Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adolf Tahedl (* 1940)

• narozen 14. května 1940 v Ondřejově u Krumlova, pokřtěn v Krumlově

• otec Adolf, zedník, při odsunu byl v zajetí, matka Olga se starala o pět dětí a malé hospodářství

• v červnu 1946 odsun celé rodiny do Německa, po záchytném táboře usídlení v Řezně

• v roce 1948 návrat otce ze sovětského zajetí

• v roce 1954 se začal učit automechanikem a krátce žil ve Stuttgartu

• návrat do Řezna, vyučil se truhlářem a pracoval s otcem

• v roce 1968 se osamostatní jako truhlář a opravář fasád

• v roce 1975 poprvé navštívil Čechy včetně zbořené obce Ondřejov ve vojenském výcvikovém prostoru

• s první ženou má tři syny, rozvedený

• po roce 1989 navštívil Prahu a potkal svoji druhou ženu, Češku

Válečné dětství na šumavské vesnici

Adolf Tahedl se narodil 14. května 1940 v dnes zaniklé obci Ondřejov u Českého Krumlova, která tehdy nesla německé jméno Andreasberg (dnes již dlouhodobě slouží území bývalé obce vojenským účelům coby výcvikový prostor). Je nositelem poměrně ojedinělého příjmení, jehož výskyt byl až do odsunu Němců omezen na území jižních Čech a údajně pochází z křestního jména Tadeus, tedy Tadeáš. Pokřtěn byl nicméně v katedrále v Českém Krumlově, kde jeho otec, též nositel jména Adolf, pracoval jako tesař na stavbě tehdy vznikajících vojenských ubytoven. Rodina se ale záhy do Ondřejova vrátila, neboť otec byl povolán do německé armády. Místem Adolfova dětství byl tedy rodný Ondřejov, výchozí situací rodina bez otce a život s matkou Olgou, která sama musela obstarávat pět dětí a malé hospodářství o čtyřech či pěti kusech dobytka. Pan Tahedl si vybavuje, že v Ondřejově byl kostel, hřbitov vedle něj a škola – jednotřídka, kam chodili jeho starší spolužáci. Skutečně živou vzpomínku má ale na mírně se svažující doškovou střechu stodoly na jejich rodinném hospodářství, po níž se s ostatními chlapci klouzal v kožených kalhotách.

Obyvatelé Ondřejova byli v dobách Adolfova dětství výhradně Němci, na Čechy či Židy si nepamatuje. Byli to zemědělci, samoživitelé, v obci stál jeden malý obchod s potravinami a laskominami. Otec, který základní vojenský výcvik absolvoval ještě v československé armádě, bojoval s wehrmachtem za druhé světové války ve Francii a nakonec v Sovětském svazu, kde padl do zajetí. Ze sibiřského tábora ho propustili až v roce 1948, rodina se s ním tedy mohla setkat až po odsunu v Německu. Přestože Adolf má matnou vzpomínku na návštěvu otce během války (kdy se koneckonců také narodila jeho mladší sestra Elfriede), ve svých osmi letech ho při setkání vnímal jako cizího člověka. Matka mívala za války plné ruce práce, děti bývaly odkázány samy na sebe, starší sourozenci se starali o mladší. Konec války zaznamenal Adolf s příjezdem amerických vojáků, kteří dětem dávali čokoládu a žvýkačky. V příkopu jim uvízl džíp a sloužil pak dlouho dětem jako hračka. S hospodářstvím pomáhali matčini rodiče, Springerovi. Když se po válce začalo hovořit o odsunu Němců, chtěla jít matka do transportu společně s rodiči. To se nakonec stalo – podle mínění pana Tahedla proto, že počáteční písmena příjmení Springer a Tahedl jdou po sobě v abecedě.

 

Odsun a kočárek v dobytčáku

Odsun čekal obě rodiny v červnu roku 1946. „Tu zprávu dostala maminka, když obracela trávu, aby vyschla. Tehdy dostala oznámení, že musíme příštího dne opustit vlast. Měli jsme jen pár hodin na přemýšlení, co máme vzít s sebou,“ vzpomíná Adolf Tahedl. Brali s sebou jen nejpotřebnější věci jako oblečení, pouze starší bratr si vymohl svého dřevěného koníčka. I tak ale bratrovou hlavní starostí bylo, komu svěřit králíky, které choval. Nakonec se jich ujali sousedé, byť pravděpodobně ne nadlouho. Rodina nebyla bohatá, mezi cennosti patřilo sváteční nádobí, které zakopali za domem. Že se už nikdy pro ně nebudou moci vrátit, nevěděli. Na samotný odsun si Adolf Tahedl také ještě pamatuje: „Nejprve v náklaďáku a potom vlakem, v dobytčím vagonu. Během cesty se posunuly a rozevřely dveře a dědeček jen tak tak chytil moji mladší sestru, která ležela v kočárku. Jinak by i s kočárkem z vagonu vyjela.“ Jestli tehdy vlak vyjížděl z nádraží v Českém Krumlově či Horní Plané, dnes již pamětník neví. Cesta ovšem netrvala dlouho, brzy dorazili do sběrného střediska ve Furth im Wald.

