Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Peter Heidler (* 1946)

• geboren in Grünlas, Kreis Elbogen, am 28.06.1946

• Familie siedelt im gleichen Jahr nach Hof in der BRD über

• Kindheit geprägt vom Leben im Flüchtlingslager, wo der Vater Lagerleiter wird

• die musikalische Ausbildung von Heidler und seinen beiden Brüder wird von den Eltern gefördert

• Vater ist im Arbeitskreis sudetendeutscher Sozialdemokraten in Hof, später in der Seliger-Gemeinde aktiv

• Heidler nimmt früh an den Veranstaltungen der Sozialdemokraten teil

• nach Abschluss einer Maschinenschlosserlehre, lernt er während der Zivildienstzeit seine Frau kennen

• es folgt ein Studium zum Berufsschullehrer und der Bau des Eigenheims

• 1978 wird Heidler zum Vorsitzenden der Seliger-Gemeinde in Hof gewählt

• 1980 und 1982 werden seine beiden Töchter geboren

• seit 2009 ist er Landesvorsitzender der Seliger-Gemeinde Bayern

• seit 2010 ist er pensioniert

Peter Heidler přišel na svět 28. června 1946 v dnešních Loučkách (tehdy Grünlas), nedaleko Lokte. Doba, do které se narodil, rozhodně nebyla klidná: druhá světová válka skončila rok předtím a odsun Němců z Československa byl právě v plném proudu. A tak, ačkoliv bychom ho mohli považovat za „poválečnou“ generaci, dění let před jeho narozením a po jeho narození zásadně poznamenalo to, jak se jeho život dále vyvíjel.

Otcova rodina se hlásila k sociálním demokratům. „Už jeho otec podporoval sociální demokraty, a tak v tom táta vlastně vyrůstal. Všichni přátelé i známí byli členové DSAP (Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei), byla to jedna velká rodina. Pěstovali společně sport, hráli divadlo, v zimě lyžovali, dělali vandry v přírodě, všechno dělali společně a hodně je to ovlivňovalo. Politiku až tak moc neřešili, ale byli to většinou dělníci, kteří se sami dále vzdělávali. Wenzel Jaksch, jeden z předsedů, byl také úplně obyčejný zedník, který se coby samouk sám hodně vzdělával. Důraz na další vzdělávání, a vůbec na rozvoj člověka, to bylo pro DSAP důležité a dělo se to v rámci ní,“ vysvětluje Peter Heidler zázemí rodiny, ve kterém koneckonců v poválečném Německu vyrůstal i on sám.

V roce 1938 byl otec zatčen na základě udání při jedné demonstraci v Karlových Varech. Šel do vězení ve Zwickau a potom do Dachau. Krátce nato, 17. ledna 1939, se narodil Karl, v rodině Heidlerových prvorozený syn. Okolnosti tehdejší doby však vedly k tomu, že do matrik byl zapsán jako Engel – rodným příjmením babičky z otcovy strany. „Matka se hrozně bála tehdejší politické situace. Hitler byl v Sudetech v roce 1938 nadšeně vítán. Po čtvrt roce byl otec z Dachau propuštěn, měl ale přísně zakázáno o tom, co v koncentráku zažil, s někým mluvit. Proto o tom ani později moc nehovořil, tak moc do nich bylo vtloukáno, že o tom nesmějí nikde mluvit, že to prostě nedělali. Co vím, jsem se dozvěděl od matky.“ Ve stejnou dobu, kdy byl zavřen pamětníkův otec, byli v Dachau vězněni také jeho dva strýcové. Vzájemně o sobě ale nevěděli.

