté třídě. A za druhé, stařenka mi už dopředu řekla, že na žádnou školu nepůjdu, protože ona a stařeček jsou staří, mohlo by se s nimi něco stát, že maminka tam [ve vězení] má být ještě devět let a že já musím do práce, kdyby něco bylo, abych se postarala o Radka. Takže to jsem brala za hotovou věc. Stařenka domluvila se svým bratrem, že bych mohla do Moravské Třebové. Já jsem vůbec nevěděla, kam jdu, do čeho jdu. Brala jsem to, že to je takhle. Obrečela jsem to samozřejmě, protože školu jsem měla ráda, ráda jsem i sportovala. A musím říct, že - nevím, jak jiné děti, které na tom byly jako já -, ale když si děti psaly, na jakou školu chtějí jít, a stařenka mi řekla, že půjdu do Hedvy do Moravské Třebové, měla jsem napsáno - Moravská Třebová, Hedva, že do práce. Přišel ředitel školy, zaklepal na dveře třídy a říká: ,Lidko, pojď ven. Proč tam máš napsanou tu Hedvu?’ Já jsem řekla: ,Stařenka říkala, že musím do práce.’ On řekl, že jestli je to proto, že se bojím, že se nedostanu na žádnou školu, on mě na dvanáctiletku dostane.”

  • „Když se jelo do Pardubic, tak jsme vyjížděli v pět ráno vlakem a stihlo se to za jeden den. Když jsme ale jeli do Ilavy nebo do Leopoldova, tak jsme jeli v devět hodin z Pivína do Olomouce na rychlík. Jeli jsme celou noc a ráno jsme počkali na nádraží, kde nám stařenka koupila snídani, a pak jsme šli na návštěvu. Čekalo se třeba několik hodin, než nás zavolali. Nevěděli jsme, jestli stihneme zpáteční vlak. Většinou se odjelo v neděli večer a neexistovalo, aby ráno stařenka řekla, že jsme chudáci nevyspalí a zůstaneme doma. Automaticky do školy. Stařenka byla jak generál. Když se jelo do Želiezovců nebo Leopoldova, tak to bylo pomalu na dva dny. Nebo v zimě. Vlaky zpoždění.“

  • „Navrchu spávala stařenka a my ve vedlejším pokoji. Tehdy k nám přijela teta Hladíková z Kolína. Stařenka nám čítávala dopisy od maminky a tatínka, ale nikdy ne celé. Tehdy jsem byla asi nemocná, protože jsem spala v kuchyni. Byla jsem zakrytá a stařenka četla tetě dopis, v němž tatínek psal, že dostal trest smrti. Bylo to hrozné. Aby nevěděly, že jsem to slyšela, tak jsem zůstala zakrytá pod peřinou i s hlavou a brečela jsem a brečela, ale v sobě, aby to nebylo slyšet. Stařenka se to nedověděla. Neřekla to ani potom, že táta dostal trest smrti. Prostě se mu nepsalo. Jak se to dozvěděl brácha, to vůbec nevím. Nikdy jsem se ho na to nezeptala.“

  • „Mamka přijela odpoledne z práce. Strýc Vráťa měl hnisavou angínu a ležel. S rodinou bydlel dole a my se stařečky nahoře. Jak přijeli, tak maminka mě poslala k Sedlákům. Tak jsem tam šla a pak jsem viděla, že už tam žádné auto nestojí a vrátila se domů. Bylo to hrozné. Stařenka seděla v kuchyni u stolu, brácha ležel na zemi a brečel. Byl na maminku zatížený, protože byl pořád nemocný a maminka o něj měla strach. Byl o tři roky mladší než já. Měl čtyři roky. Všechno tam bylo rozházené. Ptala jsem se, co se stalo. Stařenka nám nikdy nic neřekla.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Linhartice, 08.08.2018

    (audio)
    délka: 03:54:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Olomouc, 15.01.2019

    (audio)
    délka: 01:45:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

S Bohem, maminko, s Bohem, milé děti, tatínku, bratři

Ludmila Švédová (Zouharová), 1959
Ludmila Švédová (Zouharová), 1959
zdroj: archiv pamětnice

Ludmila Zouharová, dívčím příjmením Švédová, se narodila 21. září 1946 rodičům Ludmile a Václavu Švédovým. Za nacistické okupace jejího otce několik let věznili a dědu Josefa Kasparidese málem popravili. V roce 1948 prarodičům Kasparidesovým komunistický režim znárodnil továrnu. V roce 1950 jejím rodičům pro změnu zkonfiskovali hospodářství v Lošanech a rodinu vystěhovali. Otec Václav Švéda se pak stal členem protikomunistické odbojové skupiny bratří Mašínů. 2. května 1955 byl na Pankráci popraven a urna s jeho popelem zničena. Děda František strávil sedm let ve vězení a strýcové Vratislav a Zdeněk jedenáct let. Všem také zkonfiskovali jejich majetky. Zatkli i matku Ludmilu, které ani neumožnili poslední setkání s manželem. Odsoudili ji k 18 letům vězení. Doma musela zanechat čtyřletého Radslava a sedmiletou Ludmilu. Prošla věznicemi v Pardubicích, Bratislavě a Želiezovcích, kde málem zemřela na silnou úplavici. Vrátila se po deseti letech. Nikdo ji nechtěl zaměstnat, a tak nastoupila jako uklízečka v OP Prostějov. Jak vzpomíná její dcera Ludmila, nejhůře nesla narušení vztahu s dětmi způsobené dlouholetým odloučením. Z obav o zajištění rodiny musela Ludmila v šestnácti letech odejít z domu a nastoupila jako dělnice v textilní továrně v Moravské Třebové. V této továrně nakonec pracovala bezmála čtyřicet let, až do odchodu do penze. V Moravské Třebové se také v roce 1968 provdala. S manželem měli dvě dcery, ale v roce 1982 se rozvedli. V roce 2018 bydlela v Linharticích.