Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Sager (* 1932)

• narozen 8. února 1932 ve Vimperku

• nemanželské dítě, přijal příjmení otčíma Antona Sagera, který ve válce ochrnul

• 1938 nastoupil do 1. třídy obecné školy, po pár týdnech připadl Vimperk Německé říši

• 1942 přes odpor otce vstoupil do Hitlerjugend

• 1943 nastoupil na měšťanskou školu ve Vimperku

• 1945 svědkem náletů na Plzeň, účast na protiletecké obraně a pouličních akcích proti americké armádě

• 1946 pokus o pašování majetku do Bavorska, věznění československou armádou

• srpen 1946 odsun do Bavorska přes pobyt ve vimperském sběrném středisku

• 1947 nastoupil do učení na pekaře v bavorském Schönbergu

• 1957 sňatek Annie Friedl, 1 dcera

• doplnil si vzdělání a získal práci na finančním úřadě v Schönbergu

• v roce 1960 poprvé navštívil Vimperk, od roku 1989 ho navštěvuje pravidelně, má tam řadu přátel

Dětství a zábor Sudet

Josef Sager se narodil 8. února 1932 ve Vimperku (německy Winterberg). Jakožto nemanželské dítě vyrůstal u prarodičů na vimperském předměstí Josefův Důl (Josefsthal) v údolí řeky Volyňky, kde jeho dědeček Markowetz pracoval jako truhlář pro knihtiskařskou firmu Steinbrenner, a rodina proto žila v činžovním domě této firmy. Ta měla v místě i velkou pilu, vzpomínky na noc strávenou v hoblinách či dřevařské vozíky a úrazy s nimi spojené patří k Josefovým nejranějším. Maminka zatím pracovala jako kuchařka u jedné židovské rodiny v Praze, kde s ní a tetou strávil Josef několik týdnů, když mu bylo pět let. Od židovské zaměstnankyně své matky tehdy dostal darem čepici, ale odmítal ji nosit, protože byla příliš „česká“. Po dvou letech v mateřské škole nastoupil malý Sepp v září 1938 povinnou školní docházku, českoslovenští vojáci se tehdy postupně stahovali od hranic do vnitrozemí. Josef Sager si vzpomíná, jak jeho dědeček a strýcové již v té době vystavovali v okně hákový kříž, a ustupující vojáci proto do jejich oken stříleli, přičemž kulka jen těsně minula jeho matku. Začátkem října 1938, po připojení Sudet k Německé říši, do města přijeli němečtí vojáci a místní obyvatelstvo je vítalo. Jeden z vojáků Seppa posadil k sobě na tank a půjčil mu svoji helmu, ve škole kvůli tomu platil za hrdinu. Po Mnichovu se matka vrátila do Vimperku, kde dostala práci v hotelu a brzy se vdala za Antona Sagera, knihvazače u firmy Steinbrenner. Ten Seppa adoptoval, z Josefa Markowetze se tak stal Josef Sager. Otčím s matkou potom krátce provozovali hostinec Wegsäule v pozdější budově vimperských kasáren U Sloupů. Nový otec byl ale po začátku války povolán do armády, účastnil se tažení v Polsku, Francii i SSSR, kde byl před Moskvou těžce raněn. Přišel o pravou nohu a ochrnul na půl těla, do Vimperku se vrátil jako válečný invalida. Rodina se posléze přestěhovala do domu českého pekaře Černíka, který se měl coby český starousedlík po roce 1945 stát na krátkou dobu starostou města.

 