„Musím říct, že sociální demokraty tehdejší doby, kteří zůstali v Československu, velmi obdivuji. Skrze jaké ohnivé cesty lidských nadávek museli projít, a přesto zůstali pevni svému sociálnědemokratickému přesvědčení, nikdy se nesklonili a vždy pro ně byla důležitější lidskost před příslušností k nějaké straně. Byli udáváni, bylo nadáváno jim i jejich dětem, byla jim rozbíjena okna, ztratili práci, a stejně zůstali věrni, byli to obdivuhodní lidé.“

Napjatou atmosféru tehdejší doby ilustruje také to, že dělicí linie mezi přívrženci a odpůrci Hitlerovy politiky procházela uvnitř pamětníkovy rodiny. „Buď jsi byl Heil, Hitlerův příznivec, nebo Sozi, sociální demokrat. Babička z otcovy strany Hitlera opravdu nenáviděla. Mámina rodina se klaněla stále více k Henleinovi, tam to bylo více dohněda. V té době to člověku přinášelo lepší pozici. V nejbližší rodině to ještě šlo, ale u vzdálenějšího příbuzenstva už to bylo horší. Mámu ta situace hodně tížila, protože vztahy s příbuznými byly napjaté. Otec byl dokonce zatčen na základě udání jednoho vzdáleného příbuzného. Bydlel ve stejném domě jako my. Tito příbuzní nám dávali hodně znát, že my jako sociální demokraté tam nejsme trpěni. Do toho byl otec ještě bez zaměstnání, a tak jsme na nich byli určitým způsobem závislí. Naštěstí měli tátovi rodiče malé hospodářství, krávu, takže měli základní potraviny a pomohli rodičům nějak se udržet. To byl takový přístav, kam se člověk mohl obrátit, kde to ještě fungovalo. U jiných příbuzných ale člověk musel přemýšlet, co řekne.“ Druhý bratr Petera Heidlera, Erich, se narodil 17. května 1940.

Po propuštění z Dachau se otec doma dlouho neohřál: záhy nato byl poslán na frontu, nejprve do Francie a poté do Ruska. Jeho protihitlerovský postoj mu vynesl razítko ve vojenské knížce, které všem oznamovalo, že se jedná o „nespolehlivého“ člověka. Sloužil tedy po celou dobu války jako Obergefreiter, svobodník, a to u dělostřelectva. „Do války jít prostě musel. Že by to bylo dobrovolné, o tom nemůže být řeč. Jeho kamarádi byli Němci, tak žil v tom hrozném rozporu: byl proti režimu, proti masovému vraždění, proti tomu odpornému šaškovi z Braunau, ale prostě to musel také hrát, aby si zachránil život. To dilema bylo pořád přítomné. O válce samotné otec příliš nemluvil, spíše zmiňoval, co zažili s ostatními vojáky.“

Jako jeden z mála ze své jednotky otec válku přežil. Měl štěstí v neštěstí: v posledních měsících války onemocněl skvrnitým tyfem, který byl pro většinu nakažených smrtelný. Dostal se z něj v jednom lazaretu. Na zotavení byl poslán do Norimberku, aby pomáhal znovu obnovovat rozbombardované město. „Byl nasazen v továrně na perníky Schmidt a odtud mohl domů posílat oranžádu, citronádu, mouku a oříšky. Sousedé nám záviděli, protože v této době to se zásobováním nebylo nijak slavné.“

Když válka skončila, vydal se otec zpátky za svou rodinou na Karlovarsko. Protože získal osvědčení jako antifašista, poválečné trampoty se jemu a jeho rodině měly, alespoň papírově, vyhnout. Ale nebylo tomu tak.