 

Uprchlické dítě a šumavský dialekt

V táboře ve Furthu strávila rodina dva nebo tři měsíce, to už si Adolf Tahedl přesně nepamatuje. Tamní ubytovnu si vybavuje jako velkou tělocvičnu, spal tam na bedně, bylo tam těsno. Poté Tahedlovy umístili do pokoje v hostinci v blízkém Regenkampu. U hostince bylo malé hospodářství, kde matka pracovala za ubytování a stravu. Již v Regenkampu začal Adolf chodit do školy, spolužáci ho zpočátku jakožto uprchlické dítě příliš dobře nepřijali, používal „šumavské výrazy“ a dodnes si vzpomíná, že mluvil ve škole jinak než doma. Věci se začaly obracet k lepšímu v roce 1948, kdy se otec vrátil ze sovětského zajetí. Získal místo truhláře v Řezně, kam se za ním brzy mohla přestěhovat i celá rodina. V Řezně bydlela rodina několik let na ubytovně a snili o tom, že by si postavili takový dům, jako měli v Čechách. Když dostali od německé vlády „vyrovnávací příspěvek“ ve výši dvou tisíc marek, začali si stavět dům v řezenské čtvrti Konradsiedlung. Šlo o vládou řízenou výstavbu, domy podle předepsaného architektonického plánu. Adolf mezitím chodil do školy, v roce 1954 se začal učit automechanikem, za prací se po vyučení vydal do Stuttgartu. Když se po pár letech do Řezna vrátil, otec už měl v garáži zřízenou vlastní truhlářskou a tesařskou firmu, která se specializovala na stavební práce, Adolf mu tedy začal pomáhat. V tehdejším Německu šlo o žádané řemeslo.

 

Odsun jako odrazový můstek a česká manželka

Adolf Tahedl se v roce 1968 osamostatnil jako truhlář a opravář fasád, firma mu kvetla pod rukama, má dnes třicet zaměstnanců. Oženil se s rodilou Bavoračkou, má tři syny. „Tehdy bylo vyhnání velice špatné a dokážu si představit, že dospělí ho prožívali ještě intenzivněji, oni stále ještě doufali, že se zase jednou vrátíme do naší vlasti, ale bohužel tomu tak nebylo. Ale pro mě, když se na to dívám zpětně, to bylo dokonce odrazovým můstkem, že jsem mohl začít samostatně podnikat a svou pílí něčeho dosáhnout. Zatímco pro ty, kteří zůstali, byl komunismus těžším údělem než vyhnání, podle mého soudu,“ míní dnes pamětník. Po roce 1989 začal tehdy již rozvedený Adolf Tahedl pravidelně navštěvovat Čechy. Při jedné z prvních návštěv potkal v centru Prahy svou budoucí manželku, Češku. Nešlo o záměr, přesto napůl žertem přiznává, že svoji roli při jeho volbě mohlo sehrát očekávání, že jeho česká žena bude umět vařit knedlíky stejně jako maminka. Prosperující firmu záhy poté předal synům, dostává firemní rentu a nežije si špatně. Ke koníčkům vyučeného automechanika na stará kolena patří oprava veteránů, má jich devět, mezi nimi i české Aero z roku 1931.

 

Rodná obec, vojenský prostor a otázka viny

Rodnou obec navštívil pan Tahedl s rodinou poprvé v roce 1975, potřebovali tehdy ještě víza. Přespali v Českém Krumlově, který tehdy ještě rozhodně nebyl turistickým lákadlem, dostali pokoj v centru na náměstí, ale vlídně s nimi místní nejednali. Tahedlovi věděli, že někdejší obec Ondřejov leží ve vojenském výcvikovém prostoru pro stíhací letadla, přesto neodolali a vyrazili tam. Nic se jim nestalo, zakázaný prostor nikdo nestřežil, pohled na někdejší vesnici byl ale tristní. „Nebyly tam už žádné domy, jenom obvodové zdi. U kostela stála už jenom hřbitovní zeď, z kostela jen kusy.“ Vesnice byla pryč, hroby předků rozvalené, hledat zakopané nádobí je ani nenapadlo. Dnes by si Adolf Tahedl koupil v někdejším katastru své rodné obce alespoň pozemek, má k tomu místu vztah. Oblast ale stále slouží vojenským účelům a je to vyloučeno. Problém vysídlení Němců nepovažuje za vyřešený a Benešovy dekrety jsou pro něj pořád téma. Skrze svoji ženu ví, že Češi se minimálně před rokem 1990 o odsunu „nedozvídali pravdu“ a mají tendenci svalovat za něj vinu na Hitlera. Těší ho postupné zlepšování vzájemných vztahů a rostoucí zájem Čechů o téma odsunu Němců z Československa, Češi by si ale podle něj měli přestat přiznávat svůj díl viny na tragických událostech čtyřicátých let.