Erika Bednarská

„Bydleli v takovým malým dřevěným domečku v ulici naší, kde teď bydlíme. Tam jsou dva takové malé, dřevěné domečky. A on. Děda tam byl. A já vždycky říká-. A děda, když jako Němci šli pryč, vykládal, že přišli Češi, tak on byl něco v tom, tak on jim přiděloval ty domy. A já vždycky říkám: ,Dědo, vy jste ty nejkrásnější vilky jste přiděloval, a proč vy jste zůstal sám v tom malým, dřevěným?´ On říká: ,Nemůže nikdo nic- Aby nemohl nikdo říct, že jsem někoho obral!´ To je prostě, to bylo jeho, jo. To bylo jejich. To nikomu nesebral. Takhle. On byl na to strašně hrdej. Vím, že on mi to vždycky říkal. On byl dobrej člověk, děda, já jsem s ním ráda vykládala. Děda Bednarský."

„Jak už jsem byla starší, tak maminka chodívala nakupovat k řezníkovi do Vlčic. A tak na Vánoce vždycky koupila debrecínský párky, jako jo. Ale ty tenkrát byly, buď to, že my jsme je měli jednou za rok, tak. My vždycky jsme říkali, ty bývaly tak dobrý! Jako ale my jsme je měli prostě jenom jednou za rok. Maso jsme mívali, protože naši jak chovali prasata, tak třeba jedno nebo dvě prasata zabili, že. A většinou v zimě, tak se udělala nějaká zabijačka. Něco vyudili v komíně, něco maminka zavařovala do sklínek. No, většinou všechno pozavařovala do sklínek, a to jsme pak. Ale maso bylo i přes rok v neděli jako. Přes týden se vařily nějaký moučný jídla. Jako to maso bylo vždycky jenom v neděli nebo něco takovýho. A když už nebylo, tak maminka musela chodit jako vždycky k řezníkovi do Vlčic. A v létě, když bylo teplo, tak to dlouho nevydrželo. Tak většinou chodila až před tou nedělí. A vím, že to dávala, tam je studánka, která stojí dodnes. Ona to dávala do nějaké mísy a postavila to takhle na vodu, v té studánce. A tak to do té neděle vydrželo úplně čerstvé to maso."

„Jak jsem se v devětašedesátým vdávala, tak jsem ještě měla svatební hostinu doma v Hraničkách. Jinak jsme to měli tady v kostele v Žulové a na obecním úřadě v Javorníku. Pak jsme jeli domů a tam jsme měli v sobotu svatební hostinu a v pondělí jsem musela do práce. Abych nemusela chodit každý den tak daleko, tak jsem si v Žulové pronajala pokojík a domů jsem chodila jen v sobotu a neděli. Tehdy jsem odcházela v neděli večer a to napadlo tolik sněhu, že máma musela jet přede mnou na lyžích a udělala mně čtyři kilometry přes les k hájence cestičku, abych vůbec mohla jít. Maminka byla velká lyžařka. Vždycky vykládala, že za měsíčního svitu chodila lyžovat, protože přes den neměla čas. Takže holky z Rejvízu chodily na okolní hory. Tím pádem s námi lyžovala i na Hraničkách. Tatínek neuměl lyžovat, ale mamince nedělalo problém v šedesáti devíti letech vzít na záda ruksak s vajíčky a vezla je prodat do Vilémovic do obchodu.“

„Jak odstřelovali kostel, tak kameny létaly až dolů do lesa. U nás, to je kus, řinčely okna. To byly pecky. Přijeli a za jeden den to zlikvidovali. Ale naproti dveřím kostela na takovém břehu stál zchátralý dřevěný kříž. Kameny létaly všude i do lesa a tomu kříži to vůbec nic neudělalo, ten zůstal stát. Pak ho opravili. Jak byl kostel, tak dnes je tam udělané takové kovové oko.“

„Když byly nějaké katolické svátky, tak maminka do kostelíčka vždycky vzala kýbl s vodou a šla ho umývat. Já jsem jako holka na loukách sbírala kytky. Udělala jsem z nich kytici a dala do sklenice na oltář. Tak jsme to vždycky vyzdobily. Ale potom tam státní statek z Nových Vilémovic pásl ovce a ty tam na noc zavíral. Tak jsme tam potom přestali chodit.“