„Být po roce 1945 Němcem v Československu bylo velice těžké. Člověk neměl žádná práva, žádný majetek, už jen to, když někdo mluvil německy, bylo nerado viděno, někde přímo zakázáno. Němectví bylo úplně vytlačeno. Bratr nemohl chodit do německé školy, po roce 1945 byly školy jen české. Jednou šla matka kolem jeho školy a slyšela, že se učí jen česky. Hodně to oplakala a se slzami v očích se vrátila domů. Co by člověk pohledával v takové skoro-vlasti, kde vlast vlastí už vůbec není? Kde člověku sebrali vlastní identitu? Kde mu sebrali jazyk, kde všechno německé bylo nerado viděno, kde sousedé, i když byli jiného politického smýšlení, museli odejít, částečně doprovázeni velmi nepříjemným děním? Co by člověk dál dělal ve vlasti, kde se stal cizincem, občanem druhé kategorie? Všichni vyhnaní ztratili své kořeny, všechno, čím dříve byli, najednou bylo pryč.“ V této atmosféře se tedy i Heidlerovi rozhodli odejít do Německa. Ještě předtím se však v jejich rodině udála jedna šťastná událost: 28. června 1946 se narodil syn Peter, náš pamětník. 

Cesta do Německa proběhla prostřednictvím transportů organizovaných sociálními demokraty pro sociální demokraty, tzv. Antifazüge. Otec Petera Heidlera vedl jeden z těchto vlaků. „Pro nás to bylo relativně krátké putování na Západ, první stanicí bylo Wiesau. Jiní vyhnanci, jako třeba moji pozdější kamarádi z obecné školy, to měli výrazně dál, protože ti pocházeli až ze Slezska nebo z Moravy. Ti měli za sebou mnohem delší cestu a zažili také mnohem horší věci. Matka jednoho kolegy byla vícekrát znásilněna, potom nebyla schopná své dva syny dále vychovávat a oni museli vyrůstat u jejího bratra.“

Ve Wiesau byli vyhnanci rozdělováni do celého Bavorska a částečně také do Bádenska-Württemberska. V dobách, kdy byly komunikační možnosti na tak nízké úrovni, znamenalo rozdělování uprchlíků logistický majstrštyk. Rodina Heidlerových přijela do Hofu, do lágru v Altstädter Schule. „Školy v Hofu byly tehdy prohlášeny za tábory pro uprchlíky. Všude, kde bylo volné místo, nastěhovali uprchlíky. Místní obyvatelé s nimi museli sdílet svá obydlí, což samozřejmě někdy naráželo na problémy. Člověk si dovede představit, že domácí, kteří sami měli hlad, neviděli uprchlíky zrovna dvakrát rádi, když museli to málo, co měli, s nimi sdílet. Nám vykořeněným se někdy říkalo Rucksackdeutsche, baťohoví Němci.“

Zima roku 1946 byla velmi tuhá. Starat se v takových podmínkách o několikaměsíční miminko byl zase majstrštyk rodičů Heidlerových. „Mé plenky zamrzly. Matka v průběhu odsunu a hlavně potom v zimě nemohla plenky měnit. V důsledku toho jsem měl už jako dítě velké hnisavé rány. Malé, oslabené tělíčko a mizerná výživa... Jako malý kluk jsem skoro zemřel. Později jsem dostal ještě silný zápal plic. Za svůj život vděčím jednomu vojenskému lékaři, Dr. Weberovi, díky němu jsem svůj dětský věk přežil.“

Nouzové ubytování v Altstädter Schule poskytovalo opravdu jenom nouzové podmínky. Velké místnosti byly provizorně rozděleny dřevěnými trámy a vojenskými dekami pro potřeby jednotlivých rodin, ale normální rodinný život v tom ani možný nebyl. Po krátkém hledání, které trvalo asi čtvrt roku, se Heidlerovi dostali do Poštovní ulice, do vchodu, kde dnes sídlí Frankenpost. „Jedna rodina s námi musela sdílet svůj byt, byly nám u ní přiděleny dva pokoje. Společně jsme se snášeli dobře, byla to jen matka se synem, muž padl ve válce.“

