Erika Bednarská

„Bydleli v takovým malým dřevěným domečku v ulici naší, kde teď bydlíme. Tam jsou dva takové malé, dřevěné domečky. A on. Děda tam byl. A já vždycky říká-. A děda, když jako Němci šli pryč, vykládal, že přišli Češi, tak on byl něco v tom, tak on jim přiděloval ty domy. A já vždycky říkám: ,Dědo, vy jste ty nejkrásnější vilky jste přiděloval, a proč vy jste zůstal sám v tom malým, dřevěným?´ On říká: ,Nemůže nikdo nic- Aby nemohl nikdo říct, že jsem někoho obral!´ To je prostě, to bylo jeho, jo. To bylo jejich. To nikomu nesebral. Takhle. On byl na to strašně hrdej. Vím, že on mi to vždycky říkal. On byl dobrej člověk, děda, já jsem s ním ráda vykládala. Děda Bednarský."

„Jak už jsem byla starší, tak maminka chodívala nakupovat k řezníkovi do Vlčic. A tak na Vánoce vždycky koupila debrecínský párky, jako jo. Ale ty tenkrát byly, buď to, že my jsme je měli jednou za rok, tak. My vždycky jsme říkali, ty bývaly tak dobrý! Jako ale my jsme je měli prostě jenom jednou za rok. Maso jsme mívali, protože naši jak chovali prasata, tak třeba jedno nebo dvě prasata zabili, že. A většinou v zimě, tak se udělala nějaká zabijačka. Něco vyudili v komíně, něco maminka zavařovala do sklínek. No, většinou všechno pozavařovala do sklínek, a to jsme pak. Ale maso bylo i přes rok v neděli jako. Přes týden se vařily nějaký moučný jídla. Jako to maso bylo vždycky jenom v neděli nebo něco takovýho. A když už nebylo, tak maminka musela chodit jako vždycky k řezníkovi do Vlčic. A v létě, když bylo teplo, tak to dlouho nevydrželo. Tak většinou chodila až před tou nedělí. A vím, že to dávala, tam je studánka, která stojí dodnes. Ona to dávala do nějaké mísy a postavila to takhle na vodu, v té studánce. A tak to do té neděle vydrželo úplně čerstvé to maso."

“When they were demolishing the church, stones were flying all the way down to the forest. The windows in our house were clattering, and it is quite far away. There were loud bangs. They arrived and they demolished it all during one day. But there was a dilapidated wooden cross which stood on a kind of an embankment opposite the church door. Stones from the church were flying all over the place, to the forest, too, but the cross was left unscathed and it remained standing. They later repaired it. Now, there is a kind of a metal circle placed on the spot where the church used to stand.”

“When I married in 1969, we had the wedding feast att home in Hraničky. We had the wedding ceremony in the church here in Žulová, and in the town administration office in Javorník. Then we went home and we had the wedding feast there on Saturday, and on Monday I had to go to work. I rented a room in Žulová so that I would not have to travel so far every day and I would come home only on Saturdays and Sundays. One day I left home on Sunday evening and so much snow fell that mom had to ski in front of me to make way for me. Mom was a great skier. She always used to say that she was going skiing under the moonlight because she did not have time during the day. The girls from Rejvíz were thus going skiing to the surrounding mountains. And so she was skiing with us in Hraničky as well. Dad could not ski, but for my mom it was no problem to grab a rucksack full of eggs and go on skis to the shop in Vilémovice to sell them there when she was sixty-nine years old.”

“When there was some Catholic holiday, my mom would always take a bucket with water to the church and clean there. When I was a little girl, I would pick flowers on the meadows. I would make a flower bouquet and place it into a jar on the altar. We would always decorate the church like this. But the state-owned farm from Nové Vilémovice started grazing their sheep there, and they were locking them in there for the nights. And so we stopped going there.”