Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helmut Bernert (* 1935)

• narozen 24. června 1935 v Opavě

• otec Franz, narozený roku 1896, pocházel z Jeseníku

• matka Karoline, rozená Stocz, pocházela z předměstí Opavy

• otec za války sloužil na Ukrajině a v Rusku, od roku 1943 kvůli tuberkulóze v kanceláři v Opavě

• v roce 1944 rodina evakuována do malé obce u Šternberka, kde v lesích zažila dramatické boje při příchodu Rudé armády

• v roce 1945 otec dezertoval, později zajat a ve vězení

• 9. května – 13. května 1946 rodina přesídlena transportem do Regershausenu v Hessensku

• promovaný pedagog

• žil a učil ve městě Kassel

• od roku 1979 navštěvuje jako jediný z rodiny Československo a Českou republiku, bádá v archivech

Dětství před válkou a za války

Helmut Bernert se narodil v létě roku 1935 v Opavě. Otec Franz a jeho předci pocházeli z okolí Jeseníku, matka Karoline a její rodina z okolí Opavy a Ostravy. Otec před válkou pracoval jako malířský a lakýrnický mistr, matka byla v domácnosti, měla vážné zdravotní potíže a na své čtyři děti byla hodně přísná. Matka mluvila i česky, babička a teta uměly česky výborně, ale otec moc česky neuměl. Za to se dobře choval ke svým českým podřízeným, což později rodině oplatili, když se po válce ocitla v nepříznivých podmínkách. Rodina se zapojovala do kulturního života v Opavě, zejména matka a teta byly aktivní divadelnice. V roce 1941 se otec jednoznačně postavil ke svému němectví, byl členem Sudetoněmecké strany, SA i NSDAP. Z rodinných důvodů se dobrovolně přihlásil do speciálního policejního praporu, který pak sloužil na Ukrajině. V roce 1943 se otec kvůli tuberkulóze vrátil do Opavy, kde pracoval ve vojenské kanceláři. O svých zážitcích z války mluvil jen málo a nerad. Speciální jednotka operující na Ukrajině nespadala přímo pod SS, ale ani dnes se o ní nedá v archivech zjistit nic přesnějšího. Starší bratr byl členem Hitlerjugend a HJ armády, odešel také bojovat, v roce 1945 ale dezertoval. V říjnu 1944 Helmut přestal chodit do školy a rodina, tedy matka, on, jeho mladší bratr, dědeček a teta, byla evakuována do malé obce u Šternberka. Společně s další rodinou bydleli v bývalém hotelu v lese. Když za nimi v lednu 1945 přijel na jeden den na návštěvu otec, místní mu poradili, aby zahodil uniformu a ukryl se, protože konec války se blíží. Tak tedy dezertoval. Ve dnech 5. a 6. května se rodina ukrývala spolu s dalšími v lese, kde zažili poslední boje mezi německou a sovětskou armádou. Z této skupiny civilistů zahynuli dva lidé, které pravděpodobně trefila zbloudilá kulka, mohli ale také spáchat sebevraždu, což v té době bývalo obvyklé.

Válka skončila, ale otec je ve vězení

Po skončení posledních bojů rodina spolu s ostatními pochodovala čtyři dny pěšky 60 kilometrů zpátky do Opavy, kde však byl otec na hranici města odveden stranou a zajat. Většinu doby až do přesídlení pak strávil ve vězení. Matka s dětmi se chtěla vrátit do jejich původního domu, ten však vyhořel při bombardování Opavy. Naštěstí zůstala zachována dílna za domem, kde pak bydleli až do odsunu v květnu 1946. Dům dědečka zůstal zachován, ale byl malý a bydlela tam i teta, která  původně evakuovali z Berlína a cestou ztratila své tři děti. Starší bratr, který také dezertoval, se k nim vrátil až v červenci 1945. Otec byl ve vězení, ale po nějaké době si ho vyžádal jako pomocníka jeho bývalý český podřízený. Desetiletý Helmut měl pak na starost vyzvedávat každý den otce z věznice, dovést ho do práce a večer zase z práce zpátky do věznice. Vzpomíná, že obstarával také nákupy jídla pro rodinu, nosil jídlo otci. Naučil se na ulici pár slov česky a mohl si tak občas i sundat znak „N“, který po válce museli nosit všichni Němci. V listopadu 1945 se narodila jeho mladší sestra. Matka ji nechala pokřtít jménem Rosvita, aby se nedalo převést do češtiny. Do porodnice matku doprovázel starší bratr, protože otec byl stále ve vězení. Čeští kolegové otce jim pak potají v noci nosili jídlo, díky novorozené sestře měli také lístky na mléko, všechny nákupy a záležitosti mimo domov zajišťoval malý Helmut. Tehdy to vše vnímal jako danou věc, nevnímal jako diskriminaci, že Němci zažívají po válce omezení. Později pochopil, že stejná omezení zažívali naopak Češi za protektorátu.