V roce 1948 bylo velmi málo pracovních míst, otec Heidler přesto práci získal. Stal se vedoucím tábora Hof, který se nacházel v Kulmbacherstraße hned za kasárnami. Příjem měl relativně malý, zato stabilní, což částečně vyřešilo rodinnou finanční nouzi. „Do tohoto tábora, do baráku č. 11, který byl právě dokončen, jsme se nastěhovali. Jednalo se o bývalý vojenský tábor, tzv. tábor Sever, který po roce 1945 sloužil Židům, kteří se vraceli z Polska. Po nějakém čase se stěhovali pryč, hledali si jiné bydlení nebo odcházeli do zahraničí. Od začátku roku 1948 byl tábor uvolněn pro velké masy uprchlíků z východních území a ze Sudet. V lágru jsme měli dohromady tři pokojíky, jeden z toho byla otcova malinká pracovna. Na tehdejší poměry to bylo takřka luxusní bydlení. Na rozdíl od ostatních byl tento barák jediný zděný. Všechny ostatní baráky byly jen ze dřeva. Tábor se nacházel relativně vysoko, tak si ještě pamatuji, že tehdejší zimy byly chladné, s množstvím sněhu. Dřevěnými prkny vnikal sníh dovnitř. Tři generace rodiny přebývaly v jedné místnosti. To si dnešní člověk vůbec neumí představit. Všechno to byli spořádaní lidé a později také měli spořádaná zaměstnání.“

Dětství v lágru

„Moji bratři a já jsme v tomto lágru strávili dětství. Samozřejmě, že jsme si vymýšleli hodně her. Neměli jsme peníze, abychom nakupovali drahé hračky. Proto jsme si hráli s červy, na policajty a na zloděje, objevovali jsme okolí.“

Jednou se stala taková strašná věc. Nad lágrem Sever bývalo vojenské letiště, které používala německá armáda a později i Američané. Po roce 1945 tam byla přechodně uskladněna munice, ocelové helmy, zbraně a pistole. Kluci z lágru to samozřejmě zjistili a vojenský materiál začali využívat při svých hrách. „Běhali jsme se zrezivělými helmami, sbírali patrony, kulku jsme vymontovali kleštěmi a vysypali prášek, udělali jsme ohňostroj. Jeden kluk našel zbraň, karabinu 98, běhal s ní a zkoušel všechno možné. Nešťastnou náhodou vystřelil jinému kamarádovi rovnou do břicha. Dostal se do nemocnice a tu hroznou věc přežil, ale tím skončily naše hrátky s vojenskou výbavou. Hodně se to rozkřiklo a rodiče nás před tím pořád varovali. Naše hry se také měnily podle ročního období.“

Další historka z dětství, která ilustruje touhu po normálních zážitcích v nenormálních podmínkách, se týká lyží: „V čase pobytu v lágru jsem dostal své první lyže. Byly mi ještě moc velké, měly hodně primitivní, řemínkové vázání a stály pět marek. Na nich jsme se potom klouzali, dělali obloučky, na vrchu a kolem kopce Bismarck, podnikali jsme s nimi také noční výpravy. Vybavení ale nic moc. Moje první lyžáky byly z jedné vrstvy kůže, druhé vrstvy lepenky, třetí vrstvy kůže, čtvrté lepenky. Dohromady to byla celkem tlustá vrstva, ale za mokrého počasí lepenka nasákla vodou. Pamatuji si, jak jsem bolestí brečel, protože nohy se vůbec nemohly zahřát a pořád mrzly. Otec měl zkušenosti z Ruska a poradil mi, že si mám nohy masírovat sněhem. Pro mě jako dítě bylo nepředstavitelné, že bych zimu ošetřoval zimou, a řval jsem.“

Když se však malý Peter rozhlédl kolem sebe, viděl, že všichni ostatní na tom jsou úplně stejně jako on: a tedy to, co nám dnes připadá nepředstavitelně těžké, pro něj bylo denní normalitou: „Strádání jsem nepociťoval, protože všichni ostatní na tom byli úplně stejně a člověk měl nějaké jiné srovnání jen tehdy, když třeba navštívil kamarády ze školy u nich doma. Kamarádi, se kterými jsem si většinou hrál a s nimiž jsem vyrostl, nežili jinak. Byli jsme kluci z baráků, Barackler, tak nás taky někteří posměšně nazývali. Na jednu stranu mě to uráželo, ale na druhou stranu také motivovalo: posměváčkům jsem chtěl dokázat, že něco dovedu.“

