Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helmut Schmidt (* 1943)

• narozen 3. června 1943 v České Kamenici

• otec Maxmilián Schmidt strojní inženýr, narukoval do wehrmachtu, padl na sklonku války v Berlíně

• v červnu 1945 rodina vysídlena v rámci divokého odsunu, pěšky do sovětské okupační zóny

• matka během odsunu porodila syna, který přežil pouze pár týdnů

• rodina záhy ilegálně přešla do americké okupační zóny

• studoval gymnázium v Düsseldorfu

• studoval elektrotechniku v Berlíně

• v roce 1968 se angažoval ve snaze vzbudit diskuzi o druhé světové válce

• organizuje setkání odsunutých Němců v České Kamenici

• inicioval vznik kříže v Hinterhermsdorfu na saské straně hranice, angažuje se i ve fungování památníku Rabštejn

• podruhé ženatý, má dceru a syna

• žije v Berlíně

Otci se fronta dlouho vyhýbala

Helmut Schmidt se narodil 3. června 1943 v České Kamenici (německy Bӧhmisch Kamnitz). Otec maminky Ingeborg, rozené Uhman, se stal v roce 1943 starostou České Kamenice. V té době tu žilo téměř výhradně německé obyvatelstvo. Matka otce Maxmiliana provozovala restauraci na Zámeckém vrchu, která po válce zanikla. Otec, narozený v roce 1914, ve dvaadvaceti letech absolvoval základní vojenskou službu u československé armády a dovršil studia strojního inženýrství v Liberci. Díky svým znalostem byl potřebný ve válečném průmyslu, od ledna 1939 byl zaměstnán v Dessau u firmy Junkers Werken. To ho dlouhou dobu chránilo před vojenskou službou. Narukoval až v posledních měsících války, když se sovětská armáda blížila k Berlínu. V březnu či dubnu 1945 se za ním vydala manželka na návštěvu, a to i s pamětníkem (tehdy v kočárku). Nedošli. Před postupující frontou se stáhli zpátky do vybombardovaných Drážďan, kde se matka jen těžko orientovala. Až v průběhu padesátých let se rodina dozvěděla, že otec byl při obraně Berlína zastřelen a uložen do hromadného hrobu.

Německý starosta v Rabštejně

K České Kamenici původně patřila i obec Rabštejn. Zde se za války začaly budovat továrny zabudované do skal, plán byl na 80 000 m2 v jeskyních. Těžkou práci tu vykonávali nuceně nasazení, kteří obývali za tímto účelem zřízený koncentrační tábor. Když válka skončila, byl starosta Uhman hned 24. května zatčen a držen v kamenickém vězení na samotce. Společně s dalšími asi dvaceti lidmi ho poté odtransportovali na nákladním autě do Rabštejna. Dne 4. června tam dorazily i další transporty. Z Děčína přivezly německé, ale i rakouské a maďarské státní příslušníky. V Rabštejně byli všichni, včetně někdejšího starosty Uhmana umístěni do bývalého koncentračního tábora.

S jedním z transportem přijel i Němec jménem Helmut Khun. „Už v děčínském vězení slíbil českým nebo tedy československým strážcům, že jim prokáže, co prožil v Ravensbrücku nebo dokonce Buchenwaldu. Bylo to vylhané, ale české hlídky mu uvěřily a on dokonce už v děčínském vězení začal mlátit a mučit Němce. To z něj udělalo kápa, tedy člověka zodpovědného za německé zajatce v koncentračním táboře,“ vypráví pamětník. Starosta Uhmann byl odsouzen k šesti letům vězení za členství ve straně. Byl členem Sudetoněmecké strany, která byla za války přičleněna k NSDAP. V táboře žil až do roku 1948, kdy byl propuštěn a odešel za rodinou do německého Kreussen. Protože v Německu nakonec zakotvil i Kuhn, musel v padesátých letech za své nelidské chování v rabštejnském táboře čelit obžalobě, přičemž Uhmann byl jedním z hlavních svědků. Pan Schmidt má dodnes v držení rozsudek v soudu s Kuhnem i písemně zaznamenané svědectví svého dědy.

Novorozeně v odsunu

Dle všeobecných rozkazů musela i zbylá část rodiny včetně žen opustit Českou Kamenici dne 19. června 1945 a shromáždit se ve směru Janská (dříve Jonnsbach) u rybníka. Velmi detailní předpisy nařizovaly, jak opustit byt a co se smí vzít s sebou – hlavně žádné cennosti. „To vše jsem se dozvěděl až po válce z vlastních rešerší. V rodině se o tom nemluvilo. Byli jsme odsunuti jen s ručními zavazadly, což se dalo těžko snést a maminka byla v šestém, sedmém měsíci těhotenství a musela jít pěšky do Hinterhermsdorfu. To je asi 15, 16 km nahoru a dolů, a to pro ni bylo velmi obtížné. Ale nikdy se o tom nezmiňovala. Vím jen, že můj bratr se narodil 4. srpna v Diakonii Ratten. Ratten je asi 30 kilometrů od Děčína. To znamená, že můj bratr se narodil za odsunu,“ vypráví Helmut Schmidt na svého bratříčka, narozeného po vyčerpávajícím pochodu už na německé straně.