Přesídlení 9.-13. května 1946 aneb cesta do neznáma

„Moji matku oslovil jeden bývalý kolega mého otce, truhlářský mistr.(...) Ten muž přišel k mé matce a řekl jí: ‚Mám sehnat lidi do vagónu k vysídlení.‘ Matka mu odpověděla, že pokud bude propuštěn otec z pracovního tábora, tak jsme ochotní se přesídlit. Otce tedy propustili, všechno jsme pobalili a přesunuli se do sběrného tábora, kde jsme byli dva nebo tři dny, než se shromáždily všechny osoby. Odtamtud jsme se přesunuli na nádraží, bylo to jen asi 200-300 metrů, a nastoupili do vagónů, což byly pochopitelně dobytčáky. Do těch se nejprve naložila zavazadla, pak jsme nastoupili a vyrazili. Myslím, že jsme nevěděli, kam jedeme. Neřekli nám, kam jedeme, ale nejsem si tím jistý,“ vzpomíná na nástup do transportu organizovaného v rámci odsunu Němců Helmut Bernert a vzápětí doplňuje: „Náš transport vyjel 9. května a 11. května byl na hranicích s Německem. Na hranici nás nejprve zaregistrovali, pak nás odvšivili a ze zdravotních důvodů ošetřili DDT, nejspíš jsme také dostali něco k jídlu, ale hned ten den jsme pokračovali dál. Na místo určení jsme dorazili 13. května. Vlastně to byla dvě místa určení, která byla nedaleko prvního, což byl Frankenberg an der Eder v severním Hessensku. Tam jsme tedy dorazili 13. května. Druhá skupina pokračovala dál do Mnichova a naše část vagónu dorazila do obce Rengershausen, kde jsme byli zaregistrováni, policejně přihlášeni a rozděleni do příslušných zemědělských usedlostí.“

Na cestu si mohli vzít všechno, co pobrali, nevzpomíná si na žádná omezení velikosti zavazadel. Rodině se podařilo zachránit staré rodinné album, které začal vytvářet už jeho dědeček, a rodné listy. Měli také dvě matrace, devatenáctisvazkový slovník, nějaké oděvy, děti neměly žádné hračky. Ve vagónu bylo 30 lidí, ale už si je nevybavuje. Spalo se na zavazadlech, která byla naskládaná do výšky jednoho metru. Při zastávce v Praze stál na vedlejší koleji vlak s americkými vojáky, vybavuje si, že od nich děti dostaly čokoládu a že poprvé v životě viděl člověka tmavé pleti. Také si vzpomíná, jak při zastávce v Praze maminka koupala pětiměsíční dcerku v teplé vodě, pro kterou si šla říct mašinfírovi.

