Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Zouharová (* 1946)

• narozena 21. září 1946

• prarodičům Kasparidesovým v roce 1948 znárodněna továrna v Kolíně

• rodičům zkonfiskováno hospodářství v Lošanech a rodina vystěhována

• otec Václav Švéda v odbojové skupině bratří Mašínů

• otec Václav Švéda 2. května 1955 popraven

• matka Ludmila Švédová deset let vězněna

• vězněn děda František, strýcové Vratislav a Zdeněk Švédovi

• základní školu dokončila jako premiantka třídy

• na příkaz babičky nastoupila jako dělnice v tkalcovně Hedva v Moravské Třebové

• v této továrně pracovala až do odchodu do důchodu v roce 2002

• v roce 2018 žila Ludmila Zouharová v Linharticích

Velmi krutě se do životů členů rodiny Ludmily Zouharové (Švédové) zapsaly dějiny 20. století. Jen krátký výčet dostatečně ilustruje, čím vším musela rodina projít. Za nacistické okupace jejího otce Václava Švédu několik let věznili a dědu Josefa Kasparidese málem popravili. V roce 1948 prarodičům Kasparidesovým komunistický režim znárodnil továrnu. V roce 1950 jejím rodičům pro změnu zkonfiskovali hospodářství v Lošanech a rodinu vystěhovali. Otec Václav Švéda se pak stal členem protikomunistické odbojové skupiny bratří Mašínů. 2. května 1955 byl velmi bolestně popraven. Speciálně zkonstruované zařízení mu přetrhlo páteř. Urnu s jeho popelem zničili. Děda František strávil sedm let ve vězení a strýcové Vratislav a Zdeněk jedenáct let. Všem také zkonfiskovali jejich majetky. Zatkli i matku Ludmilu, které ani neumožnili poslední setkání s manželem. Odsoudili ji k 18 letům vězení. Doma musela zanechat čtyřletého Radslava a sedmiletou Ludmilu. Prošla věznicemi v Pardubicích, Bratislavě a Želiezovcích, kde málem zemřela na silnou úplavici. Vrátila se po deseti letech. Nikdo ji nechtěl zaměstnat, a tak pracovala jako uklízečka v OP Prostějov. Jak vzpomíná její dcera Ludmila, nejhůře nesla narušení vztahu s dětmi, způsobené dlouholetým odloučením.

Bezesné noci

Ludmila Zouharová, rodným příjmením Švédová, se narodila 21. září 1946 rodičům Ludmile a Václavu Švédovým. Na svět přišla s vrozenu vadou a pravé chodidlo měla otočené. Následovalo několik operací a malá Ludmila pak v noci často křičela bolestí. U lůžka ale vždy našla svou matku. O rok později matce při porodu na následky pupeční šňůry obtočené kolem krku zemřel syn, který měl nést jméno po svém otci – Václav. V září 1949 se narodil Radslav. V roce a půl dostal zápal plic a zánět pohrudnice. Lékaři mu prý tehdy nedávali žádnou naději. „Moji rodiče měli tak těžký život a ještě je začali ničit komunisti,“ dodává Ludmila Zouharová. V té době totiž rodičům zkonfiskovali hospodářství a i s dětmi je nutili k vystěhování.

Než otec vstoupil do odbojové skupiny bratří Mašínů

Začněme však od začátku. Otec pamětnice Václav Švéda pocházel z obce Pivín, stojící jihovýchodně od Prostějova. Jako syn československého legionáře z Ruska prošel společně se dvěma bratry vlasteneckou výchovou a díky své tělesné zdatnosti vynikal v Sokole. Na začátku druhé světové války se v devatenácti letech rozhodl pro útěk k československým zahraničním jednotkám. Po neúspěšném pokusu o překročení hranic skončil v Kounicových kolejích v Brně. Z vězení se mu ale podařilo uprchnout a pod falešnou identitou a s doklady svého mrtvého bratrance se pak ukrýval v Německu. V roce 1942 se pokusil dostat přes Švýcarsko do Velké Británie, ale švýcarské úřady ho vydaly zpět a berlínský soud poslal na patnáct let do vězení. Domů se vrátil až po ukončení světového konfliktu.

V roce 1946 se Václav Švéda oženil s Ludmilou Kasparidesovou, kterou znal již z dob gymnaziálního studia v Kolíně. Za války se jako spojka Obrany národa zapojila do odboje a nacisté věznili jejího otce Josefa Kasparidese a strýce Jana Kasparidese. V srpnu 1942 je nacisté dokonce odsoudili k trestu smrti. Jen díky různým právním kličkám jejich obhájců se dařilo vykonání trestu smrti oddalovat a dočkali se konce války.

