Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dora Gebhardt (* 1944)

• narozena 12. dubna 1944 v obci Ziegenhals (dnešní Glucholazy v Polsku), pocházela z Mikulovic

• odsun: 30. srpen 1946 vlakem do uprchlického tábora v prázdném zámku ve Franském Švýcarsku u Hollfeldu

• otec Franz Heider byl ve válce raněn, poté nasazen do továrny na výrobu plynů do koncentračních táborů, z válečných zážitků a odsunu se nikdy nevzpamatoval

• matka se špatně vyrovnávala s odsunem, v prvním roce v táboře na zámku jí zemřela roční dcera, porodila syna a zemřel bratr

• v r. 1954 se rodina přestěhovala do Düsseldorfu, kde otec po letité nezaměstnanosti dostal práci

• Dora Gebhardt vybudovala s manželem cestovní kancelář a žila a pracovala v zahraničí

• po rozvodu se věnuje malování a své vlasti

• vrátila se do blízkosti zámku a vybudovala v ní „uprchlickou světnici“ s původními předměty z odsunu a každý týden na zámku provádí

• udržuje kontakt i s původní vlastí, starousedlíky a bývalými sousedy

Dora Gebhardt, rozená a křtěná jako Dorothea Haider, se narodila 12. dubna 1944 ve Slezsku v obci Ziegenhals (dnešní Glucholazy v Polsku), první rok života strávila v sousedních Mikulovicích (německy Niklasdorf), které dnes leží v okrese Jeseník. V roce 1944 od sebe obě obce hranice nerozdělovala, obě za druhé světové války náležely k Německu.

Rodiče se seznámili na pracovním úřadě a vzali se v roce 1942. Matka pak pracovala v továrně na plsť, otec jako kovář. S rodinou žila i babička, matka matky, a to až do své smrti v roce 1970. Co paní Dora o minulosti a o válce ví, zná z babiččina vyprávění a ze svého pozdějšího pátrání a z rozhovorů se sousedy a starousedlíky.

Na slezském území se mluvilo jen německy, německé rodiny zde měly tradici několik generací. Mnoho se nezměnilo ani po první světové válce, kdy území připadlo Československu. Česky musel umět jen lékař, lékárník a farář. Německé rodiny žádné sousedské vztahy s Čechy neudržovaly.

Za druhé světové války musel otec Dory narukovat. Zúčastnil se tažení na Moskvu, byl raněn, prohlášen za války neschopného a poté umístěn do továrny vyrábějící plyny pro koncentrační tábory. Otec se z šoku, který mu přinesly válečné prožitky, už nikdy nevzpamatoval.

 

Uprchlický tábor na zámku

V Mikulovicích stála továrna na výrobu munice zvaná Muna a sklad. Přes ně bylo od února do listopadu 1946 deportováno přes 51 000 lidí v dobytčácích, mezi nimi i malá Dora s rodinou. Odjeli 30. srpna vlakem s celkem zhruba 1200 lidmi. Následovala registrace ve Furth im Wald a konečná v Bamberku. Po čtrnácti dnech čekání bylo sto padesát lidí přiděleno do prázdného zámku u Hollfeldu v takzvaném Franském Švýcarsku, ze kterého se stal uprchlický tábor. Odsud má Dora první autentické vzpomínky:

„Majitel zámku musel uprchnout do Polska, a tak se hrou osudu stalo, že se ze zámku stal pro nás vlastně luxusní uprchlický tábor. Nemuseli jsme bydlet v barácích či stodolách všichni pohromadě, na zámku měla takřka každá rodina svůj pokoj. Všichni se víceméně znali, byli jsme z jedné vesnice,“ popisuje pamětnice.

Zámek byl prázdný od roku 1938. Krátce sloužil jako policejní sklad, po válce spadal do americké zóny a byl využíván jako základna amerických vojáků. Zpočátku se noví obyvatelé zámku báli, říkalo se, že vojáci nechali v kamnech munici. Americká zóna se projevila ještě sešity s Mickey Mousem, které letadla rozhazovala, a schvalováním prvních učebních osnov, jinak bylo území zcela neutrální.

 

Staří seděli na lavičce a mluvili jen o staré vlasti

Rodiny pobývající na zámku se znaly, vládl duch pospolitosti, který je udržoval i v realitě, neboť všichni snili a věřili v návrat. Práce byla jen v zemědělství a nebylo jí dost pro všechny. Otec Dory byl nezaměstnaný a matka často duševně nepřítomná. Těžko se vyrovnávala s odsunem, se smrtí malé dcery a bratra. Dora se tak naučila samostatnosti.