Nový život aneb „Wiederschauen“

Po příjezdu do Rengershausenu byli jako rodina nejprve rozděleni, k jednomu sedlákovi byl přidělen otec, k dalšímu starší bratr a matka s mladšími dětmi zase k jinému. Maminka celou situaci snášela velmi těžce, otec byl rád. Vzpomíná, že nebyli přijati zrovna nejvlídněji, ale zpětně to chápe. V té době byla obec hodně chudá, muži pobývali často kvůli práci mimo domov v Porúří a zemědělské usedlosti vedly ženy. Navíc oni mluvili jinak, nebyli z území říšského Německa. Díky tomu si například vysloužil přezdívku „Wiederschauen“ (nářečný termín pro „nashledanou“, který používal). Později se pak zajímal také o vliv češtiny na němčinu. Výuka ve škole byla  omezená, starší bratr ale chodil na gymnázium do města deset kilometrů pěšky tam i zpět, infrastruktura po válce ještě zcela nefungovala. Na gymnáziu se platilo školné, otec se snažil najít zaměstnání v obci, ale to nebylo snadné, proto si později založil živnost ve městě Frankenberg. Po ukončení školní docházky k němu Helmut nastoupil do učení. Bohužel však záhy otec vážně onemocněl, nějakou dobu se Helmut snažil vést živnost spolu s dalšími dvěma pracovníky, ale dlouho to nevydrželo. Když bylo jasné, že se otec neuzdraví, živnost ukončili a otec odešel do předčasného důchodu. Po poradě se starším bratrem, který v té době studoval práva, začal také studovat. Věděl ale, že ze zdravotních důvodů nezvládne gymnázium, proto nejprve studoval odbornou školu a nakonec se rozhodl pro učitelství. Přivydělával si v továrně na nočních směnách. Nakonec úspěšně zvládl pedagogickou vysokou školou v západním Berlíně a v roce 1964 složil státní zkoušky.

Demokracie není samozřejmost

Jako učitel dějepisu a politické výchovy se snažil svým žákům vštěpovat důležitost demokracie. Jednak se jim snažil vysvětlit, jaké instituce jsou potřeba v demokratickém státu a jaký vliv může a má mít občan, například účastí ve volbách, aby stát nebyl samoúčelný, ale byl pod kontrolou občanů. Zároveň  se snažil ukázat následky toho, když se občané Výmarské republiky s demokratickým státem dostatečně neidentifikovali a tím byl umožněn nástup diktatury. Dále objasňoval, jaké mechanismy vedly k tomu, že Hitler mohl lidi ukolébat natolik, že ani nepostřehli, jak jsou instrumentalizováni a manipulováni. Nikdy prý nechápal, jak bylo možné, že se nechala poblouznit i tak zvaná inteligence. U právníků tomu rozuměl, zabýval se během studia dějinami a státním právem, takže věděl, že právníci měli tak zvanou pozitivistickou školu. Že se ale nechala poblouznit veškerá další inteligence až na drobné výjimky, to je pro něj opravdu fenomén. Když dnes vidí, jak agituje strana AfD a jací lidé jí fandí, je to pro něj hrozivý zážitek, protože vidí, že to funguje stále stejně. Proto se i dnes ptá: „Jaké možnosti má demokracie k propagaci sebe samé, jaké jsou možnosti, aby byla demokracie znázorňována pozitivně a aby se ukazovalo, že je nutná angažovanost a kritický pohled. Při výuce používal také filmy s autentickými záběry z koncentračních táborů, postupem času ale zjišťoval, že u mladší generace již nejsou obrazy tak působivé.“

Na vlastní kůži také zažil stavbu berlínské zdi, těžce nesl rozdělení, protože měl z dob studií mnoho známých a kolegů ve východním Berlíně. Po pádu zdi v roce 1989 vzal svého syna do bývalé NDR a také tam jezdívá s rodinou pravidelně na dovolenou. Kriticky vnímá politiku západního Německa, které si před sjednocením nedokázalo představit, jaký byl život v NDR. K výuce používal často odbornou literaturu z bývalé NDR, která byla na vysoké odborné úrovni, takže mu nebylo příjemné, když po sjednocení někdo tyto knihy vyhazoval. Vnímá naopak nutnost spolupráce jak zemí bývalého západního a východního Německa, tak zemí v Evropě vůbec.

Trhlina v osobnosti a návraty

Do Československa se poprvé vrátil v roce 1979 s tetou. Ostatní členové rodiny na návrat neměli sílu, matka již byla po smrti. Navštívili vzdálené příbuzné v Lysé nad Labem a v Praze, pak jeli do Opavy. Tam navštívili archiv, kde byli velmi vřele přijati. S archivem Helmut Bernert udržuje kontakty dodnes. Při návratu tehdy vnímal mnohem intenzivněji všechny změny, které město prodělalo už za války a on si je jako dítě neuvědomoval. Nyní to bere tak, že v Opavě se narodil, ale jeho domovem je Kassel. Přesídlení vnímá dnes u sebe i u staršího bratra jako trhlinu v osobnosti, protože když se doma v Kasselu baví s místními v hospodě a oni vypráví o svém mládí, jeho zážitky jsou jiné a nemají tu kontinuitu.