Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Dušek (* 1955)

• narozen v roce 1955 v Maříži v rodině příslušníka Pohraniční stráže

• po vychození základní školy ve Slavonicích nastoupil do učení

• po základní vojenské službě se stal příslušníkem Pohraniční stráže z povolání

• vystudoval vysokou školu

• zaměstnán na Úřadě hlavního hraničního zmocněnce – zajišťoval bezpečnost a pořádek státní hranice

• v současnosti působí jako právník

Je jedno, jakou má kdo barvu, záleží, jakým je člověkem

Narodil se v Maříži 3. dubna 1955. Matka Irena Dušková byla švadlena a otec pracoval jako pohraničník. Prarodiče z oblasti nepocházeli  - získali nemovitost na základě Benešových dekretů, kdy přijeli z Červeného Hrádku do vyklizeného pohraničí. „Probíhalo to tak, že jste si mohli vybrat nějakou nemovitost a požádat o ni, ta byla nějak oceněná, a pak jste ji spláceli. Území ale nebylo původně osídleno Němci, ale 80 procent obyvatel bylo židovských, kteří byli všichni deportování a nikdo se nevrátil..,“ upřesňuje František Dušek.

Otec pohraničníkem

Otec, František Dušek starší, přišel na vojnu zrovna v období povstání v Maďarsku, kam ho také poslali, a domů se vrátil nakažený tuberkulózou. „Táta tehdy podepsal revers a lékaři v jeho případě přistoupili k experimentální operační metodě bez odstranění žebra, jako se to dělávalo do té doby. Operace dopadla dobře, a když se uzdravil, nastoupil u pohraniční stráže, kde sloužil 36 let až do důchodu a dožil se 80 let.“

V dětsví se František Dušek velmi často stěhoval, což bylo dáno právě otcovým zaměstnáním – do šesti let vyrůstal v Maříži, kde žili prarodiče, do školy chodil do Slavonic, potom v Písečné, jako malý kluk žil také v Hamrech na Šumavě, kde otec velel rotě, v které byl umístěn legendární pes Brek, který zachránil několik životů a byl několikrát raněn. Breka obdivovaly generace dětí v muzeu, kde byl vycpaný vystaven. Otec byl členem KSČ, František Dušek se rozhodl vyučit strojařem, přestože ho to táhlo k více umělecky zaměřenému oboru.

Okupace jako atrakce

Okupaci a vstup sovětských vojsk do Československa dnes vnímá pamětník jako nešťastné politické rozhodnutí, nicméně jako kluk to bral jednoduše jako atrakci. „Byl jsem tehdy na prázdninách u tety ve Vrchlabí, sledoval jsem kolony aut a tanků, lezl jsem na tanky… Horší bylo, že rodiče o mně neměli žádné zprávy, nakonec pro mě táta přijel, až když to bylo možné, a já kvůli tomu nastoupil o dva týdny později do školy…“ – V Písečné byly menší ruské vojenské útvary, které měly posílit ochranu hranic. „ Jednou přišel za tátou do kanceláře nějaký ruský důstojník a začal přebírat velení. Táta se ho zeptal, jestli je voják, když mu odpověděl, že je, tak ho vyhodil. O něco později přišel znovu a řádně teprve zasalutoval. Táta měl strach, že to bude mít následky, ale nic se nestalo.“ Další vzpomínka z toho období popisuje, jak otec tajně pustil přes zelenou hranici dvě ženy z Rakouska, které tu zrovna byly na dovolené a nemohly se normálním způsobem dostat domů. Pookupační doba byla zásadní pro celý pohraniční systém – padlo rozhodnutí posunout železnou silnici často až k běžným komunikacím a rozšířit hraniční pásmo směrem do vnitrozemí. Maříž byla jedna asi z pěti obcí v celém Československu, které měly tu smůlu, že se rázem ocitly uvnitř příhraničního pásma. „Maříž byla prostě zamřížovaná z obou stran. Když se uvnitř obce někomu něco stalo a musela se volat sanitka, trvalo dobrých pět minut, než ji na bráně prověřili a pustili dovnitř. Když jsem si chtěl vzít třeba návštěvu k prarodičům, musel jsem ji pomalu pašovat.“