Manželka Josefa Kasparidese Božena byla v příbuzenském stavu s rodinou Mašínovou a bezdětná Božena Mašínová z obav o zabavení statku nacistickými úřady v souvislosti s odbojovou činností v roce 1940 adoptovala Ludmilu (Kasparidesovou, dceru Boženy Kasparidesové) a přepsala na ni polovinu hospodářství v Lošanech s padesáti hektary polností. Po svatbě pak další polovinu hospodářství přepsala na Václava Švédu.

Nástup komunistické strany k moci v únoru 1948 znamenal pro rodinu katastrofu. Už v dubnu 1948 Národní shromáždění přijalo zákon o znárodnění průmyslových podniků zaměstnávajících více než 50 pracovníků a rodině Kasparidesové tak sebrali jejich továrnu na výrobu stavebního kování v Kolíně a později je vystěhovali z bytu. Manžele Švédovy pak označili za kulaky a v roce 1950 jim v rámci kolektivizace zkonfiskovali hospodářství v Lošanech. S nemocným synem se měli vystěhovat do zdevastovaného domu, což ale odmítli. Václav Švéda se potom živil jako krmič prasat a později horník. O dva roky později se museli i s dětmi definitivně vystěhovat. Usadili se u rodičů Václava Švédy v Pivíně.

Tátu popravili, mámu, dědu a strýce na dlouhá léta uvěznili

Václav Švéda dobře znal Josefa a Ctirada Mašínovy a po zkušenostech s komunistickým režimem se zapojil do jejich odbojové skupiny. Osobně se účastnil vypalování stohů v okolí Pivína, přepadení vozu převážejícího mzdy zaměstnanců Kovolisu Hedvikov, kde byl při potyčce zabit účetní Josef Rošický, a podílel se na krádeži trhavin v dole u Kutné Hory. V říjnu 1953 se Václav Švéda se Zbyňkem Janatou, Milanem Paumerem, Josefem a Ctiradem Mašínovými rozhodli uprchnout do Západního Berlína a vstoupit do americké armády. Předpokládali totiž válečný konflikt mezi sovětským blokem a svobodným světem. Bratři Josef a Ctirad Mašínovi s Milanem Paumerem se po dramatickém útěku na Západ skutečně dostali. Zbyňka Janatu i těžce raněného Václava Švédu na území východního Německa zatkli a později předali do Československa.

Dne 25. listopadu 1953 do Pivína přijelo několik černých vozidel, aby zatkli matku pamětnice Ludmilu Švédovou, dědu Františka Švédu a strýce Vratislava Švédu. Druhého strýce Zdeňka Švédu zatkli v jeho zaměstnání. „Jak přijeli, tak mě maminka poslala k sousedům. Odešla jsem a pak jsem viděla, že už tam žádné auto nestojí, a vrátila se domů. Hrozný pohled. Všechno rozházené, stařenka seděla v kuchyni u stolu, brácha ležel na zemi a brečel. Byl na maminku zatížený, protože byl pořád nemocný a maminka o něj měla strach. Byl o tři roky mladší než já. Měl čtyři roky. Ptala jsem se, co se stalo. Stařenka nám nikdy nic neřekla,“ vypráví Ludmila Zouharová.

Ve dnech 25. až 29. ledna 1955 proběhl politický monstrproces se zatčenými příslušníky rodiny Švédových a dalšími dvanácti lidmi. Tři lidé po něm skončili na popravišti – Václav Švéda, Zbyněk Janata a Ctibor Novák. Ludmilu Švédovou za údajné maření pátrání po manželovi a napomáhání jeho trestné činnosti poslali na osmnáct let do vězení. Šestašedesátiletého dědečka pamětnice Františka Švédu odsoudili k patnácti letům vězení a strýce Zdeňka a Vratislava Švédovy za napojení na odbojovou skupinu ke dvaceti letům kriminálu. Oba strýce během pobytu ve vězení opustily manželky. Součástí rozsudku byla také konfiskace majetku, a tak Švédovi přišli o další hospodářství se čtyřmi hektary polností.

