Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Enrique Figuerola Miranda (* 1978)

• nació el 19 de julio 1978 en La Habana en la República de Cuba

• cuando tenía 11 años, falleció su madre y él prácticamente fue criado por sus hermanos en Santiago de Cuba

• a sus 16 años, en 1994, fue condenado a cinco años en la cárcel “Boniato” por robo con violencia, fue liberado un año después

• durante 2002 con su vecino opositor político dentro del Proyecto Varela capturaba la mayor cantidad de material para la presentación para el Gobierno

• en 2003 fue sancionado a cuatro años en presidio por el delito del índice de peligrosidad para la sociedad cubana, finalmente salió en 2005

• nuevamente en 2009 se le sentencia a cumplir condena por seis años por el supuesto atentado, a la libertad salió en 2011 gracias al indulto aprobado antes de la visita del Papa Benedicto XVI

• en 2011 ingresó a la “Unión Patriótica de Cuba”

• en el julio 2012 fue arrestado por fotografiar presuntos actos de violencia policial, por lo cual inmediatamente declaró su primera huelga de hambre

• en 2015 recobró la libertad como tercer prisionero de los 53 presos políticos que salieron de la cárcel gracias a las negociaciones entre los presidentes Raúl Castro y Barack Obama

• vive en Santiago de Cuba con su esposa Mercedes Echevarría Guevara, miembro de las “Damas de Blanco”

Česká verze příběhu následuje po španělské verzi:

“Yo licito a todos los cubanos a que seamos capaces de unirnos, porque unidos logramos el cambio en nuestra Cuba”, insiste Enrique Figuerola Miranda, relator de derechos humanos y opositor al régimen comunista, quien ha sido encarcelado sin juicios en varias ocasiones.

Hoy día estoy consciente

Enrique Figuerola Miranda nació el 19 de julio de 1978 en La Habana, República de Cuba. Su niñez transcurrió en Santiago de Cuba, lugar al que se mudaron con su madre, quien falleció cuando Enrique tenía solamente 11 años. La muerte de su madre lo afectó considerablemente, por tanto, no tardó en rechazar los estudios ni su gran afición la lucha libre. Enrique fue trasladado entre varias escuelas, las que no siempre fueron de buena influencia. El efecto del ambiente violento de la escuela y de la mecánica entre sus hermanos, intentando sobrevivir como podían, no se hizo esperar, Enrique cayó preso a sus 16 años por un robo con violencia. “Hoy día estoy consciente, era un error, en aquella época era un niño tratando de buscar algo de comer, de vestirme, éramos cinco hermanos huérfanos. En la cárcel no tuve miedo, pero me partió, tuve que fajarme para poder comer desde el primer día”, recuerda. Sin importar que Enrique era un menor de edad, fue ubicado en la cárcel “Boniato” en Santiago de Cuba. “Yo era un muchacho joven. En el Boniato los reclusos se pinchaban, mataban uno al otro, viví muchas defunciones y vi con mis propios ojos varios fusilamientos”, describe la violencia existente en la cárcel, de la cual salió en 1995.

Proyecto Varela

“A mi vecino Pachi lo visitaba la Seguridad del Estado cada rato, me interesó que le estaba pasando, me acerqué y descubrí una oposición pacífica, me impactó - Pachi conversaba con la Seguridad”, se acuerda de su acercamiento al movimiento opositor al régimen comunista en el año 2001. Enrique participaba en los seminarios y debates del “Partido Republicano” del activista político Manuel de Jesús Díaz Preval, conocido como Pachi[1], quien también formaba parte del movimiento de los activistas pacíficos, liderados por el disidente Oswaldo Payá[2], los cuales intentaron a renovar el Proyecto Varela[3], un proyecto de ley que abogaba por reformas políticas en Cuba a favor de mayores libertades individuales. En 2002 Payá presentó personalmente las firmas apoyando el Proyecto a la Asamblea Nacional, no obstante, sin éxito, muy por el contrario, los eventos culminaron en la “Primavera Negra de Cuba” en marzo 2003[4]. Enrique, en aquella época todavía sin convicción política, participó en el proyecto al grabar reportajes, tratar de obtener la mayor cantidad de material filmado para hacer una presentación al Gobierno, y así exigir los derechos de cada ciudadano de Cuba. “Félix Varela era una persona con ideología del futuro. El Proyecto Varela, nombrado según él, llamaba a la unión a todos los ciudadanos, como yo los estoy llamando hoy día, sin importar la raza, diferencias materiales, no debe de importar nada”, subraya.