Kvůli bytu na pohraniční stráž

František Dušek se vyučil strojařem ve Žďáru nad Sázavou v roce 1973, stal se tavičem v Martinské peci a poměrně záhy, v 18 letech, vstoupil do KSČ. „Myslel jsem, že se tím vyhnul celé délce výkonu vojenské služby, protože ti, kdo pracovali v těžkém průmyslu, mohli na vojnu jen na pět měsíců a ne na dva roky, jenže pak se ukázali, že potomci zaměstnanců vnitra nemohou tyto výhody využít, takže jsem šel na vojnu normálně na dva roky jako všichni. Výcvik jsem absolvoval v Břeclavi a skončil jsem na hranicích v Písečné, kde po mně pak chtěli, abych tam zůstal natrvalo. V devatenácti jsem se oženil a řekl jsem, že mám podmínku, že leda bych dostal byt… No a oni mi do 14 dní skutečně přinesli dekret na byt, což jsem nečekal, a tak jsem to musel vzít…“

František Dušek vystudoval důstojnickou školu, studiemi strávil skoro devět let, byla to 3. Fakulta  Sboru národní bezpečnosti v Holešově. Později byla jeho funkce na Hlavní správě pohraniční stráže ochrany hranice v oblasti informatiky, konkrétně řešení mimořádných událostí, což mohlo být, když do hraničního prostoru vstoupila uprchlá kráva, když povodeň vyvrátila hraniční kámen, ale také násilné činy, zejména vstup narušitelů do prostoru a při úspěšném přechodu přes hranice bylo úkolem útvaru zjistit okolnosti útěku, zda uprchlý vynesl nějak důležité informace přes hranice a kde se v systému nebo v zajištění hranic stala chyba a kdo je za ni zodpovědný. Rok studoval také na Vojenské akademii v Moskvě, kde se poskytovalo vzdělání lidem z celého světa připraveným stát se vojenským atašé. Po studiu získal pamětník pracoviště v Brně.

EZOCH

„O státní hranici se vykládaly různé mýty. Lidé se třeba ptají: A kde byly ty miny, a kde byly ty kulomety..? – Nic takového tam vůbec nebylo.“ Mýtem však nebylo zařízení přezdívané EZOCH (elektrické zabezpečení ochrany státní hranice), vysoké napětí v drátěné stěně. „Při kontrole zařízení zahynulo mnohem víc vojáků, než narušitelů.“ – Na smrtících drátech zemřelo 95 lidí při útěku z celkových 280.

Smrtelně nebezpečné útěky za hranice

V 70. a 80. letech se František Dušek setkal s mnohými velmi kuriózními případy pokusů o útěk za hranice. Jedna rodina použila vůz Dacia, ve kterém přeřezali sloupky a počítali s tím, že podjedou hraniční závoru tak, aby urazila kus střechy nad nimi, ale ta byla koncipovaná tak, aby zastavila pancéřované vozidlo… Skončilo to katastrofou. Měli u sebe malé nemluvně, které náraz vyrazil z auta ven a vojáci ho našli v peřince v poli… Další člověk si postavil balón, byl to reprezentant Československa na kole, a balónem odletěl do Rakouska.. dva mladí kluci, elektrikáři, si sestrojili kladku a odjeli na ní po drátech vysokého napětí. Další případ byl z Břeclavi, muž stavěl opancéřovaný tank asi dva roky ve stodole. Sám si ho zkonstruoval, tank s pohyblivým laufem měl dva motory z tatry 613, každý na pohon předních a zadních kol. Do minitanku, odolnému střelbě z kulometu, muž naložil svou rodinu a jel, jenže pak zapracovala nervozita, a před elektrickou stěnou zazátkoval a na jednom z motorů zařadil zpátečku, což způsobilo, že se tank roztrhl, jinak by se mu to bývalo povedlo..“ Dalším z nezapomenutelných útěků byl přelet přes hranice vrtulníkem, sestrojeným z trabantu. Nedaleko Maříže utekla rodina dokonce za pomoci příslušníka pohraniční stráže, který jim připravil trasu a rozpis cesty. Strávili několik týdnů v listopadu v chladném počasí ve skrytu dokonce s malými sotva odkojenými dětmi. Byly i případy, kdy rakouská strana po úspěšném útěku emigranty potrestala za to, že způsobem útěku ohrozili své děti. Pokud se o útěk pokusili přímo příslušníci pohraniční stráže, byli úspěšní ve stu procentech.