Ludmile Švédové pak ani neumožnili poslední setkání s manželem. Malá Ludmila s bratrem a babičkou navštívili tatínka ve vězení měsíc před popravou. „Asi jsem byla v šoku, že si to vůbec nepamatuji,“ dodává pamětnice, která ale tehdy vůbec netušila, že otce vidí naposledy. 2. května 1955 Václava Švédu popravili v pankrácké věznici. Urnu s jeho popelem zničili a rozprášili neznámo kde. O smrti otce se Ludmila dověděla až náhodou o několik měsíců později. „Tehdy k nám přijela teta Hladíková z Kolína. Byla jsem asi nemocná, protože jsem spala v kuchyni. Ležela jsem pod peřinou a stařenka četla tetě dopis, v němž tatínek psal, že dostal trest smrti. Bylo to hrozný. Aby nevěděly, že jsem to slyšela, tak jsem zůstala zakrytá pod peřinou i s hlavou a brečela jsem a brečela, ale v sobě, aby to nebylo slyšet. Stařenka se to nedověděla. Neřekla to ani potom, že táta dostal trest smrti.“

Deset let bez mámy

O sedmiletou Ludmilu a čtyřletého Radslava se pak starala již jedenašedesátiletá babička Hedvika Švédová. Přes pokročilý věk chodila pracovat na pole v JZD a musela zvládat také výchovu dětí, starost o domácnost, občasné výpady lidí ovlivněných komunistickou propagandou a také ponižující návštěvy sociálních pracovnic, zda se řádně stará o svěřené děti. Ludmila Zouharová vzpomíná, že babička trpěla silnými bolestmi nohou a že jí pravidelně chodili pomáhat na pole. „Museli jsme okopávat a vytrhávat řepu. Nikdy jsem se neptala, proč to musíme dělat. Bylo to automatické.“

Matka prošla věznicemi v Pardubicích, Bratislavě a Želiezovcích, kde málem zemřela na silnou úplavici. Malé Ludmile uvěznili celou rodinu, a součástí jejího dětství se tak staly pravidelné návštěvy věznic. Nechápala tehdy, proč nemůže jako ostatní děti trávit dětství s milovanou maminkou a proč ji vídá jen občas na pár minut v zamřížované budově. „Těšila jsem se, že ji uvidím, ale se strachem, protože ona měla samozřejmě pořád slzy v očích,“ dodává pamětnice. Maminka ji už v útlém věku naučila plést, a tak jí do vězení jednou přivezla vlastnoručně upletený svetr. „Ve věznici v Pardubicích měly jednu hrozně zlou bachařku, která viděla, jak mamince svetr během návštěvy ukazuji. Maminka říkala, že od té doby se k ní chovala mnohem lépe.“

První se na amnestii v roce 1960 z vězení vrátil děda František. „Když stařeček otevřel vrata a stál ve dveřích, tak stařenka omdlela,“ vzpomíná pamětnice. Dodává, že děda kvůli špatné finanční situaci rodiny i přes svůj pokročilý věk – bylo mu třiasedmdesát let – pak pracoval jako zedník a po několika letech se mu podařilo vyplatit polovinu domu zkonfiskovanou státem.

V červnu 1962 dokončila Ludmila základní školu. Toužila dál studovat, ale babička jí sehnala místo dělnice v textilní továrně v Moravské Třebové. V pouhých šestnácti letech tak musela opustit domov a pracovat ve dvousměnném provozu. „Stařenka to brala tak, že jsou se stařečkem staří a maminka měla být ve vězení ještě devět let. Kdyby se s nimi něco stalo, tak kdo se postará o mého bratra. Takže jsem vyšla devítku s jednou dvojkou z chemie a musela jsem do práce. Bylo to pro mě hrozné, že jsem odešla do neznámého prostředí a nastoupila hned do zaměstnání,“ vypráví Ludmila Zouharová. V místní textilní továrně pracovala bezmála čtyřicet let, až do odchodu do penze. V Moravské Třebové se také v roce 1968 provdala. S manželem měli dvě dcery, ale v roce 1982 se rozvedli.

Návrat

V roce 1963 po bezmála deseti letech ve vězení podmínečně propustili maminku a o rok později oba strýce. „Dostala jsem telegram, že se maminka vrací domů. Nemohla jsem se dočkat rána a celou noc jsem nespala,“ vypráví pamětnice. Její matku Ludmilu Švédovou pak nechtěl nikdo zaměstnat, a tak nastoupila jako uklízečka v OP Prostějov. Přitom stále musela splácet soudní výlohy. Jak vzpomíná její dcera, nejhůře ale nesla narušení vztahu s dětmi, způsobené dlouholetým odloučením. „Strašně tím trpěla. Když bratr něco chtěl, tak šel za stařenkou. Těžce to nesla. Říkala, že jí tolik nevadí deset let ve vězení, jako to, že si nemohla své děti vychovat podle sebe.“