Zajistit přežití rodiny v poválečném Německu nebylo nijak jednoduché: a přičinit se tedy o něj museli všichni členové rodiny. „Když se v Hofu rozkřiklo, že tam, kde stála bývalá plynárna, jsou zbytky koksu, matka pro něj šla, stejně jako ostatní ženy. Byla to velmi těžká práce, všechno se muselo odvozit vozíčkem. Ženy byly velmi statečné. Muži byli částečně nezaměstnaní nebo už v důchodovém věku. Ženy chodily do lesa se sekyrkami a pilami, sbíraly dřevo, vytahovaly pařezy a vozily to domů, aby bylo čím topit. Sedláci je částečně vyháněli, ale ti lidé chtěli jen něco, čím by se mohli zahřát. To byla smutná doba, ale já jako dítě jsem to bral tak, že to tak prostě je, všichni ostatní byli na jedné lodi.

Když jsme byli v lágru, matka nás krmila pořád novými jídly, polévkou z mléka, polévkou z chleba. Chodila k sedlákům a dostávala od nich brambory. Můj otec měl v těch dobách opravdu velmi nuzný příjem, ale nekouřil a nepil.“

Život s bídou nebyl pro tehdejší Středoevropany ničím novým. Už ve třicátých letech dopadla hospodářská krize na jejich životy velice tvrdě: a právě při ní učinil otec Heidler zajímavou zkušenost: zjistil, že muzikanti se mají vždycky dobře, a i když je bída, mají aspoň co jíst a pít. „No, a protože já i moji bratři jsme měli i další důležitý předpoklad, byli jsme muzikální, nechal táta nás všechny kluky učit se hrát na nějaký hudební nástroj. Můj nejstarší bratr se učil na housle a akordeon a později se ještě sám naučil na kytaru a saxofon. Druhý bratr se učil taky na akordeon a trumpetu a já na akordeon a později jsem dostal bicí. Už jako malý jsem bratry doprovázel hraním vařečkou na kuchyňské plechy.

A potom se stal zázrak – když mi bylo šest let, ještě než jsem začal chodit do školy, dostal jsem jako dárek bicí. Skákal jsem tři metry vysoko radostí. Byly to krásné, nové bicí. Nikdo se nevyznal v tom, jak to funguje, tak jsme se pokoušeli to postavit do správné pozice. Bratři hráli v jedné kapele a jejich spoluhráč na bicí onemocněl, a tak jsem musel jednou na Silvestra hrát za něj, já, malý kluk. Byla to pro mě hodně velká výzva, asi jsem tehdy spíš víc posouval bicí, než jsem opravdu hrál.

Hudba nás hodně ovlivnila. Taky to, že jsme jako rodina, jako bratři, drželi pohromadě, je díky hudbě. Mnoho let jsme společně muzicírovali, nejdříve jako taneční kapela – Golden Chicks jsme si s ohledem na tehdejší módu říkali. Potom jsme dál hráli jako trio, Rauchlentrio, a bavili jsme hosty v pivních stanech.“ Úvaha otce Heidlera došla svého naplnění: muzikální sourozenci opravdu mohli díky svému koníčku přispívat do rodinného rozpočtu. Peter Heidler si však cení ještě jiné věci: „Hudba nás hodně ovlivnila a duševně taky spojila. Až do smrti bratrů jsme vždy byli skvělý tým.“

Co nás v životě ovlivňuje?