Válka a dospívání v Hitlerjugend

Josef chodil čtyři roky do obecné školy a potom do měšťanky ve Vimperku, od roku 1945 už do školy chodit nemohl, stejně jako po válce většina německých dětí. V dubnu 1942 podle svých slov s nadšením vstoupil do Hitlerjugend. Dnes o této své životní etapě smýšlí kriticky, ale právě proto o svých tehdejších postojích a činech hovoří s nezvyklou otevřeností a nabízí tak popis toho, jakým způsobem dokázala totalitní nacistická moc ovládat myšlení mladých lidí. Otec Sager byl jakožto hluboce věřící člověk silně proti tomu, aby se jeho syn v této organizaci angažoval, snažil se ho dokonce u místní pobočky HJ odhlásit, ale nebylo to možné. Sepp byl nadto pro členství v HJ nadchnut, lákal ho příslib zážitků a příležitost rozvíjet svůj sportovní talent. Právě kvůli němu dosahoval v rámci struktury HJ na vedoucí pozice, v roce 1944 se dokonce směl účastnit sjezdu strany NSDAP v Norimberku, na což byl velmi pyšný. „Byli jsme vychováváni v úctě ke třetí říši, nic jiného jsme neznali,“ vysvětluje to dnes pan Sager. Otec měl tak na ideologické směřování svého syna pramalý vliv, syn ho ale přesto každou neděli vozil na invalidním vozíčku do kostela, kde otec zpíval ve sboru. Stíhal to navzdory tomu, že pravidelná setkávání hitlerovské mládeže byla úmyslně plánována na nedělní dopoledne, což mělo mládež odradit od účasti na bohoslužbách. Během mší býval Sepp na srazech HJ, po nich ale zase vozil tatínka domů. Pouze okrajově vnímal Sepp, jak z města mizí židovské obyvatelstvo – většina po pogromech v roce 1938, poslední v roce 1942. I o požáru krásné vimperské synagogy na Pražské ulici ví pan Sager pouze z doslechu, pamatuje si ale, že vimperští Židé mluvili německy a soustředili se okolo rynku lidově zvaného Judenplatz. Válečné boje se Vimperku vyhýbaly, ve městě ale byly ubytovány skupiny válečných zajatců z Francie a Polska, kteří vykonávali nucené práce v zemědělství, ale sekali třeba také dřevo ve škole, kterou Sepp navštěvoval. Těsně před koncem války přibyla do města i skupina amerických válečných zajatců, z nichž jeden byl černoch. Toho předhodili výrostkům z Hitlerjugend, „ať si s ním dělají, co chtějí.“ Byl to první černoch, kterého v životě viděli, a chtěli ho oběsit. Naštěstí tomu jeden postarší rozumný důstojník wehrmachtu zabránil.

 

Konec války a čeští „partyzáni“

V dubnu 1945 musel Sepp Sager jakožto třináctiletý nastoupit do kasáren, byl zaučen u protiletadlové obrany a skutečně spolu s ostatními kluky ostřelovali jednu sovětskou stíhačku. V posledních dnech války také jel do Plzně vyzvednout tatínkův zděděný psací stroj a zažil tam letecký nálet. V protileteckém krytu strávil nějaký čas s německým vojákem, který se mu vyznal z touhy z armády utéct – a Sepp si od dezertéra zhnuseně odsedl. Po náletu viděl na plzeňských ulicích spoušť, budovy v plamenech a také poprvé spatřil tělo mrtvého člověka. Dalším důkazem, jak se nacisté snažili zapojit mládež do svých zločinů, je, že tři dny před koncem války dostali přední členové HJ od místního velitele SS jasné instrukce, jak mají po obsazení města dobyvatelům škodit – a kluci se opravdu snažili. Zatímco kapitulující němečtí vojáci odevzdávali výzbroj, kluci vykrádali muniční sklady a vyhazovali do vzduchu odstavená německá válečná vozidla, aby nepadla do rukou nepřítele. Běhali též po městě s ručními granáty a jeden z nich se dokonce pokusil odpálit pancéřovou pěst. Protože to ale neuměl a při odpalu si ji přiložil k ramenu, před Seppovýma očima uhořel. Obsazení Vimperka vítěznou americkou armádou ovšem zfanatizované děti pochopitelně nezabránily. Po příjezdu Američanů se museli místní Němci povinně dívat na filmy z koncentračních táborů, dokumentující nacistická zvěrstva a masové vraždy. Sepp je ale tehdy považoval za americkou propagandu a odmítal jim věřit, o pravdě se přesvědčil až o řadu let později. Počátkem září 1945 Američané správu města předali národnímu výboru, válka tak definitivně skončila – ne tak ale lidské utrpení. Do města přibyli „partyzáni“ z českého vnitrozemí, ale i ze Slovenska, odění do uniforem poskládaných ze zbytků těch německých a s rudými páskami na rukávech. A vimperská márnice se začala plnit těly zohavených mrtvol.

