Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gerhilde Benker (* 1932)

• narodila se v roce 1932 v Lubech do nástrojářské rodiny Höfnerů

• 13. září 1946 byla s rodinou vysídlena přes Cheb do Německa

• v roce 1947 se otec vrátil ze zajetí a obnovil firmu Höfner v Německu

• vystudovala internátní školu v Erlangenu a ekonomii v Norimberku

• v roce 1957 se vdala za Christiana Benkera, spolu převzali podnik

• Höfnerovy kytary odebíral i Paul McCartney

„Náš bývalý dům jsem si prohlédla už jen zvenčí. Nechci obtěžovat lidi, kteří tam dnes žijí. Nechci jim nic vyčítat ani jim působit rozpaky,“ říká rodačka z Lubů Gerhilde Benker. Pochází z lubské nástrojářské rodiny Höfnerů. Po odsunu v roce 1946 Höfnerovi svoji firmu postupně obnovili v Německu, proslavil ji hlavně jejich pravidelný zákazník Paul McCartney ze skupiny Beatles.

Kytary a bedny na munici 

Gerhilde Benker, rodným příjmením Höfner, se narodila v roce 1932 v houslařském městě Luby. Tehdejší německojazyčné obyvatelstvo znalo město jako Schönbach, pod tím názvem bylo proslulé i ve světě. Velká část lubské nástrojářské výroby tehdy mířila na export, i do USA či Japonska. I Gerhildini rodiče a prarodiče vyráběli nástroje. Děda Karl Höfner byl houslař a bratři Josef a Walter Höfnerovi měli větší manufakturu na kytary, která zaměstnávala mnoho domácích výrobců polotovarů v širokém okolí. V Lubech měli fabriku, vilu a velkou zahradu o 3 000 metrech na kraji města.

Jedináček Gerhilde vyrůstala obklopená hudbou a nástroji, vůní dřeva a laků v houslařské dílně svého dědy. Brzy však do jejího života zasáhla válka. Lubům se sice boje vyhnuly, spadly na ně pouze dvě tři bomby v roce 1945, otec ale musel v roce 1943 narukovat do wehrmachtu. Zůstal v Berlíně a záhy ho kvůli nemoci propustili, firmu ale přesto musela vést matka. „Náš nástrojařský podnik jsme za války nemohli tak úplně provozovat,“ vybavuje si Gerhilde Benker. „Museli jsme vyrábět věci důležité pro válku – dřevěné podrážky do bot pro wehrmacht, bedny na munici.“

Kde domov můj?

V květnu 1945 přišli do Lubů američtí vojáci, všechno se obešlo bez bojů. Gerhilde viděla pár z nich i pojídat konzervy u nich doma, poprvé viděla černocha. Otce coby někdejšího vojáka a člena Henleinovy strany odvedli do zajetí do Bavorska, Gerhilde se s ním znovu setkala až v roce 1947 po odsunu.

Zlom v Gerhildině dětství nastal jednoho dne při obědě: „Někdo zaklepal, babička otevřela a za dveřmi stáli tři Češi v civilu s revolvery, ptali se na klenoty, zbraně, peníze,“ vzpomíná Gerhilde Benker. „Řekli, že se do dvou hodin máme vystěhovat. Ptala jsem se, kam máme jít. Jeden z těch mužů se posadil u nás za klavír, zahrál a pak řekl: ‚Však on se vás už někdo ujme.‘“

Bydlely nejprve v suterénu domu jiné německé rodiny, v jejich vile se usídlil nový český náčelník policie. Ten po čase Höfnerovy pozval bydlet do vrchního patra jejich někdejší vily, na přání jeho manželky se ale za několik měsíců opět stěhovaly jinam. Téměř bez majetku, jen se základními potřebami. Často měly hlad. Od sedláků si sem tam směly přinést mléko či krmnou řepu – načerno, jako Němky na to neměly nárok. „Měly jsme na mléko takové ploché láhve, které jsme si vázaly k trupu a schovávaly pod kabát.“

Po dlouhé přestávce nastoupila Gerhilde do školy. Protože ale neuměla česky, nemělo to dlouhého trvání. Dodnes si ze školy pamatuje pouze větu „Kde domov můj?“

Nevěděly, co je s otcem. Jako Němky totiž nesměly dostávat poštu. Jen díky jednomu dopisu propašovanému přes hranici věděly, že je naživu v Bavorsku. 