Índice de peligrosidad

Las actividades vinculadas con el movimiento opositor en el 2003 lo marcaron como contrarrevolucionario y en el 2003 fue sancionado a cuatro años en la cárcel “Boniato” por el delito de peligrosidad predelictiva[5], mismo que consiste en sancionar antes de que alguien cometa un delito - lo apresaron por solicitar la libertad de los 75 presos políticos de la “Primavera Negra”. “Mi encarcelamiento por el índice de peligrosidad fue un vuelco total. El odio hacia el régimen y el deseo por el cambio en Cuba esto lo debo al Gobierno como tal”, comenta. Finalmente salió de la cárcel después de dos años e intentó incorporarse a la sociedad trabajando en el mantenimiento de una iglesia, de donde lo corrieron por intervención de la policía estatal; después laboró como carnicero por cuenta propia, hasta que en 2009 fue acusado de atentado, cuando se defendía del ataque hacia su persona por la policía estatal. Lo condenaron en la cárcel “Boniato” a seis años, pero salió a la libertad en 2011 gracias al indulto suscrito antes de la visita del Papa Benedicto XVI. En el mismo año entró a la “Unión Patriótica de Cuba”[6] y formalmente se volvió activista por los derechos humanos y por la democracia en Cuba, aunque el régimen respondió a sus actividades con represiones, las cuales describe de la siguiente manera: “Todo lo que sabemos que sucede cuando uno es parte de la organización que no le cuadre al régimen. La vida de los opositores es mala, en el peor de los sentidos”.

Huelgas de hambre

En julio 2012 fue arrestado en el Carnaval de Santiago de Cuba, cuando fotografiaba presuntos actos de violencia policial. Los oficiales de la Seguridad del Estado detuvieron a su hermano y a su esposa, quienes lo estaban acompañando, por este motivo Enrique declaró su primera huelga de hambre y persistió en ella por más de 40 días, hasta lograr la liberación de sus familiares. Enrique fue transferido nuevamente a la cárcel “Boniato” por el delito de atentado. Ya en presidio, al enfrentar la cruel realidad de los presos políticos, decidió organizar una huelga general de los reclusos. “Empecé de forma oculta, por mediación de escrito, difundiendo derechos humanos, fui llegando uno por uno de los reclusos”, aclara como logró adherir más de 40 reclusos para su demostración contra el maltrato carcelario. Durante esta huelga general Enrique declaró su segunda huelga de hambre, sin importar que fuera objeto de torturas psicológicas: “El colchón me lo retiraban a las 6 a.m. y me lo daban a las 10 p.m., me bajaron la porción de agua, no tuve atención médica, no pude salir al patio, no tuve visitas. Pero sí siento que logré mi propósito”[7].

53 prisioneros políticos

Enrique salió libre antes de cumplir la condena completa – en el año 2015 después de tres años. Su liberación anticipada se debió al acuerdo entre el presidente de Cuba Raúl Castro y el presidente de los Estados Unidos de América Barack Obama, en aquel entonces[8]. “Hicieron un contrato, Raúl y Obama, liberaron los que eran agentes cubanos en los EE. UU., y Cuba soltó a 53 prisioneros políticos. Yo fui el tercero preso político de liberar, aunque Raúl nunca reconoció que éramos presos políticos, él nos llamó prisioneros que eran en el interés del Gobierno de los Estados Unidos”, rememora. Desde entonces Enrique permanece con su esposa Mercedes Echevarría Guevara, miembro de las “Damas de Blanco” en la lucha por un cambio en Cuba, sin importar las intimidaciones, multas, prohibición de salir de su casa, represiones, amenazas, ataques físicos y psicológicos, detenciones, entre otros más. “En cualquier momento voy a la cárcel, porque yo no intento pagar las multas ni parar mis actividades como defensor de derechos humanos”, subraya Enrique y agrega: “No hemos triunfado, porque no se ha dado la gana. Solo en la unión de todos los cubanos está la fuerza, con la unión estamos capaces de lograr el cambio. ¡Hago llamado a la unión de los cubanos, porque todos queremos lo mismo, es una sola idea - hay que unirnos![9] Y con esta licitación al pueblo de Cuba cierra su testimonio.

