Zdeňka Dvořáčková

„V Chotěboři byli dva udavači. Ono jich tam bylo víc a za války bylo těch udavačů, kteří spolupracovali s Němci, hodně. Dokonce se říkalo, že Němci u nás ani nemuseli mít tolik gestapa, že ti naši čeští udavači jim bohatě stačili. Takže i v Chotěboři bylo pár takových udavačů. Chtěli se mít dobře, no tak byli zadobře s Němci a chodili jim udávat lidi, kteří se nechovali podle německých předpisů. Tak tam se stala jedna věc: nějaká paní, byla to Židovka, vyběhla ze svého domečku před dům a tam byla pumpa a ona si jenom před domem chtěla napumpovat vodu. A šel tam jeden ten chotěbořský udavač. A jak jen tak vyběhla, tak měla na sobě jenom nějaký lehký svetřík, na kterém nebyla tahle ta hvězda. Ten udavač ji zastavil, okamžitě, to věděli, kdo jsou Židé, okamžitě se do ní pustil, kde má hvězdu a co si to dovoluje a tak. Ona se mu omluvila, že jen vyběhla pro vodu, že nikam nejde. Ale stejně, ten udavač to nahlásil na gestapo, gestapo přijelo a celou rodinu odvezlo do koncentráku a oni všichni zahynuli.“

„No to už bylo tady v Jihlavě, to už jsem byla vdaná a bydleli jsme na náměstí dole pod hudební školou. A my jsme to moc nevěděli, akorát jsme věděli, že Praha, že tam nalétávají sovětská letadla a že tam vtrhly tanky a najednou i v Jihlavě. A my jsme bydleli dole na náměstí a najednou jsme uslyšeli strašný rachot. U manželových rodičů jsme tam měli jeden pokoj, sedm let! A teď vyhlédneme z okna, co se děje, a z Brněnské ulice, tam z té staré Brněnské ulice dole, která vede na starý brněnský most, se objevila hlaveň a teď do ulice, z té ulice se na náměstí vyvalil ruský tank. No to bylo tak strašné leknutí! To už jsme měli Danušku, byla malá a teď najedou ruští vojáci, teď nikdo nevěděl, co se děje, ty tanky se shromáždily na náměstí, já jsem byla sama doma nějak, manžel tam ani nebyl, já nevím jak... Já už si to úplně, to bylo takové zmatení mysli, že jste nevěděl, co máte dělat.“

"Naši říkali paní Negelové: ‚Jestli chcete, tak tady Fredyho nechte, protože jedete vojenským autem a budou po vás Rusové střílet. Vy nemusíte dojet, můžete zahynout. A Fredy je hodný kluk, nechte ho tady. A po válce vám ho nějak dopravíme nebo si pro něj přijedete.‘ ‚Ne, když zahynu, tak i můj kluk.‘ Takže strčila Fredyho do auta a odjížděli. Fredy se loučil a říkal: ‚Když si zachráním život, tak vám napíšu.‘ S tím odjel. A víckrát jsme od něj žádný dopis, nic, nedostali.“

"We noticed the cellar window was not covered. My granddad ran quickly up there and put a stone and some wood there. And someone started shooting, so he shot the door fast and ran to the cellar. And it all started. There was much noise, rumbling and shooting, and we were thinking, what is going on out there. Is it some kind of a bomb that is going to kill us all or we die by artillery. My granny was pious, she prayed all the time, we just sat there wrapped in blankets as it was rather cold.“

"My parents even managed to get some fat... and my granny got some lard in the country. So we made a hole in the baked poppy-seed cake and put the lard and fat in and sent it as a package. My mother´s schoolmate got a package and on the next day he went to a death march. They emptied a concentration camp, lined them in a queue and led them about hundred kilometres to another place. Meanwhile the weakest and sick ones fell, and anyone falling was shot by the Germans walking on the side. My mother´s mate got the package and ate it before marching, and so did his two friends. Thanks to which they were ok. Him and his mates were saved. When the war was over, his mate came here and started hugging them and said: 'You saved my life. From my family, only I survived. All my relatives, my wife and children died in a concentration camp.‘“