Oldřich Novotný

„Tatínek, on byl totiž vždycky debatér, že se tam [u soudu] neohroženě hájil a napadal je. Ale to bylo, jako že tam byli jiný, kteří teda se chovali vyloženě zbaběle a spíš prosili o milost a žádali je. Tatínek se teda takhle nechoval.“ – „Takže byl táta statečnej?“ – „Jo, v tomhle byl statečnej. I když jako oni předtím... Advokát, protože každej si najal nějakého advokáta, a ten advokát mamince říkal, že může dostat doživotí nebo 25 let.“

„Tam se stala jedna věc, že právě když ho vyšetřovali, on předtím byl operován na slepý střevo a zřejmě, protože si vynucovali nějaký přiznání, tak musel jít do nemocnice, musel odejít do nemocnice v Hradci a tam ho měli operovat, aby ho dali do pořádku.“ – „Jako myslíte, že při tom vyšetřování ho bili?“ – „Já myslím, že jo.“ – „A poškodili ho, protože byl po operaci.“ – „No, ta operace byla už možná rok nebo dva předtím, ale asi to byl nějakej následek. Takže byl v nemocnici a tam se pak stalo to, že my jsme... On tam byl hlídanej, ze začátku, byl tam člověk na chodbě, ten pokoj byl jenom pro něj, na chodbě byl policista. Lidi to mamince řekli, že tam je tatínek zavřenej a že tam je teda pod dohledem policie. Tak jsme se tam vydali za ním my bratři, teda můj brácha, já a maminka. Nás tam pustili, ten policista řekl, že my dva jako kluci můžem k tatínkovi, ale maminka musela zůstat na chodbě, i když dveře byly otevřený. Později se stalo, protože to vypadalo, že tam bude možná dýl, že lékaři se snažili protahovat tu léčbu, takže tam možná, už si to přesně nepamatuju, ale mohl tam být třeba tři týdny. Po týdnu ta policie už to hlídání nechala a asi žádala na vedení nemocnice, že se postará o to, že odtamtud neuteče. Nebyl ve stavu, že by nemohl utéct, ale byl přece jenom v rekonvalescenci. No, takže pak se tam maminka dostala i tak, že jsme mohli být všichni tři u jeho lůžka. Odtamtud se pak vrátil do věznice.“

"I went to the city [centre] then, the trams didn´t run, so I walked from Strašnice to Wenceslas Square. I also remember that in Vinohradská Street, in front of the [Czechoslovak] Radio residence, such simple barricades were made from trams and some buses, and in front of the barricade there were some Russian tanks. They fired in the air, the Russians fired in the air. So it was a bit wild there. And then I was on Wenceslas Square, where some tanks were driving and burning papers were thrown on a tank. And then I was going back and I know there was a shooting, so I had to lie down somewhere in Rieger's Park on the ground, because I had a feeling that bullets were flying around. And I walked back to Strašnice, because the trams didn´t run, the transport didn´t work. "

"It was difficult for me that, for example, at school it was being written down what your dad does. Each of my classmates got up and said what his dad was, I don't know, a worker, a clerk or something. There were twenty-five or thirty of us in the class I went to, I don't remember. So because I was a bit ashamed to say it in front of the whole class, I got up and walked to the teacher´s desk and said to the teacher: 'My dad's in a penal institution.'"

"Well, we had been on holidays, and since the holidays were over, we were returning - now I don't know exactly if it was on the thirtieth or thirty-first, probably the thirtieth - my grandma brought us, me and my brother, to Hradec. And right than, in the afternoon my father was brought in there, a plain-clothes policeman came with him and asked ... Simply the workers in the workshop, which was normally running on, they had to leave, and my father had to make the stamps that afternoon in order to get a piece of evidence. This means that the stamps were actually made on request, before, they only had prints. They apparently needed documents [evidence] for the court, simply those particular completed stamps. Well, of course we talked to him there, and the work took about three hours and then they drove him away again."