 

[1] Manuel de Jesús Díaz Preval, expreso político, murió en el año 2008, más información sobre su disidencia y vida personal aquí: http://www.cubademocraciayvida.org/web/article.asp?artID=7020

[2] La entrevista con la hija de Oswaldo Payá, Rosa María Payá, está disponible en el archivo de Memory of Nations: Rosa María Payá (1989) (memoryofnations.eu)

[3] El Proyecto Varela fue un proyecto de ley ideado y dirigido por el activista político cubano Oswaldo Payá en 1998, que abogaba por reformas políticas en Cuba a favor de mayores libertades individuales. El nombre del proyecto se eligió en honor a Félix Varela, un líder religioso cubano de principios del siglo XIX. Más información aquí: https://www.cadal.org/libros/pdf/Proyecto_Varela.pdf

[4] Primavera Negra de Cuba” ocurrió entre el 17 y 19 de marzo de 2003. Más información aquí: https://www.cubanet.org/opiniones/la-primavera-negra-comenzo-en-enero-de-1959/

[5] Esta fórmula, conocida como „peligrosidad social predelictiva“, ha sido aplicada con frecuencia a opositores y otros ciudadanos críticos del Gobierno para sacarlos de las calles: https://diariodecuba.com/derechos-humanos/1578937728_8714.html La peligrosidad predelictiva está establecida en la Ley n. 62 del Código Penal: https://www.wipo.int/edocs/lexdocs/laws/es/cu/cu004es.pdf

[6] Página oficial de la organización “Unión Patriótica de Cuba” aquí: https://www.unpacu.org/

[7] Noticia de su primera huelga de hambre: http://www.cubademocraciayvida.org/web/print.asp?artID=21464 y de su segunda huelga de hambre: https://marcmasferrer.typepad.com/uncommon_sense/2013/06/cuban-political-prisoner-enrique-figuerola-miranda-on-hunger-strike-for-40-days.html

[8] Más información sobre el acuerdo del intercambio de los agentes estatales y los presos políticos entre los EE. UU. y Cuba del año 2015/2016 aquí: https://www.chicagotribune.com/hoy/ct-hoy-8428128-cuba-libera-cinco-disidentes-de-presunta-lista-de-estados-unidos-story.html; Lista de nombres de los 53 presos políticos liberados: https://tribunapr.com/2015/01/13/publican-lista-de-53-presos-politicos-excarcelados-en-cuba.html

[9] El llamado a la Comunidad Internacional de Enrique Figuerola Miranda pueden encontrar aquí: https://soundcloud.com/radiocubalibreinternacional/llamado-de-enrique-figuerola

 

„Vyzývám všechny Kubánce, aby se spojili, protože jenom jednotní dokážeme naši Kubu změnit,“ naléhá Enrique Figuerola Miranda, obhájce lidských práv a oponent komunistického režimu na Kubě, který byl několikrát uvězněn bez řádného soudního řízení.  

Dnes už jsem uvědomělý

Enrique Figuerola Miranda se narodil 19. července 1978 v hlavním městě Kubánské republiky, v Havaně. Dětství strávil v Santiagu de Cuba, kam se v 11 letech přestěhoval se svou markou po smrti otce. Když brzy nato zemřela i Enriqueho matka, silně ho to zasáhlo a odrazilo se jak v jeho prospěchu, tak i v odmítání svých dosavadních zálib. Enrique postupně navštěvoval několik škol, mezi které patřily i ty s velmi špatnou pověstí, což se spolu s činností jeho sourozenců, kteří se snažili přežít, jak se dalo, vyvrcholilo v Enriqueho odsouzení a k pobytu ve vězení za násilnou loupež. „Dnes už jsem uvědomělý, vím že to byla velká chyba, ale v té době jsem byl jen dítě hledající něco k jídlu, nějaké oblečení, zůstalo nás pět sirotků. Do vězení jsem se nebál jít, ale hned první den tam jsem dostal přes prsty, musel jsem každý den bojovat za jídlo a za všechno,“ vzpomíná. Ačkoliv byl Enrique nezletilý, byl umístěn do vězení pro dospělé „Boniato“ v Santiagu de Cuba. „Byl jsem mladíkem, v Boniatu se vězni vzájemně napadali s noži, zabíjeli, viděl jsem hodně úmrtí, na vlastní oči jsem viděl i několik poprav,“ popisuje násilnosti ve vězení, ze kterého byl propuštěn v roce 1995.

