Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Elsa Markgraf (* 1930)

• narozena 19. června 1930 v osadě Dolní Huť (něm. Unterhütte) v československo-bavorském pohraničí

• smrt otce za druhé světové války v roce 1943 v Breslau

• 16. července 1946 v 16 letech se svou rodinou odsunuta z domu v Dolní Huti

• první zastávkou transportu sběrný tábor v Holýšově (něm. Holleischen)

• v transportu č. 10 přes tábor ve Furth im Waldu do Augsburgu, posledním táborem Heuberg

• nejdříve na statku u Nördlingenu

• zpět do pohraničí do Schwarzachu, kde v roce 1950 postaven nový dům

• 1953 sňatek s Hermannem Markgrafem

• bydlištěm dnes stále společný dům ve Schwarzachu

Odsun německého obyvatelstva z československého pohraničí v roce 1946. Už jen málo zbývá dnes těch, co pamatují. Ještě méně těch, kteří mohou vydat svědectví. Letos 94letá Elsa Reiminger Markgraf je jednou ze svědkyň, které ještě mohou a jsou ochotny sdílet svůj příběh.                                                                                                            

Elsa Reiminger Markgraf, dáma, která mohla, ale nezahořkla. V pouhých 16 letech jí vzali téměř všechno. Válka otce. Svým způsobem i matku, která se od té doby musela otáčet, aby obstarala rodinu. Doba poválečná domov. Z pohraniční osady Dolní Huť byla celá rodina dne 16. července 1946 vystěhována a přesunuta do Německa. Domov byl zredukován do padesátikilové bedny, s níž směl každý vyháněný odejít. Vše ostatní zůstalo ležet a v 50. letech při zřizování pohraničního pásma bylo pak zlikvidováno. V současnosti žije Elsa Reiminger Markgraf v bavorské obci Schwarzach nedaleko svého rodiště. Jen málo lidí může vydat svědectví, ještě méně jich při zpětném ohlédnutí podobně jako pamětnice může sdělit, že se v životě cítí být spokojeno.

Bylo to prostě špatně

Elsa Markgraf se narodila v Dolní Huti 19. června 1930 Barbaře a Martinovi Reimingerovým. Matka byla v domácnosti, otec zdědil tesařské řemeslo. Martin Reiminger musel ve druhé světové válce narukovat, což rodině otočilo život víceméně o 180 stupňů. Matka se od té doby musela starat o domácnost i za manžela. Přestože měla pomoc od rodičů svého muže, kteří s rodinou v domě bydleli, jednalo se o těžkou životní situaci. Obzvlášť tehdy, kdy již bylo zřejmé, že se muž zpět z války nevrátí. V roce 1943 zemřel v nemocnici v Breslau. Ve městě je dodnes i pochován. „Ano, bylo to prostě špatně. Něco takového...něco takového někdy přichází,“ vzpomíná na tuto dobu pamětnice. Matce musela o to více pomáhat s domácností, bydleli totiž v domě s hospodářstvím, kde bylo vždy spoustu práce. Od útlého dětství v zimě s babičkou vyráběla krajky, paličkovalo se. Ráno bylo potřeba brzy vstávat, aby se obstaral chlév. Pracovalo se venku na poli i v domácnosti.

Do kostela pěšky i autem

Do školy chodila Elsa Markgraf v Dolní Huti. Učitele i školu měla pamětnice ráda, z předmětů nejraději psaní a zpěv. Třídu navštěvovalo zhruba 20 žáků, kteří pokračovali do osmého ročníku. Přes školní i domácí povinnosti si pamětnice našla čas na hraní doma s panenkami nebo venku s kamarády. S rodiči i prarodiči měla pěkný vztah. Společně slavili významné svátky, Velikonoce, Vánoce. Na zimní svátky se vždy velmi těšili. Hlavně na stavění stromku a dárky, k nimž patřily hračky, panenky, stavebnice nebo něco na sebe, co bylo zrovna potřeba. Jídávali koláč, cukroví. K podstatným součástem tehdejšího života patřilo pravidelné nedělní pěší docházení do kostela v obci Rybník, vzdálené přibližně hodinu cesty od Dolní Huti. Jak pamětnice přiznává, na cesty do kostela se vydává stále, dnes k nim ovšem využívá pohodlnější prostředek, auto.