„Tuhle otázku si člověk musí klást pořád dokola, je jedno, v jakém věku. Jsem hrdý na své rodiče. Matka nám předala řadu hodnot. Čestnost, spolehlivost, upřímnost, dochvilnost, tyto takzvané německé ctnosti. Ona a otec nám dali soucit s bližními. Nevím, že by se otec někdy s někým třeba popral. K mým bratrům byl přísnější, já jsem byl vždycky to nejmladší dítko. Pamatuji si, že mě jenom jednou seřezal, pro výstrahu. Hráli jsme v lágru na chodbě fotbal, vystrčil jsem koleno tak vysoko, že jsem se bouchl do spodní čelisti. Jenže jsem tam měl jazyk, kousl jsem si do něj a začal hodně krvácet, měl jsem v něm díru. Otec vyšel ze dveří, viděl mě a tak se vyděsil, že mě seřezal. To byl jediný výchovný výprask, který jsem od něj dostal.

Můj otec byl v lágru také zodpovědný za rozdělování balíků, které se vrátily z Ameriky, rodinám, jež na to měly nárok. S tím mám spojenou jednu historku. Byly to takové zelené vojenské dózy s nápisem, který jsme neuměli přečíst. Uvnitř byl jakýsi prášek, sušené mléko. Věděli jsme, kde plechovky jsou, a měli jsme k nim přístup, ale otec o tom nesměl vědět. Plechovky byly veřejný majetek, nic našeho. Já jsem si přesto jednou vzal lžíci a začal s ní mléko jíst. Jenže ta prašná věc mi zalepila celý hrtan, skoro jsem nemohl dýchat, a nikde nebylo nic, čím bych to mohl zapít. Tak jsem se tím málem zadusil. To byla poslední lžíce sušeného mléka, kterou jsem si takto tajně vzal.“

V roce 1958 byl lágr rozpuštěn. Pro uprchlíky vznikly nové byty nebo si sami postavili nový dům. „My jsme se náhodou dozvěděli, že na Oderbergu jsou k dispozici stavební pozemky pro uprchlíky, kam se tehdy přestěhovalo mnoho rodin. Roku 1958, když jsme začali stavět, jsme koupili 500 metrů čtverečních, jeden metr stál jednu marku. Kousek od nás byl ještě kamenitější pozemek, tam stál metr jen padesát feniků. Neměli jsme žádné peníze, a tak jsme dům stavěli sami. Otec byl pracovitý, organizační talent. Neměli jsme auto a všechno, co jsme potřebovali, jsme museli navozit na malém vozíčku. Velké věci samozřejmě navezl náklaďák, ale jinak člověk ráno vyšel, od nás z lágru to bylo na Oderberg osm kilometrů, a večer se vrátil unavený zpátky. Když to člověk dnes někomu řekne, vůbec si to nedovede představit. Ale naši rodiče to zvládli. Byli nám velkým příkladem.“

Ve svých úvahách o rodičích, nelehkých podmínkách, v nichž žili, a také o tom, jak to jeho samotného v životě ovlivnilo, se pamětník dotýká ještě jednoho tématu: otázce soužití „viníků“ a „obětí“ v poválečném Německu. „Dodnes mě udivuje jedna věc: za Hitlera to byly statisíce lidí, kteří skončili v koncentráku. Člověk ani nemusel nic udělat, stačilo, že patřil ke špatné partaji, myslel si o Hitlerovi něco jiného, maličkost, a ze dne na den mohl hledět smrti do očí a nevědět, jestli se dožije dalšího dne. Tito lidé byli biti, mučeni. Tak proč, když k tomu později měli možnost, se svým mučitelům nepostavili? Mohli se dožadovat spravedlnosti. Ale to se nikdy pořádně nestalo, nikdy takto nevystoupili. Myslím si, že to bylo proto, že už měli za sebou hodně zla. Velké vraždy, mnoho lidí, údajně až 60 milionů, za války zahynulo. Člověk pak byl jednak rád, že to přežil a že už to má za sebou. Mnozí byli ještě v zajetí, mnozí další hledali své rodiny. Myslím, že mnohé myšlenka na pomstu ani nikdy nenapadla. Já jsem od otce nikdy neslyšel, že by se chtěl mstít. Ještě teď, zpětně, mu to musím přičíst k dobru.

