Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gisela Rieseder (* 1940)

• narodila se 10. srpna 1940 v Trutnově

• pocházela z německé rodiny

• otec Alfred Kluge narukoval do wehrmachtu a padl do sovětského zajetí

• s maminkou a mladším bratrem byli odsunuti z poválečného Československa

• nejprve žili u své rodiny v bavorském Neuburgu

• pamětnice vystudovala školu pro pečovatelky ve Vídni

• vdala se a narodily se jí tři děti

• v roce 2023 žila v rakouském Welsu

Ačkoliv Gisela Rieseder, rozená Kluge, přišla na svět v Trutnově, musela se svou maminkou a malým bratrem v roce 1945 utéct z poválečného Československa. Útočiště našli u tatínkovy sestry v bavorském Neuburgu. Život v Německu, které prohrálo druhou světovou válku, nebyl jednoduchý. Přesto se jim podařilo začlenit se do tamní společnosti.

Po válce se jí převrátil život naruby

Gisela Rieseder se narodila 10. srpna 1940 do dobře situované německé rodiny v Trutnově. Tatínek Alfred Kluge vystudoval právnickou fakultu. Byl sirotek a vyrostl u své babičky v Heřmanových Sejfech, místí části Hostinného. Rodina Kluge měla v Podkrkonoší velmi dobrou pověst, vlastnila pivovar a prapředek byl zakladatelem a majitelem fabriky na zpracování lnu. Rodina maminky Willfriede byla také dobře zajištěná, dědeček pamětnice pracoval jako hodinář v Hostinném. „Dědeček byl ve válce, a když se dozvěděl, že se mu narodila třetí dcera, napsal domů dopis, ve kterém stálo: Will Friede als Name (Chci ji pojmenovat Frieda, pozn. editora), ale všichni z toho pochopili, že se maminka má jmenovat Willfriede,“ vypráví s úsměvem pamětnice.

Podle vyprávění otce pamětnice spolu v Heřmanových Sejfech a v Hostinném žili Češi i Němci před válkou ve vzájemné shodě. Otec musel brzy narukovat do německé armády a konec války strávil pravděpodobně někde na východní frontě. O svých zkušenostech z té doby nikdy nechtěl moc mluvit, protože pro něj byly příliš bolestivé. Několikrát byl doma na dovolence, což potvrzuje i narození mladšího bratra pamětnice. Z dětství v Heřmanových Sejfech si toho pamětnice moc nepamatuje, v jejích pěti letech skončila válka a jí se převrátil celý život.

Z Čech utíkali nadvakrát

Tatínek Alfred Kluge se se svou manželkou domluvil, že kdyby se během doby, kdy byl na frontě, stalo něco špatného a museli utéct, potkají se u jeho sestry v Neuburgu v Bavorsku. Většina rodiny pamětnice odešla do Německa velmi brzy po skončení války. „Maminka možná čekala na tatínka,“ vypráví Gisela Rieseder. „Nejprve zkusila odjet s malým nákladním autem. Muselo to být někdy brzy po konci války,“ vzpomíná pamětnice. Na hranicích jí ale vojáci auto zabavili a se dvěma malými dětmi ji poslali pěšky zpět do Hostinného.

Podruhé se maminka musela rychle sbalit a během pár dnů Československo opustit. Znovu vzala obě děti a tentokrát se žebřiňákem vyrazila na cestu. „Moc si toho nepamatuji. Vím, že bratr se mohl vézt, protože byl malý. Já jsem musela jít pěšky. Pak jsme jeli i vlakem,“ vzpomíná. „Do Neuburgu jsme dorazili v srpnu 1945, z okolí se tam sešlo hodně lidí. Maminka měla na sobě jen letní šaty, nějaká sousedka jí pak darovala závěs, aby si z něj ušila šaty.“ Tatínkova sestra v Bavorsku přijala celou rodinu, která se z Československa musela vystěhovat. Situace v Německu pro vysídlené Němce nebyla nijak jednoduchá. „Byl konec války, tady lidé taky nic neměli. Nebyla to žádná zem, kde by létali pečení holubi do huby,“ vysvětluje pamětnice. V okolí žilo mnoho vysídlenců z Československa a i u tety jich v jednu dobu bydlelo snad patnáct.

