František Dušek

„My jsme museli být v kontaktu s protistranou. To znamená, že náš úřad měl na starosti rakouskou hranici a my jsme museli vědět, jaké jsou problémy na čáře, jestli támhle někde vypadl hraniční kámen nebo nevypadl. Příklad, chodil k nám pytlačit zahraniční pytlák, na naše území. Já nevím, jestli víte, jaký byl profil státní hranice. Bylo zakázané pásmo, hraniční pásmo, pak byla ta signální stěna, tzv. železná opona, a za tím byl zase ještě nějaký kus a oni hřešili na to, že za ty dráty tak zvané už chodil málokdo a málokdy. Takže tam rejdili, jak chtěli, ti z druhé strany – Němci a i Rakušáci, to nemyslím obecně, ale tihle pytláci. On tam třeba upytlačil jelena, usekl mu hlavu a zmizel s tím domů. To jsme řešili takové věci kupříkladu. Nebo jsme zjistili od rakouských kolegů, že tenkrát zakázali průjezd kamionů přes město Bratislavu a muselo se to objíždět a tam se našli dva policajti z VB, kteří vodili ty kamioňáky přes město, oni tím ušetřili 50 km objížďku a naftu a vybírali od nich 50 marek. Tak tohle jsme třeba také realizovali. Udržovali jsme klid na hranicích.“

„Maříž byla odsouzena k zániku po sedmdesátém roce. Ta železná opona, jak tomu říkáte, byla za Maříží, mezi Maříží a Leštnicí. Blíže k Leštnici do toho sedmdesátého roku. Kdybyste jela po čáře, Staré město, Kadolec, tak nikdo nevěděl, že tam je nějaký drátěný plot. V sedmdesátém roce se vymyslel tak zvaný jednotný profil a posunuli to dál do vnitrozemí. Zbytečně, akorát s tím dráždili lidi. Udělali s tím víc škody, než užitku. To bylo v té době normalizace a ono s tím nešlo nic dělat. A v té době hodili Maříž do drátěného pytle, takže Maříž měla za sebou dráty a před sebou.“

„Maříž byla odsouzena k zániku po sedmdesátém roce. Ta železná opona, jak tomu říkáte, byla za Maříží, mezi Maříží a Leštnicí. Blíže k Leštnici do toho sedmdesátého roku. Kdybyste jela po čáře, Staré Město, Kadolec, tak nikdo nevěděl, že tam je nějaký drátěný plot. V sedmdesátém roce se vymyslel tak zvaný jednotný profil a posunuli to dál do vnitrozemí. Zbytečně, akorát s tím dráždili lidi. Udělali s tím víc škody než užitku. To bylo v té době normalizace a ono s tím nešlo nic dělat. A v té době hodili Maříž do drátěného pytle, takže Maříž měla za sebou dráty a před sebou.“

„Tehdy ten zámek stál ještě celý. Akorát ten zadní trakt, tam byly ty věže k zámeckému rybníku, k aleji, tak ty byly pryč. Ale byla tam zvonice, taneční sál, kuchyň, všechno fungovalo. Pak už tam začali skladovat obilí, později ledek a podobná svinstva. Pak někdo vymyslel, že se tam natočí film o partyzánech. Přijeli tajtrdlíci z Prahy z Barrandova a zapálili to. Z toho udělali sídlo gestapa, partyzáni to přepadli a oni to reálně zapálili. Ten zámek je celý rozkradený, rozebraný, parkety, zábradlí, cihly, prostě na co si vzpomenete. Tam byla kaple, kde byla olovnatá skla, obrovská, krásná, tak jak jsou v kostele, v té kapli stál traktor. Tam byla garáž, to tak prostě bylo, se nikomu nehodil. Po válce to ještě šlo, tam byl kulturák, kanceláře, a divadlo tam hráli třeba ještě moji rodiče, taneční zábavy se tam pořádaly, pak už na to nebyly prachy. Šlo to pryč. A ve finále, co máte mimo historické centrum Slavonic, tak jedna třetina je postavena z mařížského zámku, z materiálu, dlaždice, prostě cokoliv.“