Dopis na rozloučenou

Matka Ludmila Švédová se dožila pádu komunistického režimu, ale ne navrácení rodinného majetku. Zemřela v osmašedesáti letech 3. května 1991. „Poslední slova maminky na smrtelné posteli byla, abychom se postarali o tatínkovu rehabilitaci a vyřídili restituce. Říkala také, že nám na vkladní knížce našetřila nějaké peníze, a abychom se měli rádi. Bratr měl slzy v očích a maminka mu říkala, ať nepláče, že smrt není zlá, zlé je jen umírání. Pořád vidím, jak jsme odcházeli z nemocnice a naposledy jsme ji uviděli v okně.“

V roce 1993 otce posmrtně plně rehabilitovali a někdy v té době, čtyřicet let po jeho popravě, děti konečně dostaly jeho dopis na rozloučenou: „Milovaná moje maminko, drahé moje děti. 29. 1. 1955 jsem byl odsouzen Nejvyšším st. soudem k trestu smrti. Milá maminko, milé děti, myslím na Vás neustále. Myslím na Lidunku, na tatínka, na bratry. Miluji Vás všechny víc než svůj život. Maminko, buď silná, statečná žena. Přimkni se ještě víc k dětem. Ony Tobě dají to nejlepší. V dětech je život. Děkuji Ti za vše. Jsem hrdý a šťastný, že Tys mojí maminkou, jsem hrdý a šťastný, že mám takového šlechetného tatínka, věrné bratry. Jsem hrdý a šťastný, že jsem měl ženu, která mě milovala celou duší, celým svým srdcem. Byla mně vším. Byla krásná, nádherná žena a taková též matka. Zbožňuji Lidunku, zbožňuji Tebe, moje maminko, zbožňuji drahého mně tatínka. Věřím, že se všichni vrátí ve zdraví k Tobě, k dětem, ke svým rodinám. Prosím, odpusťte mně, že jsem Vám tady v životě ublížil. Lituji toho. Měl jsem Vás všechny rád více, než bývá u jiných rodin. Neuměl jsem být jinší, než jsem byl. Věřte mně, prosím, že jsem Vám chtěl dát vždy nejvíc lásky, štěstí, to nejkrásnější. Měl jsem Vás rád, ctil a vážil si Vás. Chtěl jsem být člověkem takovým, jako je můj tatínek — člověkem dobrým, spravedlivým, čestným a šlechetným! Lidunko a Radoušku, sladké moje děti, mějte se spolu rády, mějte rády stařenku. Nezapomeňte nikdy na Vaši krásnou maminku, na drahého stařečka, na strýce Vraťu a Zdeňka. Zbožňujte maminku tak, jako já jsem zbožňoval moji maminku, mojeho tatínka. Dejte Vaší mně tak drahé mamince více štěstí a klidu, než já jsem dával svým rodičům, a budete vždy šťastnými. Věřil jsem a věřím ve Vás. Věřím, že budete lidmi tak krásnými jako Vaše maminka, stařenka, stařeček, strýc Vraťa a Zdeněk. Objímám a líbám Vás. Budu na Vás na všechny myslit až do konce a budu Vám přát to nejlepší. Až dorostete, chtějte, aby Vám maminka vyprávěla vše — celý můj a její život. Maminko, pozdravuji a líbám Tebe. Líbám tatínka, Lidunku, Vraťu, Zdeňka. Přeji jim vroucně, ať se ve zdraví vrátí. Prosím za ně Boha. Pozdravuji tetičku Hladíkovou, rodiče v Kolíně, Jarku a Jarču. Pozdravuji všechny. S Bohem, maminko, s Bohem, milé děti, tatínku, bratři.“

Ludmila a Radslav do konce dotáhli i restituce. Většina budov byla ale již zdevastovaná, za což rodina dostala částečné finanční kompenzace. Továrnu v Kolíně rozkradli a ze statku v Lošanech zůstaly jen obytné budovy, protože stodoly během vyřizování restitucí lidé rozebrali. Ze dvora si lidé udělali obecní skládku a svůj odpad tam sváželi i po vyřízení restitucí. Zbývající budovy nakonec rodina prodala, ale polnosti si ponechali a dnes jsou v pronájmu.

V roce 2018 žila Ludmila Zouharová v Linharticích u Moravské Třebové. Daleko od svého rodiště v Pivíně, kde jsou na místním hřbitově uchovány ostatky její maminky a náhrobek otce, protože urna s jeho popelem byla zničena a rozprášena neznámo kde. „Nahoře v pokoji mám svatební fotografii rodičů. Každý den tam chodím a pohladím je. Mám je ve svém srdci,“ dodává na závěr Ludmila Zouharová.