Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Walter Pilz (* 1932)

• narozen 12. června 1932 v Bruntálu (Freudenthal) do německé rodiny

• matka Elfriede Pilz, otec Adolf Pilz (narozen 1895, obchodník v koloniálu, člen SdP), vězněn československými úřady v roce 1938

• v roce 1944 zatklo prarodiče z matčiny strany gestapo za „rozvracení obranných sil Třetí říše“, vězení přežila jen babička

• otec podruhé zatčen bezprostředně po válce roku 1945, nejprve Sověty, potom dva roky nezvěstný

• 11. července 1945 Walter s rodinou vyhnán z bytu v rámci divokého odsunu, převezen do Falkenbergu v Sasku Anhaltsku (pozdější NDR)

• usadil se s rodinou v Mücheln, studoval matematiku a fyziku na univerzitě v Halle

• s otcem se poprvé po válce setkal roku 1951 u Augsburgu

• roku 1952 oficiálně opustil sovětskou zónu v rámci „spojování rodin“ a usadil se v Mnichově

• v roce 1964 si vzal ženu s podobným osudem a měli jednu dceru

• první návštěva Bruntálu v 70. letech, do rodného domu se nikdy nepodíval

Předválečné napětí

Walter se narodil 12. června 1932 ve Bruntálu (Freudenthal), tehdy co do národnostního složení převážně německém městě, kde bylo koncem roku 1938 na 10 tisíc obyvatel pouze 150 občanů české národnosti. Nikdo z Walterovy rodiny neuměl česky, ani žádného Čecha osobně neznal. Pamatuje si pouze na Židy, mezi nimiž byl například jeden doktor, ale nikdy se nedozvěděl víc o jejich osudu. Otec Adolf (narozen 1895) provozoval koloniál, kde pracovala i matka Elfriede, vyučená švadlena. Na předválečné poměry ve městě vzpomíná Walter jako na temnější období, doslova „neutěšený čas“, kdy byly ve vzduchu cítit národnostní konflikty. Podle Waltera se napětí tím více stupňovalo, čím více se blížilo připojení Sudet k Německu. Například na státní svátek 28. října německé obyvatelstvo záměrně ignorovalo manifestaci na hlavním náměstí tím, že si demonstrativně stáhlo rolety v oknech. Na podzim 1938 byl také poprvé zatčen Walterův otec, který byl členem Sudetoněmecké strany, a až po postoupení Sudet k Německu byl propuštěn na svobodu. Walter nezná přesné důvody otcova zatčení, (ani tohoto druhého v roce 1945) jen si pamatuje, že rodiče žili v neustálém strachu a tušili, že se stane něco, co by mohlo mít ošklivé následky. Matka s dětmi před vstupem německé armády v říjnu 1938 utekla z města do bezpečí nedaleké obce Mezina. Po vstupu německé armády, když už se i celá rodina vrátila do bytu, byli u Walterovy rodiny ubytováni němečtí vojáci a několik dnů s nimi byli v intenzivním kontaktu.   

Volno během náletů a soužití s Rusy

Otce během války do armády kvůli vysokému věku neodvedli a zpočátku války žila rodina normálním životem. Kromě nedostatku jídla a oblečení je žádné větší změny nepostihly. Walter se jako člen nacistické mládežnické organizace „Jungvolk“ účastnil pravidelných pochodů spolu s Hitlerjugend a členy NSDAP při nejrůznějších příležitostech. V rámci organizace se nejmenší děti setkávaly dvakrát týdně při sportováních akcích či politické výchově. Těmto setkáním se říkalo „Heimabend“ (večer vlasti) a nacvičovalo se tam divadlo, četly se pohádky, ale zároveň probíhala i ideologická indoktrinace. Například se musely nazpaměť učit Hitlerův životopis. „Dodnes například vím, že se ten člověk narodil 20. dubna 1889,“ zmiňuje dnes Walter s hořkostí v hlase. Nicméně k tomu říká, že „to byly věci, které se v totalitních režimech běžně děly a dějí. Tak jsme to brali, trpěli, snášeli…“