Lidská signalizace

Hraničnímu pásmo předcházel pás území přibližně 15 kilometrů široký, zvaný příhraniční pásmo, kde se všichni mohli volně pohybovat, ale fungovali tam členové Pomocných sil Pohraniční stráže. Mohl to být kdokoliv, třeba řidič autobusu nebo mohl pracovat v kravíně, tito pomocníci nenosili pásku přes rukáv jako pomocníci Veřejné bezpečnosti, a jejich úkolem bylo informovat o pohybu podezřelých osob v příhraničním pásmu, což mohl být kdokoliv, kdo do oblasti nepatřil. Další součástí zabezpečení hranice byla signální stěna napájena napětím o 1,5 Voltu, která už probíhala zakázaným pásmem. V případě zkratu vyjížděla do úseku poplachová hlídka se psem, jejím úkolem bylo zadržet osobu v zakázaném pásmu, a to podle zákona o použití zbraně. Střelbě předcházela opakovaná výzva Stůj a varovný výstřel do vzduchu, přičemž byla také povinnost se představit a střely nesměly dopadnout na území sousedního státu, při porušení či jakékoliv chybě čekalo vojáka vězení.

Narušitelé

František Dušek tvrdí, že většinou v případě narušitelů šlo o osoby, které pro nějaký kriminální problém neměli možnost projít oficiálním procesem vystěhování za hranice, který navíc zahrnoval povinnost finančně se vyvázat z republiky, například vystudování vysoké školy stálo 15 tisíc. Podle něj šlo ve většině o příslušníky cizích státu, především NDR a Polska. „To byli neuvěřitelně houževnatí lidi. U nás platil paragraf 209 opuštění republiky, v Polsku nic takového nebylo, takže Poláci to zkoušeli, dokud se jim to nepovedlo. V NDR zase platilo, že koho zadrželi dvakrát při pokusu o útěk za hranice, byl vyhoštěn, a tak se na československých hranicích častokrát nechávali schválně chytit.“ Z celkového počtu útěků bylo úspěšných asi dvě procenta pokusů.

Nesmyslná ochrana hranic

Za doby jeho působení mezi lety 1971 až 1986 počet emigrantů postupně klesal, od roku 1986 se zase zvýšil. František Dušek zmiňuje, jak ho jednou navštívil nějaký soudruh z ÚV KSČ a ptal se ho, co by na systému ochrany hranic změnil, a on mu odpověděl, že pracuje na návrhu bezdrátové ochrany hranic, a že by stávající podobu hraničního pásma jednoduše zrušil. „Vynakládaly se obrovské finanční prostředky na zajištění technické funkčnosti hranic a stálo to mnoho lidských zdrojů, jenže ten soudruh mě označil za oportunistu a něco jako rebela… Byl jsem jednoznačně součástí systému, ale nelpěl jsem na té pozici, kdyby mě vyhodili, mohl jsem se věnovat jiné profesi.“

Revoluce

Revoluční období v roce 1989 sledoval František Dušek s určitými obavami. „Nebylo jasné, jestli nějakého magora nenapadne vypořádat se s demonstrujícími tvrdou ozbrojenou cestou… Navíc mi dost připadalo zvláštní, že v týdnech listopadových událostí na Národní třídě nebyl v Praze přítomen ani jeden soudruh. Rok předtím jsem byl navrhován jako člen celoútvarového výboru strany a já tu funkci nechtěl, a tehdy mě požádal pobočník náčelníka, zda bych ho doporučil místo sebe. A ten samý člověk později seděl v porevoluční komisi, kde mě kádroval.“ Členství v komunistické straně přerušil František Dušek okamžitě v roce 1989.

V letech po revoluci prošel několika profesemi. Pracoval ve zbrojařské firmě, vedl cestovní kancelář, v současnosti se věnuje právnímu poradenství. Na počátku se setkal s despektem, který sice nebyl explicitně vyjádřen, ale byl jasně cítit. „Byl jsem trochu za prašivého psa. Myslím, že nezáleží na tom, jakou má člověk barvu, ale jaký je člověk.“