Odsun a nové začátky

V pátek 13. září 1946 šla rodina Höfnerova do odsunu. Dostaly písemný příkaz, se 70 kg majetku na osobu čekaly dlouhé hodiny na náměstí. Potom Gerhilde, matku, babičku a tetu, jejíhož manžela utloukli hned po válce v chebské věznici, naložili na náklaďáky a odvezli do sběrného tábora v chebských kasárnách. „Spaly jsme na zemi. Cennosti jsme už žádné neměly, ale trochu peněz jsme si zašily do podšívky.“

Následoval transport v dobytčáku, byly ale rády, že jedou do Bavorska za otcem, a ne někam jinam. Skončily na bavorském hradě Weissenburg, který byl plný vysídlenců. Nakonec dostaly umístěnku u sedláka ve vesnici Holzingen. „Zatarasil dveře a nechtěl nás pustit, měl u sebe už uprchlíky ze Slezska. Stály jsme tam do večera, než přišla policie a uvedla nás dovnitř.“

Na jaře 1947 propustili otce Waltera ze zajetí, v roce 1948 byl z Československa vystěhován i strýc Josef a děda houslař, kteří v zemi zůstávali déle, protože dostali za úkol pomoct zachovat lubskou nástrojařskou tradici. 

Otec se strýcem hned začali obnovovat firmu, nejprve v prostoru někdejšího pracovního tábora Möhrendorf. Nechali si podle otcových návrhů vyrobit stroje, přestavěli lágrové baráky na dílny a byty. Spolupracovali také s Fredem Wilferem, zakladatelem firmy Framus. Tomu se krátce po válce dařilo s americkou pomocí z Lubů pašovat rezonanční dřevo, stroje i hotové nástroje do Německa. 

Bubenreuth 

Gerhilde studovala na internátní škole v Erlangenu, potom ekonomii na vysoké škole. Otec se strýcem mezitím firmu Höfner přesunuli do Bubenreuthu, malé obce původně o 500 obyvatelích. Narůstající populace katolických uprchlíků totiž nebyla starousedlíkům v Möhrendorfu po chuti.

„Nástrojaři byli výrobci polotovarů. Nedávalo smysl, aby výrobci jednotlivých součástek žili daleko od sebe, rozeseti po celém Německu. Objevil se nápad vybudovat pro ně sídliště, asi tak pro 1 200 lidí. Nakonec nás pozvali do Bubenreuthu, jsme jim za to dodnes vděční,“ vysvětluje Gerhilde Benker.

Původně evangelická obec Bubenreuth se tak postupně stala nositelem nástrojářské tradice někdejšího Schönbachu v Německu. Bratři Höfnerovi tam vybudovali firmu, která zaměstnávala až 300 lidí. Výrobu rozšířili i do někdejšího pracovního tábora RAD v Hagenau, kde firma dodnes sídlí, i když už patří jiné rodině.

Gerhilde se roku 1957 provdala za Christiana Benkera, spolu firmu převzali a úspěšně vedli. „Nejlepší reklamu nám dělal Paul McCartney, který si oblíbil speciální basovou kytaru od mého otce,“ chlubí se paní Benker. „Nikdy jsem ho ale nepotkala, jednal s námi přes nákupčího. Škoda.“

Rodné Luby navštívila Gerhilde Benker po odsunu jen třikrát. Dům, kde vyrůstala, stále stojí, ale z rodinného statku mimo město zbyly jen ruiny. Trápí ji také stav německých hrobů, na kterých se v jisté době vyřádili vandalové. Přesto říká:

„Necítím žádnou nenávist ani vztek. Našli jsme v Německu nový domov a jsme spokojení. Jsem ráda, že mladé generace k sobě nacházejí cestu. A pro nás starší je to uzavřená kapitola.“