Koncem války začal vnější vývoj zasahovat i do života města. Na podzim roku 1944 zahájili Američané a Angličané bombardování německých průmyslových cílů v Horním Slezsku a přelétávali pravidelně přes Bruntál. Téměř denně zažívali obyvatelé letecký alarm při náletech tam a zase zpátky. Ve školách z těchto důvodů pravidelně odpadalo vyučování od 10 do 14 hodin, z čehož se tamější děti spolu s Walterem radovaly. Patří to také k jeho nejživějším vzpomínkám na válečné období. K dalšímu omezení výuky přispěly proudící zástupy válečných zajatců a utečenců. Jak postupovala sovětská fronta k německé hranici, začaly na přelomu roku 1944 a 1945 mířit do Bruntálu davy uprchlíků ze Slezska, které přivážely vlaky a koňské povozy. Po krátkém ubytování ve školních budovách pokračovali ve své pouti dál na západ. Na vlastní oči viděl malý Walter i průvody válečných zajatců, mezi nimiž byla kromě Američanů a Angličanů drtivá většina Sovětů. „Vypadali bezútěšně, byli špatně oblečení, v dezolátním stavu. Byl to velmi smutný obrázek.“ Místní obyvatelstvo s nimi nemohlo navázat žádný kontakt, neboť zajatci byli pod vojenským dohledem. Koncem války již ve městě neměli ani uprchlíky, ani válečné zajatce.

Před kapitulací Německa začalo německy mluvící obyvatelstvo z okolí Bruntálu utíkat do hor, aby divoký konec války a bezprostřední sled událostí obezřetně strávili v ústraní. Báli se reakcí ze strany Čechů i obsazení sovětskou armádou. Tak tomu bylo i v rodině Waltera Pilze. Otec jednoho rána zavelel: „Sbalíme si pár věcí a padáme!“ A Pilzovi se zástupem ostatních Němců odjeli do hor. „Třetího května táhly do hor davy, to bylo normální stěhování národů. Celé jsem to vnímal jako dobrodružství a pořádně jsem tomu nerozuměl. Byl jsem nezúčastněný pozorovatel,“ popisuje Walter Pilz chaotické přemístění německých rodin do hor. Z nedaleké horské vesničky Karlov se po několika dnech vrátili pěšky do města, kde našli svůj byt ve zpustošeném stavu. Všude se rabovalo, Sověti zabavili všechna auta. Po několika dnech zatkli Walterova otce, který byl následně dva roky nezvěstný a syn se s ním setkal až v západním Německu roku 1951.

Po zatčení otce se jim do bytu nastěhovali sovětští vojáci. Tenkrát v něm žil Walter se svou matkou, sestrou a babičkou z matčiny strany z Opavy. Sověti matku pokaždé vyhnali z kuchyně, aby si mohli uvařit jídlo sami, ale kromě nepořádku Walterově rodině nezpůsobovali žádné újmy. Rabovat a zabavovat majetek k nim chodili čeští gardisté s rudými páskami na pažích. Matka měla tajnou skrýš na potraviny v kuchyňské lavici. Jeden Čech však tuto skrýš znal již z jiných bytů a všechny trvanlivé potraviny jim zabavil. Walterova babička mu ještě velkoryse chtěla přibalit ananasový kompot. Velmi útrpně taky Walter nesl, když mu jeden člen gardy zabavil album plné známek.        

Strastiplná cesta ke svobodě

Život v poválečném Bruntále probíhal stejně jako v dalších sudetských městech. Německé obyvatelstvo žilo pod kontrolou, mělo povinnost nosit na šatech černé N našité na bílém poli (pan Pilz má svoji nášivku dodnes schovanou a dokumentaristům Paměti národa ji ukázal) a platil pro ně též zákaz vycházení od 20 do 7 hodin. Každé ráno se konal apel na náměstí a muži od deseti do šedesáti let byli přidělováni na různé nucené práce. Děti jako dvanáctiletý Walter dostávali nářadí a s tím museli čistit spáry na pouličním dláždění, plít na polích či odstraňovat protitankové zátarasy. Další nucenou prací bylo například odklízení rozbombardovaného tunelu nedaleko Bruntálu. Po práci směli přenocovat ve svých domovech.

Takový režim trval pro Walterovu rodinu do 11. července 1945, kdy se po ránu objevili před domovním vchodem dva ozbrojení vojáci a oznámili jim, že všichni obyvatelé domu musí do hodiny opustit své byty a dostavit se na ulici se sbaleným zavazadlem. Povoleny byly pouze zásoby jídla na tři dny a nejnutnější oblečení. Veškeré cennosti či vkladní knížky musely nechat v bytech. Walter si vzpomíná, v jakém šoku byla jeho matka, když se dozvěděla, že má jen jednu hodinu na sbalení všech věcí a opuštění domova. Byty se měly zamknout a klíče nechat v zámku. Walter však jedny rodinné klíče propašoval v kapse u kalhot a má je dodnes jako jedinou hmotnou vzpomínku na svůj domov.