A pak najednou museli všichni odejít

Ne dlouho po válce přišel dopis s rozhodnutím o vystěhování: „Bylo to opravdu těžké, když jsme se dozvěděli, že musíme opustit domov. Museli jsme všechno nechat, směli jsme si s sebou vzít jen něco. Ne moc. A museli jsme projít táborem. Jen to nejnutnější jsme si mohli vzít, 50 kilo.“ Vzali si tedy jen něco na sebe, co člověk potřebuje. Den odsunu 16. červenec 1946 neznamenal pro pamětnici pouze materiální změny. Znamenal též začátek nového života, který měl nejdříve velmi nejasné kontury, přičemž na místě zanechali dům, hospodářství, přátele. „Prostě člověk musel odejít, prostě to nebylo hezký, bylo to takhle špatný,“ komentuje tehdejší nejistotu a rozčarování Elsa Markgraf.

Patřili k prvnímu transportu. Netrvalo to ovšem dlouho a z Dolní Huti odjely transporty další. Z domu, který jim byl zabrán, dnes nezbylo nic, přestože byl krásný a v podstatě nově postavený. „Vzpomínám si, že když nás odváželi, bylo ve vesnici takové ticho a klid. Prostě jsme museli jít. Museli jsme jen čekat, kdo přijde na řadu dnes a kdo zítra. A pak najednou museli všichni odejít. Nejdřív někteří říkali, že můžou zůstat, a pak už nezůstal nikdo.“ Během transportu chodila pamětnice víceméně všude s matkou. Prarodiče byli také odsunuti, jejich cestu však během svého vyprávění nepopisuje. O nich zmiňuje pouze, že se snažili vnučku podporovat v jejím dalším pracovním směřování.

Musely jsme se postarat o to, abychom se k něčemu vrátily

Transport tedy vyjel a pokračoval po určené trase. Nejdřív byl dopraven do obce Rybník, odkud do Dolní Huti přijely nákladní vozy. Vezly na střeše padesátikilové, tzv. přesidlovací bedny, které si mohl každý s sebou odvézt. Lidé byli naloženi dozadu nahoru na korbu vozu. V Rybníku podstoupili deportovaní ještě odvšivovací proces: „Byli jsme sněhobílí z toho. Pak nás odvšivovali ještě ve Furth im Waldu,“ popisuje zdravotní anabázi pamětnice.

Poprvé zůstali na několik dní v táboře „Hollaischen“, v Holýšově. Zde se ještě za války krom jiných, mezi něž patřil např. satelitní tábor KZ Flossenbürg, nacházel také pracovní tábor Říšské pracovní fronty (DAF) a tábor pro protektorátní děvčata, kterému se říkalo „Frauenlager“. Během let 1945-1947 byly oba tyto prostory určeny pro odsouvané německé rodiny jako sběrný tábor [1]. Dokumenty z Okresního archivu v Tachově dokládají, že těmito místy prošlo tehdy na 6000 německých obyvatel. Němci byli odsud vysíláni buď do sběrného tábora ve Stříbře nebo přímo do Německa ve 12 transportních vlacích [2]. V transportu č. 10 se ocitla také Elsa Markgraf s maminkou: „Byl to dobytčák, byly v něm bedny vysidlovaných a my jsme v něm byli také.“ Vlak mířil do Augsburgu, na několik dní předtím zastavil ještě v táboře v místě Furth im Wald.

Z Augsburgu přejely ještě do posledního tábora v Heubergu, kde byli všichni odsunovaní rozdělováni, aby putovali dál do různých směrů. Někteří do Kemptenu, někteří zpět do Augsburgu. Pamětnice s matkou šli do Nördlingenu. U sedláka tam pracovaly na poli během žní a pomáhaly v domácnosti. Mohly se za to u něj najíst a přespávat. „My jsme se musely postarat o to, abychom se k něčemu vrátily a chtěly zase pracovat a vydělávat, abychom se zase vzchopily a mohly pořídit dům,“ říká k této době pamětnice.

