„Pamatuji si hlavně průvod. Na tribuně byl prezident Gottwald. Já jsem vedla dorostenky z Ústí, šla jsem před nimi a ony za mnou. A my jsme všechny zavelely: Vlevo hleď. Tedy jsme se odvrátily od hlavní tribuny, kde byl prezident. Byl to protest proti prezidentovi. Ale nebyl z toho žádný malér.“
„Byla tam zvláštní znamení v místním rádiu: když se ozvalo ,kukuk kukuk‘, tak přeletěly svazy přes hranice. A když mířily na Steyr, ozvalo se ,marta marta‘. Tentokrát se ozvalo heslo ,marta marta‘, tak jsme všichni vyletěli. Chtěli jsme běžet ven, jenže werkschutzáci nám bránili. Lidé už věděli, že to je naostro, protože den předtím tam spadla zaměřovací bomba. Dav úplně položil drátěný plot, vyběhli jsme ven a strašně jsme utíkali ven z města. Stačili jsme si vzít na lágru věci a utíkali jsme do lesa. Brodili jsme se sněhem, až jsme přišli ke stavení.”
„Přede mnou spadlo na zem tělo. Koukám nahoru a oni tam křičeli: ,Tu nelitujte, to byla tady největší udavačka.‘ Nevím, jestli ji dav vyhodil, nebo skočila sama. Zůstala živá a raněná. Sklonila jsem se k ní a přišel ruský voják, odstrčil mne a zapálil jí vlasy. Já křičela: ,Ježíš, to ne, prosím vás, to ne!’ A chtěla jsem k ní jít. Někdo mne odstrčil a už byl za mnou dav a začali: ,Co to je? Ona ji ještě chrání!‘ Vzala jsem nohy na ramena, měla jsem co utíkat, protože ten dav byl tenkrát nevypočitatelný. Před Wilsonovým nádražím byla povalená tramvaj, zalítla jsem do ní celá schvácená a vlezla jsem si pod lavičku, protože jsem měla plno strachu, jestli mne dohoní a jestli mne také nezlynčují, protože to byly strašné emoce.“
Stanislava Zvěřinová, rozená Sládková, se narodila 2. listopadu 1924 v Českých Budějovicích. Otec František Sládek bojoval za první světové války v československých legiích v Rusku, po válce pracoval na železnici a vychovával své dvě dcery k lásce k vlasti. Stanislava vystudovala klášterní školu a Gymnázium J. V. Jirsíka v Českých Budějovicích. Od dětství se aktivně zapojovala do činnosti Sokola a Klubu českých turistů. Po maturitě roku 1943 pracovala na nádraží. Dne 17. února 1944 byla i se svými spolužačkami poslána na nucené práce do Rakouska, nejprve do zbrojovky Steyr-Daimler-Puch ve městě Steyr. Poté, co byla továrna rozbombardována, následoval přesun nuceně nasazených dělnic do Vídně-Mödlingu a Neudorfu, kde byly zaměstnány v továrně na výrobu leteckých motorů (Flugmotorenwerke Ostmark). Po zničení fabriky se výroba před dalšími nálety ukryla do pivních sklepů ve Vösendorfu. Posledním působištěm v nuceném nasazení se pro paní Zvěřinovou stala Davle-Libřice u Prahy, kde nacisté k výrobě letadel využili tamní železniční tunely. Při útěku z nasazení zažila pražské povstání v květnu 1945. Po válce pracovala znovu v účtárně na železnici, pomáhala s obnovou pohraničí v Ústí nad Labem, kde se seznámila se svým manželem. Roku 1952 odešla do Prahy, našla zaměstnání u Československých státních drah, poté v účtárně ministerstva dopravy a nakonec jako podniková kontrolorka ve výzkumném ústavu Institutu manipulačních dopravních, obalových a skladovacích systémů. Zemřela 24. února roku 2017.