 

„Německá svině žádné mléko nepotřebuje“

Pro třináctiletého Seppa a jeho kamarády byla tajná návštěva vimperské márnice dobrodružstvím, na které Sepp jen tak nezapomene. Viděl tam údajně stovky mrtvol, které nesly následky nelidského zacházení, některým chyběly končetiny, jiným hlavy. Nepoznal mezi nimi žádnou známou osobu, podle jeho slov se mohlo jednat spíš o německé vojáky, než civilisty. Domů se vrátil otřesený a plačící, a to navzdory vštěpované zásadě, že „Hitlerjunge přeci nepláče.“ Nastalá situace měla dopad i na každodenní život vimperských Němců, tedy asi 95% tehdejších obyvatel města. Němci nesměli chodit do škol ani na kulturní akce, měli menší příděly potravin a museli se tak obejít bez masa, ryb či mléka, platil pro ně noční zákaz vycházení. Když si jednou Sepp nesl načerno mléko od sedláka, ozbrojení „partyzáni“ mu ho pod pohrůžkou zabavili a vylili se slovy, že „německá svině žádné mléko nepotřebuje.“ Jindy ho přepadli, když vezl invalidního otce do kostela – otce osočovali, syna vyváleli ve svátečním obleku v blátě. První Němci byli vyháněni, zůstavší se v nadcházejících měsících pokoušeli dostat svůj majetek do Německa přes zelenou hranici. I tehdy čtrnáctiletý Sepp se připojil k jedné takové skupině, přenesl přes hranice 20 kg cenností, které složil u selky v bavorském Mauthu a navečer se pokusili přejít hranici zpět. (Tento majetek mimochodem nikdy zpět nedostal, ať už ho zabavili Američané, či zpronevěřila samotná selka) „Náhle, když jsme se pokoušeli přejít hranici, vystoupili z lesa pohraničníci, stříleli po nás a zatkli nás. Jeden z nás to odnesl, jednoho zabili a nás šestnáct zavřeli do sklepa v Bučině (Buchwald) a tam nás svázali po třech a předvídatelným způsobem s námi zacházeli. Bili nás, plivali na nás, vyslýchali nás a pořád dokola jsme se museli ospravedlňovat, proč jsme přecházeli hranici, ale nic nepomáhalo. Pět dní jsme byli zavřeni v tom sklepě. Následujícího dne jednoho z nás, staršího, poslali do Vimperku a ten musel přinést peníze a vykoupit nás za cenu tři sta korun na osobu,“ vzpomíná pan Sager. Rodině Sagerových poskytoval v této době jistou ochranu fakt, že bydleli v domě pekaře Černíka, který v té době zastával úřad vimperského starosty a k Němcům se jakožto starousedlík snažil chovat lidsky. Vzal k sobě Seppa do učení na pekaře a uchránil ho tak před pracovním nasazením ve vnitrozemí. Když si jednou v noci „partyzáni“ přišli do domu pro „toho Hitlerova kluka“, Černík je poslal pryč a slíbil, že ho potrestá úředně. Sepp byl následujícího dne odsouzen ke třem dnům veřejných prací a uklízel vimperské ulice, zatímco na něj obyvatelé plivali a nadávali mu. Černík ale dlouho starostou nezůstal a podle pana Sagera ho stihl tragický osud – jeho rodinu komunisté vyvlastnili, dům zbořili, syna poslali pracovat do dolů a on sám zemřel v chudobě při práci v zemědělském družstvu.

 