Nevím, jak bych jednal já. Dobře se mi to teď mluví, ale vůbec nevím, k jakému táboru bych v té době sklouzl já. Proto je mi hodně cizí běhat teď se zdviženým prstem a někomu připisovat vinu. Jsem už ze šťastné poválečné generace, nevyrostl jsem v té době, kdy člověk mohl, nebo pod tlakem a výhrůžkami musel, udávat jiné. Naštěstí jsme se narodili do doby, kdy jsme nikdy nepřišli do pokušení, abychom zradili nebo udávali své bratry, sestry, otce, matku, rodinu či příbuzné. Podobně, jako se to často dělo v Německé demokratické republice, kdy člověk nemohl druhému věřit. Mohli jsme mluvit svobodně, beze strachu, že nás někdo bude tahat kvůli tomu, co jsme kdy řekli, k zodpovědnosti, že nás pro to bude mučit nebo že nás zavře. Za to jsem vděčný. Dneska bereme demokracii jako samozřejmost, jako by existovala vždycky. Pro generace, které přijdou po nás, to však tak být nemusí. Demokracii nemáme pronajatou na dobu neurčitou. To, že se máme dobře, nemáme zaručeno napořád, i když mnozí to tak berou.“

Vztah k bývalé vlasti

Ačkoliv Heidlerovi odešli ze své československé vlasti „dobrovolně“, přece jen to úplně „dobrovolné“ nebylo. „Mojí mámě se pořád stýskalo po vlasti. Až do padesátých let jsme v myšlenkách pořád seděli na kufrech – když se železná opona upevnila, pochopili jsme, že domů už se nevrátíme a musíme se smířit s tím, co je. Matka ale často plakala, stýskalo se jí po Karlových Varech.

Na počátku šedesátých let jsme navštívili v Československu rodinu – otcovu sestru, která tam i s manželem musela zůstat. S naší cestou byly spojené velké právní překážky. Nejprve jsme museli podat žádost o návštěvu na konzulátu v Kolíně nad Rýnem, pak člověk věčně čekal, než dostal konečně povolení k vjezdu do Československa, do Karlových Varů. Příbuzní nás přijali vřele. Ve Varech mě dokonce bratranec vzal do továrny Moser a všechno jsem si prohlédl, to byl silný zážitek.

Jeli jsme i do Louček, Grünlasu, do domu, kde jsem se narodil. V našem domě bydlel bratrův bývalý kamarád ze školy, dobře si spolu rozuměli. Uvítal nás, provedl, byla to velmi srdečná návštěva, jako bychom jenom byli dlouho pryč. Vůbec ne, jako bychom jeli do cizí země, ale jako bychom jeli znovu domů. Matka mi mohla ukázat – tohle je pokoj, kde jsem se narodil. Bylo to velmi silné. I když člověk prožil dětství jinde a z doby, kterou jsem tam strávil, jsem si vůbec nic nepamatoval, přesto to pro mě byla cesta do vlasti, cesta k mým kořenům.“