Vyhnání a odsun z města probíhal ve všeobecném zmatku, strachu a nejistotě, protože nikdo netušil, co je čeká. Lidé si představovali různé černé scénáře. Po jedné noci strávené v tovární hale byli naloženi do nezastřešených nákladních vagónů z uhelného regionu. Čekalo na ně asi padesát až šedesát vagónů a do každého se vešlo až padesát osob. Bez jídla a pití strávili ve vlaku celý parný den, než se k večeru souprava rozjela směrem na západ. Vlak stoupal po kolejích nad město a poslední pohled všech spoluvyhnanců na rodný Bruntál směřoval na poutní kostel na Uhlířském vrchu, který tam stojí dodnes. Na kterou světovou stranu se ubíral jejich vlak, se jim podařilo s jistotou rozpoznat až druhý den ráno. Do té doby netušili, jestli jedou na jih k moravským sedlákům na nucené práce nebo směrem na východ, na Sibiř. Druhý den podle vycházejícího slunce poznali, že jedou směrem na západ a povědomé jim přišlo až Labe u Děčína a Ústí. V té chvíli již definitivně pochopili, že se je rozhodli odsunout do Německa, v jejich případně východního.

Když stoupali k vysoko položené německé hranici, na lidi z prvního vagónu padaly jiskry z lokomotivy a utrpěli popáleniny. Když projížděli Drážďanami, Walter si „nepamatuje, že by viděl z vlaku jediný neporušený dům“. Pohled na zbořené a vypálené město byl pro všechny zdrcující. Krajina i města jevila méně škod až směrem na severozápad. Po jedné zastávce, kdy je vypustili na louku, aby se umyli v řece, končila jejich cesta v obci Falkenberg v Sasku Anhaltsku. „Vlak se zastavil, otevřely se dveře a to znamenalo: Všichni ven! Od té chvíle jsme byli ponecháni sami sobě napospas. Měli jsme se o sebe postarat sami, byli jsme „svobodní“, a to byl konec naší pouti.“         

Život u strýce v sovětské zóně   

Rodina dospěla k rozhodnutí, že se pokusí vypátrat matčina bratra, který žil se svou rodinou od roku 1933 poblíž Merseburgu v obci Mücheln a pracoval tam jako strojní inženýr v místním cukrovaru. Jednalo se však o oblast, která byla v posledních měsících války často bombardována, a se strýcem již delší dobu neměli žádný kontakt. Stejný cíl měla ještě jedna spřátelená rodina z Bruntálu a tak se vydali společně na cestu, která trvala asi dva týdny. Šli převážně pěšky a přespávali na statcích, až došli k mostu přes řeku Mulda v Eilenburgu. Jednalo se demarkační linii, kterou pár dnů před příchodem Walterovy rodiny postoupili Američani Sovětům. Přechod přes řeku Sověti zatarasili a denně směl přejít jen velmi omezený počet osob. Ubytovali se tedy ve sběrném táboře v Eilenburgu a po dobu sedmi dnů čekali u mostu, než se jim nakonec podařilo přejít. Na závěr cesty jeli krátké úseky vlakem a z Merseburgu S-Bahnem do Mücheln. Strýc s celou rodinou byl naštěstí naživu a přijal je do svého domu, kde strávili první roky svého nového života. Walter nastoupil v září 1945 na místní gymnázium a ve studiích pokračoval na univerzitě v Halle v oboru matematika – fyzika. Walter Pilz zmiňuje, že na škole bylo téma sudetských Němců a odsunu tabuizované, v dějepise se rozpačitě přecházelo a v sovětské zóně vůbec existoval k tématu zvláštní pojmový aparát.  Oficiálně povolenému výrazu „Umsiedlung“ nejvíce odpovídá české „přesídlení“, slovo „Vertreibung“, tedy „vyhnání“ nebylo přípustné. 

Na univerzitě se Walter Pilz angažoval v katolickém studentském spolku a roku 1951 v rámci spolkového setkání v Bonnu směl překročit tehdejší hranici, která ještě nebyla opatřena dráty. V rámci cesty do Bonnu zamířil na jih, kde se mezitím usadili jeho rodiče a nedaleko bavorského města Augsburg se poprvé po šesti letech setkal se svým otcem. Walter se ale vrátil se do Německé demokratické republiky, přestože matka se sestrou opustily sovětskou zónu již v roce 1950, chtěl nejprve dokončit maturitou. Trvalo proto další dva roky, než se mu podařilo oficiálně vycestovat. Když totiž odmaturoval, propadlo mu povolení k vystěhování v rámci „spojování rodin“, tzv. „Familienzusammenführung“, které dostala rodina společně v roce 1950, a musel si o něj zažádat znova. Získat nové povolení k přistěhování za zbytkem rodiny nebyla jednoduchá věc, situace se velmi prověřovala a protahovala, protože americké obsazovací jednotky nechtěly povolit hromadné proudění lidí do západní zóny.     