Pobyt ve vimperském táboře a odsun

Odsun čekal rodinu Sagerových (rodiče, prarodiče a dvě tety s dětmi) v srpnu 1946. Večer dostali písemné předvolání, druhý den se s padesáti kilogramy majetku na osobu hlásili do sběrného tábora v někdejší Steinbrennerově tiskárně u Volyňky, nazvané po svaté Anně. Spali na slámě, jednou denně dostávali polévku, večer kousek chleba. Byl hlad. Seppovi se večer podařilo sklepním oknem utéct, od Černíka dostal bochník chleba, který si rozdělili. V následujících nocích utíkal z tábora i s dalšími známými kluky, vloupávali se do domů již vysídlených Němců a do tábora pašovali plechovky s potravinami. Kvůli utajení potom prázdné plechovky schovávali pod prkna od podlahy, později se pan Sager doslechl, že prázdné plechovky byly odhaleny až v sedmdesátých letech při přestavbě budovy na hotel. Po pěti dnech byli Němci odvedeni na nádraží, po cestě na ně lidé plivali a házeli kameny. Z padesáti kilogramů majetku jim zbyla asi polovina, zbytek si rozebrali strážní. „Pochodovali jsme k nádraží s našimi skrovnými zavazadly, po okraji ulice stáli cikáni a partyzáni a fanatici a tloukli do nás, házeli po nás kameny, plivali na nás. A když jsme pak dorazili na nádraží, stál tam přichystaný vlak s dobytčími vagóny, které po posledním transportu dobytka nikdo nevyčistil, ve vagónech ještě ležela kraví lejna. A museli jsme po čtyřiceti lidech do vagónu, včetně zavazadel, včetně tří kočárků a pojízdného vozíčku mého otce v našem vagónu. Dovedete si představit ty malé dobytčí vagóny a kolik místa tam zbývalo. Člověk mohl tak akorát ještě stát, k posazení nebylo skoro místo. V pozdním odpoledni se vlak dal do pohybu a to byl okamžik, na který nikdy v životě nezapomenu. Náhle zazněla ze všech hrdel (za lokomotivou tam bylo připojeno jedenáct vagónů), ze všech vagónů zazněla šumavská píseň, „Tief drin im Böhmerwald, wo meine Heimat war,“ vzpomíná pan Sager na emotivní okamžiky odsunu. Nevěděli, kam je vezou a doufali, že vyhnání bude pouze dočasné. Čtyři dny jezdili po českém území, až skončili v bavorském Furth im Wald, kde dostali první teplé jídlo a Američané je vydezinfikovali jedovatou látkou DDT – mužům ji stříkali za poklopec, ženám pod sukně. Přišlo se ale na to, že vyhnanec, který byl pověřen vedením transportu, se po cestě zbláznil a skončil v ústavu a všechny dokumenty k transportu z vlaku vyházel. Vlak bez přesného místa určení tak ještě pět dní bezcílně bloumal po Bavorsku. Po strastiplné cestě nakonec Sagerovi skončili v příhraničním Grafenau, pouhých 40 km od rodného Vimperku. Byli téměř bez prostředků a přišli o vše, co celý život znali a budovali.

 

Integrace v Německu a návštěvy Vimperku

V Grafenau strávila rodina dva až tři týdny ve sklepě v pivnici, nikdo nevěděl, co s nimi, v obci byla již spousta uprchlíků ze Slezska i utečenců z vybombardovaných měst. Byli odkázáni na majitelku pivnice, která riskovala postih, když jim načerno vařila guláš a polévku. Rodina byla nakonec přemístěna na statek, kde strávila téměř rok, nejprve na devíti metrech čtverečných ve sklepě na brambory, až později dostali dvoupokojový byt. Sepp pracoval na statku jako čeledín, od roku 1947 pokračoval v učení na pekaře v blízkém Schönbergu. Tam se mu brzy podařilo se integrovat, hned v prvních dnech se zúčastnil závodu v jízdě na kole, které mu ale musel půjčit jeden z místních chlapců. Sportovní úspěchy mu pomohly i v další integraci do německé společnosti, po několika letech v pekárně si dodělal vzdělání a stal se úředníkem na finančním úřadě v Schönbergu. Ihned po příjezdu do této obce se ještě jako nezletilý seznámil s Annie Friedl, kterou si v roce 1957 vzal a má s ní dceru, s níž dosud žije. Ze Schönbergu i Grafenau se pan Sager jezdil zpovzdálí dívat, jak za hranicemi postupně vzniká železná opona, rodný Vimperk ale navštívil spolu s otcem poprvé v roce 1960, dříve vízum nedostal (údajně kvůli své minulosti v Hitlerjugend). Město bylo tehdy šedivé, obyvatelstvo nevlídné, po Němcích ani stopy. Pan Sager ale vnímal, že od roku 1970 Vimperk postupně ožíval, opravovaly se domy a současné město je opět krásné. Dnes nemine měsíc, aby pan Sager Vimperk nenavštívil, po roce 1989 si tam udělal mnoho přátel. V rodném městě se dodnes cítí doma.

Své postoje za války dnes pan Sager nahlíží kriticky a přisuzuje je „hlouposti“, právě proto o nich otevřeně hovoří. Uvědomuje si, že za války a bezprostředně po ní bylo napácháno mnoho nespravedlnosti z německé i české strany. Tvrdí zároveň, že vyhnáním sudetských Němců Češi poškodili sami sebe a naopak přispěli k hospodářskému vzestupu Bavorska. Sudetští Němci by podle něj měli být připraveni Čechům odpustit – zapomínat na odsun by se ovšem rovnalo falšování dějin.