V Hinterhermsdorfu, tedy sovětské okupační zóně, se odsunutí dlouho odmítali smířit se svým osudem, polehávali v polích a doufali, že se budou smět vrátit. Schmidtovi nalezli první zázemí našli v Hessbergu, v sovětské okupační zóně. Pokoj na zemědělské usedlosti sdílel pamětník společně s matkou, babičkou a tetou (matčinou sestrou). Bratr, který se narodil za odsunu, dne 10. října 1945 v Hessbergu zemřel. „Byl to můj první sourozenec, tenhle bratr. Vy si to asi nedovedete představit, ale v té době bylo pro novorozeně skoro nemožné přežít. V paměti mám jen z vyprávění, že jsem údajně měl říct: „Nyní leží Wolgang dole v jámě a nemůže ven,“ vzpomíná Helmut Schmidt na bratrův pohřeb. Ženy pracovaly u starosty a Helmut Schmidt tu nastoupil do mateřské školy. Jejich byt se ale záhy stal neobyvatelným, protože mu při bouřce odpadla jedna stěna.

Ilegální přechod na Západ a rok 1968

Ženy se rozhodly pro „načerno“ přejít na Západ, na falešné papíry, v noci s převaděčem. Odsud je i jedna z prvních vzpomínek pamětníka, který se, když vše dobře dopadlo, zeptal, zda už se zase jmenuje Schmidt (a ne jinak v souladu s falešnými doklady). Matka získala práci v Düsseldorfu, ale protože platil 48 hodinový pracovní týden, nemohla se starat o dítě. Prarodiče si v roce 1949 Helmuta vzali k sobě na půl roku do Kreussen. Byli tu dlouhodobě ubytováni v bývalém táboře pro nuceně nasazené, protože válkou zničené Německo jen těžko nacházelo vhodné ubytování pro miliony odsunutých Němců. Nebylo tu žádné soukromí, špatná hygiena, ale Helmut tu nastoupil do školy, a protože byl tábor plný dětí, vzpomíná na společný čas s vrstevníky venku hezky. Ačkoliv přicházeli z různých koutů, nečinily se tu mezi dětmi žádné rozdíly. Dědeček mu vyprávěl o starém životě v Čechách a učil jej mužské práci. Po roce a půl se Helmut přestěhoval k matce, která se o něj ale sama nemohla starat a umístila jej na půl roku do katolického sirotčince ve Wachtendonku. Nastoupil tu do třetí třídy a začalo mu nelehké období. Tady se rozdíly mezi místními a přistěhovalci dělaly, a tak se pamětník bez maminky musel hodně bránit, cítil se osamělý a často plakal. Jedinou výhodu bylo, že matka za jeho pobyt platila. Směl proto první do vany, ve stejné vodě se pak koupali i všichni ostatní.

Po návratu k matce do Düsseldorfu pamětník absolvoval tamní gymnázium. Byl zproštěn vojenské služby, protože mu otec padl ve válce, a tak v roce 1963 začal studovat elektrotechniku v Západním Berlíně. Patřil k tzv. osmašedesátníkům, kteří prosazovali, aby se veřejně začalo mluvit o druhé světové válce, vraždění Židů a odsunech. Na fakultě se k těmto tématům nechtěli vyjadřovat, a tak vzpomíná na transparent hlásající: „Pod taláry tisíciletá zatuchlina“. Ve stejném roce se pamětník poprvé vrátil i do České Kamenice a navštívil Prahu, vzpomíná na opojnou atmosféru Pražského jara. Vstup vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 jej velice zasáhl a říkal si: Co tam proboha zase dělají Němci?

Setkávání v České Kamenici

Helmut Schmidt dnes pořádá setkávání zhruba dvou stovek odsunutých Němců a jejich potomků, kteří se hlásí k České Kamenici. Na začátku 90. let je začal organizovat Heinrich Gunter ve spolupráci s místními, českými starosty, původně jako mariánskou pouť spojenou s městskými slavnostmi. Nyní se tu pořádá „Camp of Reconciliation“, tedy čtrnáct dní trvající kemp porozumění, kam jezdí studentští účastníci za zahraničí, např. ze Španělska či Itálie. Z iniciativy mladých lidí také vznikl v Rabštejně památník válečných a poválečných hrůz po roce 1945, jehož poselství zní: „Bezpráví nemůžeme řešit bezprávím“. Na německé straně, v Hinterhermsdorfu, Helmut Schmidt inicioval vztyčení kříže, který připomíná osudy tisíců sudetských Němců, kteří tu po odsunu obývaly místní lesy. Připomíná také obyvatele mlýna, kteří tu poskytli zázemí dvěma stovkám z nich.

Chybí mi pocit domova

Helmut Schmidt dnes žije ve druhém manželství v Berlíně, má dceru a syna. Děti se o otcovu českou historii nezajímají. „Na České Kamenici mě přitahuje, že je to určité pozadí mé sociální existence. Pochopil jsem, že mě s Českou Kamenicí pojí to, co mi zprostředkovali prarodiče. I určitý humanismus, o kterém mluvil dědeček po svém pobytu v Rabštejnu, který vycházel z Masaryka. I to soužití v mnohonárodnostní monarchii, to všechno určilo můj život. Především určitá tolerance, kterou mi předal dědeček. Vím ale zároveň, že odsun způsobil, že jsem nikde, jak se tak pěkně říká, nezakotvil. To je nevýhoda. Uvědomil jsem si to až ve chvíli, kdy jsem si všiml, že jsem v žádném městě zcela nezakořenil. K tomu patří, že máte v místě příbuzné, známé, že znáte historii, že se člověk angažuje. Tohle všechno mi chybí.“