Osudy příbuzných a hřbitovní deska na zahradě

Walterova rodina rozhodně nebyla v otevřené opozici vůči nacistickému režimu, otec byl politicky aktivní v Sudetoněmecké straně, Walter byl řádným členem „Jungvolk“. Zcela jinou pozici zaujímali prarodiče z matčiny strany. Děda byl finanční úředník v Rakousku-Uhersku a ve 20. letech byl propuštěn pro nedostatečnou znalost češtiny a uveden předčasně do penze. Žili v opavském bytě a jejich bezstarostné užívání penze skončilo s nástupem Hitlera k moci. Babička byla dcerou jednoho bruntálského architekta, měla přísnou katolickou výchovu a „se Třetí Říší se velmi brzy dostala do křížku. Neuměla držet pusu, vyjadřovala se proti Hitlerovi a oponovala na veřejnosti.“ Po anonymním udání byli oba prarodiče roku 1944 zatčeni gestapem a obžalováni z „rozvracení obranných sil“. Walterův dědeček zemřel v litoměřické věznici již na podzim 1944 za nevyjasněných okolností. Babička byla propuštěna koncem roku 1944 a od té doby bydlela s Walterovou rodinou v Bruntále. Opava byla tou dobou již válečná zóna a obyvatelstvo bylo evakuováno. Spolu s Walterovou matkou, Waltrem a jeho sestrou byla babička po válce vyhnána a žila u příbuzných ve středním Německu, než roku 1947 zemřela na tuberkulózu. Po prarodičích z otcovy strany, kteří oba zemřeli již ve dvacátých letech, uchovává Walter jedinou hmotnou vzpomínku, a sice dubovou pamětní desku s jejich vyrytými jmény z bruntálského hřbitova. Zažádal o ni a oficiálně ji získal, když byl místní hřbitov zrušen. Poté ji nechal zrestaurovat a dodnes ji má ve své zahradě.

Walterovi a jeho ženě se poprvé podařilo navštívit Bruntál začátkem 70. let. Ve městě žil tou dobou ještě poslední z jeho příbuzných, strýc z otcovy strany, který unikl vyhnání, protože pracoval jako mistr v tkalcovně. Byl důležitou osobou podniku, kontroloval všechny tkalcovské stavy, takže musel zůstat. Při setkání s Waltrem v roce 1972 byl již v důchodu a silně nahluchlý. Žil tam sám a se svým okolím již nemohl vůbec komunikovat. Dokola prý však Walterovi odpovídal: „Já jsem se svým životem spokojený, mám svůj příjem a budu tady tak dlouho žít, dokud neumřu.“ Kromě návštěvy svého strýce chtěl Walter navštívit i svůj rodný dům. Z přední strany, kde míval otec obchod, byl opraven a stále tam fungoval obchod s potravinami. Ze zadní strany dům zchátral, vchod byl zamknutý a Walterovi se nikdy nepodařilo nahlédnout dovnitř. Naposledy byl v Bruntálu před pěti lety se svou dcerou, zetěm a třemi vnoučaty. Stejně tak zamířili i do Ústí, odkud pochází Walterova žena. Jako většina odsunutých německých pamětníků Walter dodnes vnímá jako vlast své rodiště a své současné bydliště spíš jako domov.     

Vzkaz na závěr

V závěrečném bilancování vyjadřuje Walter Pilz obecnou prosbu: „Snažte se poučit z chyb válečných a poválečných let a zabránit tomu, aby se opakovaly. Jsem v tomto ohledu ale trochu skeptický, neboť když se dneska rozhlédnu po světě, stále či opět dochází k vyhošťování, porušování lidských práv a tak dále ve všech koutech světa. Dokonce v Evropě jsme to v 90. letech zažili na Balkáně a velmi by mě potěšilo, kdyby se mladá generace poučila a vyvodila z toho odpovídající důsledky.“ Dále se obrací konkrétně k českému národu: „Přiveďte vaše politiky, vaši starou společnost k tomu, aby se postavila ke své minulosti, aby přiznala bezpráví, kterých se dopustila v letech 1945 a 1946 na Němcích a Maďarech. Nejde to napravit, ale stačí to brát vážně a ohlídat, aby se něco podobného neopakovalo.“

Walterova poslední vzkaz míří opět na české politiky, protože, jak říká, nedokáže pochopit, jak to že český právní systém po tolika letech stále lpí na Benešových dekretech. Byl by tedy velmi vděčný, kdyby se Češi rozhodli je zneplatnit.