„Staří spolu sedávali venku na lavičce a mluvili jen o vlasti. Já nevěděla, o čem mluví, neznala jsem ani vlast, ani lidi, o kterých hovořili. Pořád jsem si to vztahovala k přítomnosti, ale nesedělo mi to. Až jsem přišla na to, že mluví o něčem jiném, a ne o lidech, které jsem znala. Tak jsem se ptala, cíleně, pořád dokola: ‚Mluvíte tady o domově, nebo o tom tam úplně doma?‘ Doma byl pro mě zámek. A tam úplně doma Sudety. Tak jsme si to pojmenovali jako děti,“ vzpomíná Dora Gebhardt.

 

Skutečným odsunem až stěhování do Düsseldorfu

Mezi uprchlíky nebyl žádný učitel, a tak škola začala fungovat až později. Počet dětí ve vsi se odsunem zdvojnásobil, jeden učitel měl na starosti 98 dětí. Učilo se na tři etapy po dvou hodinách, v roce 1951 pak přibyla ještě jedna učitelka. Děti se nevešly do tříd, učilo se i na zámku a venku. Když se rodina Dory později přestěhovala do Düsseldorfu a Dora přestoupila do tamější dívčí katolické školy, plynule na látku všech předmětů navázala.

Pro děti byl život na zámku dobrý, dobrodružný a zábavný. Nic jiného neznaly, vystačily si. S dětmi ze vsi se vídaly jen ve škole. Starší děti chodily pomáhat do vsi za jídlo, mladší sbíraly lesní plody. Rodiče a prarodiče se ale obávali budoucnosti a stále snili o návratu domů.

Dora strávila v uprchlickém táboře na zámku sedm a půl roku. Otec byl dlouhodobě nezaměstnaný, zpočátku vypomáhal v sousedních vsích na statcích, ale rodinu neuživil. A tak když se do rozjíždějícího se německého průmyslu v Porúří hledali lidé, přihlásil se, dostal místo v Severním Porýní-Westfálsku a rodina se v únoru 1954 stěhovala do Düsseldorfu.

Dora byla ze zruinovaného města v šoku. Žádný les, žádná příroda, jen cizí neutěšené město. Chtěla se vrátit, dokonce onemocněla, až lékař jí situaci vysvětlil. Pro ni právě přestěhování do Düsseldorfu znamenalo násilný odsun, vytržení z prostředí, které znala, kde vyrůstala.

 

Otcův dům zmizel

Do své vlasti se před převratem podívala dvakrát: poprvé v roce 1973 i s exmanželem a tchýní, kteří pocházeli z Polska, a tak navštívili Vratislav, a i Slezsko a Jeseníky. Podruhé v roce 1983 s rodiči, kteří byli návštěvou Mikulovic šokováni. Otcův dům zmizel. Oba byli křtění v tamějším kostele Nanebevzetí Panny Marie a mohli se při své návštěvě zúčastnit mše.

S manželem Dora Gebhardt vybudovala a provozovala cestovní kancelář. Po rozvodu se věnuje malování a cestování po celém světě. Maluje květiny, zvířata, zátiší. Nejraději kozy, má k nim specifický vztah – pochází z města Ziegenhals a říká, že je odkojena kozím mlékem. Hodně jezdí i do bývalé vlasti, byla dobře přijata do místních rodin, pomohli jí v těžkém období po rozvodu. Angažuje se, přes místní zpravodaj zveřejňují informace o starousedlících.

Za domov ale považuje Franské Švýcarsko – místo, kde vyrůstala v uprchlickém táboře. Po třiačtyřiceti letech se tam vrátila. Bydlí v sousední vsi, jejími malbami je vyzdobena zdejší kaple, vlastní klíč od zámku a provádí po něm návštěvníky. V jedné místnosti zřídila tzv. „uprchlickou světnici“, do které nashromáždila původní předměty z odsunu – kufr, dobové fotografie, i matčinu školní fotografii, na které všichni chlapci padli ve válce, apod. Návštěvníkům vypráví své zážitky, a ti živě reagují – často jim připomene něco, co viděli či slyšeli vyprávět od svých prarodičů. Dora Gebhardt se takto po svém vyrovnává se svou minulostí a se svými kořeny. Rodiče se narodili v Rakousku-Uhersku, ona za války ve Slezsku (dnešním Polsku), poválečné měsíce prožila v Československu, pak v uprchlickém táboře v americké zóně v západním Německu. Považuje se za Evropanku.

V současných uprchlických vlnách vidí pamětnice paralelu k odsunu a vyprávěním a provázením po zámku po svém přispívá k osvětě. Nejdůležitější je podle ní zachovat mír.