Později obě zamířily do Schwarzachu. Kousek dál v dnešní části obce Stadlern v Charlottenthalu žili matčini sourozenci, pro matku s dcerou bylo tedy celkem nasnadě, připojit se k nim. U příbuzných dostali pokoj. Elsa Markgraf ale dlouho nezůstala. Rozhodla se odejít, aby si vydělala nějaké peníze. Pět let pak pracovala v pohostinství. „Časem jsem si zvykla, takový je život. Člověk se musí ujistit, že život jde zase dál,“ vybavuje si nelehké začátky v Německu pamětnice.

Mohlo by se zdát, že se v Německu cítila odcizeně, nebylo tomu ale tak. K vytvoření pocitu domova nejspíš přispěla také skutečnost, že se nedlouho po odsunu seznámila v Bavorsku se svým mužem Hermannem Markgrafem, za něhož se v roce 1953 ve svých 23 letech provdala. Oba pocházeli z Dolní Huti, seznámili se však až později v Německu. V roce 1950 se jim ve Schwarzachu podařilo postavit nový dům a začít doslova znovu. Manžel pamětnice pracoval za městem v dělnické profesi, ona sama byla jako její matka delší dobu v domácnosti, kde vychovávala jejich dvě děti Hermanna a Anitu. Manžel zemřel již v roce 1970. V současnosti žije Elsa Markgraf stále v jejich společném domě ve Schwarzachu. Bydlela potom se synem. Syn Hermann je dnes již v důchodu, dcera ještě pracuje. Se svými dětmi je pamětnice, jak sama říká, spokojená.

Takový byl prostě život

Poprvé se do Československa podívala prakticky hned po odsunu ještě v roce 1946. Přijela tehdy přes obec Rybník. Do vlasti se dostala také, když jí zemřela matka Barbara. Bylo potřeba získat matčin rodný list. Původně ho měla rodina obdržet v Německu. Ukázalo se však, že se pro něj musí vypravit do Plzně. Maminku pak pohřbili v Bavorsku v obci Stadlern.

Cesty do Československa ani později do Čech nepodnikala často. Měla doma vždy hodně práce, což přejezdům bránilo. Rodiště v Dolní Huti [3] při návštěvě Čech ale nevynechala. Na místě jejího bývalého bydliště je dnes pusto: „Už je to pryč, ten dům, už je vše srovnané se zemí. Nic není k nalezení. Je to všechno zarostlé.“

V Česku se pamětnici líbí. Vzápětí doplňuje, že ho příliš nezná, že neumí jazyk. Když vzpomíná na dobu odsunu, jak se k nim tehdy Čechoslováci chovali, odpovídá, že se z jejich strany nesetkala se špatným chováním k sobě ani k matce. Zároveň dodává, co se jí tehdy honilo hlavou: „Nic jsem si nemyslela. Jen jsem si říkala, jaké to bude, tak to bude.“

Dnes Elsa Markgraf působí vyrovnaným dojmem a říká, že je v životě spokojená. Dalším generacím přeje, aby vše zůstalo zdravé a nic špatného již nepřišlo. Ve světle vnitřní smířenosti, kterou lze na Else Markgraf vnímat, její následující zdánlivě obyčejná slova pronášená na závěr vzbuzují neobyčejný respekt: „Často přemýšlím o tom, jaké to bylo, čím si člověk musel projít. Ano, takový byl prostě život.“

 

[1] Zdroj: Expozice v Domě dějin Holýšovska, 8. 8. 2024.

[2] Zdroj: Osvobození pracovního tábora Holýšov (Bakalářská práce), 10. 4. 2015.

[3] Osada Dolní Huť (něm. Unterhütte) se nacházela jihozápadně od obce Rybník podél bavorské hranice na levém břehu hraničního Černého potoka (něm. Schwarzbach). Byla založena okolo roku 1740 mutěnínskými Vidšpergáry společně se sklárnou, která tu však dlouho nevydržela. Před druhou světovou válkou měla ves 47 usedlostí. V 50. letech při zřizování hraničního pásma byla srovnána se zemí. V současnosti lze rozeznat dispozice bývalé návsi s bývalým rybníčkem. K místu nevedou původní cesty, je podmáčené a těžko přístupné. Zdroj: http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=2991, 8. 8. 2024