Kontakt s vlastí a krajany Heidlerovým zprostředkovávalo také angažování se v Seliger Gemeinde, organizaci odsunutých sociálních demokratů. Byla založena roku 1951 v Brannenburgu. Jednotka, ve které se organizovali, vznikla v roce 1956 ve Fischerstubenu. Otec Heidler i jeho dva starší synové Karl a Erich byli jejími zakládajícími členy. A jaký vztah k tomu všemu měl pamětník? „Když jsem byl mladý, pro mě to až tak důležité nebylo. Až relativně pozdě jsem se k tomu dostal i já. Naše akce byly ze začátku velké, měli jsme více než dvě stě padesát členů, organizovali jsme masopust, letní slavnosti, oslavy Dne matek, měli jsme společný sbor, politicky i kulturně jsme byli velmi aktivní. Já jsem do tohoto věrného společenství postupně vrostl. Všiml jsem si, že jsou zde přítomny ony staré ctnosti, které žili moji rodiče.“ Jeho angažovanost však postupem let sílila: v roce 1978 se stal v Hofu předsedou místní jednotky a v letech 2009–2018 byl jejím zemským předsedou. „Všiml jsem si, že nám chybí mladá generace, a že je tedy důležité oslovit i mladší. Můj vnuk je také členem, je teď zástupcem mladých, rád se zapojil, máme spolu moc hezký vztah. Je velmi těžké náš myšlenkový svět předat veřejnosti, zájem o to se vytrácí. Politický svět se změnil. Člověk se sice až tak nemění, ale zdá se mi, že se vracíme ke starým chybám. Nacionalismus roste, všechno „cizí“ je odmítáno a mám pocit, že tolerance se stále více vytrácí. Demokracie je brána jako něco samozřejmého, něco, pro co není potřeba nic dělat.“

Životní okolnosti i rodinné podmínky, ve kterých Peter Heidler vyrůstal, z něj utvořily velmi přemýšlivého člověka. Má hluboký zájem o to, co se kolem něj děje, a citlivě dokáže vnímat hrozby, které s sebou aktuální společenský vývoj přináší. „Když člověk neví, odkud je, tak ani neví, kam by měl jít. Člověk si klade otázky, na jakou se postaví stranu? Kam směřuje? Jaké jsou jeho vzory? Jak chce sám jednou žít? Tyhle věci rostou v průběhu života, ale když se narodíte do rodiny, jako je ta moje, je to obzvlášť silné...

Hodně mě ovlivnilo, když mi máma řekla, že táta byl v koncentračním táboře. Už jako dítě to pro mě bylo moc napínavé. Člověk je rázem jiný než všichni kolem, nepluje s proudem. Jinak přemýšlí o světě, jinak se dívá na politiku. Proč byl táta vůbec zavřený? Provedl něco? Byl to zločinec? Protože přece do vězení jde jen ten, kdo něco provedl! Pořád jsem mámu trápil takovými otázkami. Přece nemůžou zavřít někoho, kdo je nevinný! Nerozuměl jsem tomu, velmi mě to znepokojovalo a vyvolávalo řadu otázek, jak je možné takto zacházet s lidmi, kteří nic neudělali... Nerozuměl jsem tomu, co to muselo být za systém, který mučil slušné lidi. Potom mi matka přinesla knihu, díky které jsem všechno pochopil. Kniha se jmenovala Žlutá hvězda. Obrázky mnou velmi pohnuly a hluboce mě deprimovaly. To všechno, co se dělo Židům, ty hrůzy, způsob, jak se zacházelo s jinými lidmi, jaké ponížení...! Vedlo mě to k otázkám, co tedy znamená být křesťan? Až tohle ze mě udělalo nábožensky založeného člověka. Před očima mi to ukázalo, že být křesťan znamená milovat bližní, soucítit s nimi.

Do budoucna bych si přál společnou Evropu, která zachovává jedinečnost jednotlivých regionů, jejich výjimečnost, to, co je na nich zajímavé. Aby se lidé v této Evropě necítili odstrčeni, ale vnímali, že jsou její součástí, že jsou součástí její pestrosti a že ji dotvářejí. My prostě bereme příliš mnoho věcí jako samozřejmost. To, že můžeme cestovat. Já jsem ještě zažil, jaké to bylo, když člověk musel mít různé měny, dokumenty, povolení, aby vůbec mohl překročit hranici. Mládež je možná více evropská. Naši otcové, zakladatelé sociální demokracie, bojovali navzdory velkému odporu a přes velké bolesti za takovou Evropu. Nesmíme ji přenechat nacionalistům, kteří jsou nyní zase na vzestupu.“