Tatínek nechtěl odejít, radši chtěl spáchat sebevraždu

Tragické zkušenosti z konce války maminku zatvrdily. Nikdy své dceři o tom, co prožila, nevyprávěla. Neřekla jí ani o tom, že ji na konci války sovětští vojáci znásilnili. Většinu tehdejších událostí tak zná Gisela Rieseder z vyprávění od jiných členů rodiny. I když maminka tatínkovi slíbila, že se s ním podívá do Prahy, nikdy se k tomu již neodhodlala.

Tatínkovi se ze sovětského zajetí na konci války podařilo uprchnout. „Vlastně nevím, kde ho drželi a ani jak se mu podařilo utéct. Asi nás děti od toho chtěl držet stranou, tak o tom nemluvil,“ popisuje pamětnice. „Jediné, co vím, je, že se všude díky své dobré češtině mohl vydávat za Čecha.“ Nejisté je také to, jestli se tatínek ještě vrátil do Hostinného, anebo přijel za rodinou přímo do Neuburgu v roce 1946. O svém působení v armádě nikdy nemluvil.

Rozhodně ale tatínek odloučení od své vlasti nesl velmi těžce. O svém stesku sepsal i báseň Rozloučení Alfreda Klugeho, vyzdobenou dřevoryty, kterou pak v západním Německu vydal vlastním nákladem. „Maminka mi později řekla, že se chtěl zabít. Nechtěl svůj domov opustit,“ vypráví Gisela Rieseder.

Byla to velká čest mít za kamarádku někoho místního

Počátky života v Bavorsku nebyly pro rodinu Kluge jednoduché. Tatínek hodně pracoval jako právník v Ingolstadtu, a tak ho jeho děti moc nevídaly. „Ani během války tu nebyl, prostě jsme byli zvyklí ho nevídat,“ vypráví pamětnice. V pěti letech Gisela Rieseder postupně onemocněla tyfem, spálou a záškrtem a strávila skoro rok v nemocnici. Do školy chodila nejprve k řádovým sestrám, poté do běžné základní školy a pak na gymnázium. V roce 1952 tatínka převeleli pracovně do Falce, a tak se celá rodina přestěhovala s ním.

Pamětnice vzpomíná, že peněz bylo málo a bylo to poznat obzvláště na oblečení, které nosili. „Maminka, aby přidala něco do rodinného rozpočtu, ještě pletla. Párala staré svetry a pletla nádherné vzory,“ vypráví Gisela Rieseder. Děti ve škole sice věděly, že pochází z Československa, ale na žádné ústrky si pamětnice nepamatuje. „Byla to velká čest mít za kamarádku někoho místního. A já jsem se kamarádila s Angelikou, dcerou místního policisty,“ popisuje situaci ve škole. „Jednou nás dokonce pozvali k nim domů. To byla opravdu velká čest.“

Do nové vlasti převezl celý náhrobní kámen

Během doby totality se do Československa pamětnice podívala s manželem Augustem Riesederem v rámci jeho služební cesty. Pamatuje si obzvláště na rozjitřenou náladu, která vládla v Praze na konci listopadu 1989. Tatínkovi se po jeho rodné zemi opravdu velmi stýskalo. „Neměl ani fotografie svých rodičů, a tak poprosil svého známého z Hostinného, aby vyfotil maminčinu fotografii na náhrobku. Nakonec nechal tatínek do Německa převézt celý náhrobní kámen svých rodičů,“ vypráví Gisela Rieseder.  

Po sametové revoluci v roce 1989 zavítala do Hostinného několikrát. Doprovázela ji její sestřenice, která si toho mnohem více pamatovala, a tak ji tam v podstatě provázela. I když Gisela Rieseder strávila ve své vlasti prvních pět let svého života, za Češku se nikdy nepovažovala a nikdy se ani česky nenaučila.