Projekt Varela

„Mého souseda Pachiho pravidelně navštěvovala Státní bezpečnost, zajímalo mě proč, a tak jsem se začal zajímat a zjistil jsem, že Pachi je aktivním členem nenásilné opozice – dokázal v klidu debatovat s policií, to mě nadchlo,“ vypráví o svém prvním kontaktu s protivládním hnutí v roce 2001. Enrique se začal účastnit seminářů a debat „Republikánské strany“ aktivisty Manuela de Jesús Díaze Prevala, známým jako Pachi[1], který patřil do skupiny disidentů v čele s Oswaldem Payou[2], která usilovala o obnovu opozičního projektu Varela. Projekt Varela si kladl za cíl politické reformy a přeměnu právního systému na Kubě směrem k větším osobním svobodám a k demokracii. V roce 2002 Oswaldo Payá osobně představil Národnímu shromáždění Kuby sérii podpisů vyjadřujících podporu civilního obyvatelstva projektu Varela, nicméně bez většího ohlasu Vlády, naopak, iniciativa vyvrcholila v březnu 2003 potlačením a tzv. „Kubánským černým jarem“ [Primavera Negra de Cuba][3]. Enrique, ač zatím bez politického přesvědčení a vymezení, se na protirežimních aktivitách také podílel – natáčel reportáže o porušování lidských práv určené kubánské Vládě. „Félix Varela byl vizionář, projekt Varela, pojmenovaný podle něho, vybízel ke sjednocení všech Kubánců, tak jako já dnes nabádám všechny, bez rozdílu rasy nebo společenského statusu, na tom nezáleží,“ dodává.

Společenská nebezpečnost

Protirežimní činnost postupně zesilovala a Enrique byl v roce 2003 kubánskou vládou označen za kontrarevolucionáře a když v tom samém roce požadoval svobodu 75 politických vězňů odsouzených během „Kubánského černého jara“, byl poslán na čtyři roky do věznice „Boniato“, a to pouze na základě potenciální společenské nebezpečnosti,[4] spočívající v odsouzení obžalovaného ještě před spácháním trestného činu. „Moje věznění na základě potenciální společenské nebezpečnosti pro mě představovalo totální zvrat – za mou nenávistí vůči režimu a touhou po změně na Kubě stojí právě komunistická vláda,“ komentuje. Na svobodu byl propuštěn po dvou letech a pokusil se znovu začlenit do společnosti jako údržbář v kostele, ale po zákroku státní policií byl propuštěn. Následně pracoval jako řezník, do roku 2009, kdy byl opět obviněn z pokusu o atentát, když se bránil útoku Státní bezpečnosti, nakonec byl odsouzen na šest let za mřížemi. Z vězení byl propuštěn v roce 2011 díky prohlášení kubánské Vlády o propuštění několika politických vězňů před návštěvou papeže Benedikta XVI. V tom samém roce se Enrique stal členem „Vlastenecké unie Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba][5] a stal se ještě aktivnějším oponentem režimu a obráncem lidských práv na Kubě, i když odezva Státní bezpečnosti byla tvrdá: „Režim mi prováděl všechno, co se děje těm, kteří se vydají cestou, která není v souladu s komunistickým systémem. Život oponentů je příšerný, ve všech směrech.“

Hladovky

V červenci 2012 byl Enrique zadržen na karnevalu v Santiagu de Cuba za fotografování násilností páchaných Státní bezpečností na civilním obyvatelstvu. Strážníci také zatkli jeho manželku a bratra, kteří ho doprovázeli. Za jejich propuštění Enrique okamžitě vyhlásil hladovku, kterou držel 40 dní, dokud jeho blízcí nebyli na svobodě, nicméně Enrique byl opětovně umístěn do věznice „Boniato“ za pokus o atentát. Ve vězení se kvůli nelidskému zacházení rozhodl zorganizovat všeobecnou stávku vězňů: „Nejdříve jsem začal potají kontaktoval každého z vězňů, písemně, bylo to hodně těžké, ale dali na mě,“ uvádí, jak pro svůj plán získal přízeň celkem 40 vězňů. Během této všeobecné stávky Enrique vyhlásil svou druhou hladovku, a to i přes to, že se okamžitě stal terčem pro psychické mučení: „Matraci mi brali v šest hodin ráno a vraceli mi ji v deset večer, snížili mi příděl vody, odmítli poskytnout lékařskou péči a zrušili mé návštěvy, ale myslím, že nakonec jsem docílil svého.“[6]

53 politických vězňů

 Z vězení byl Enrique propuštěn už po třech letech trestu z původních osmi let v roce 2015. Stalo se tak na základě dohody mezi tehdejšími prezidenty Kuby a Spojených států amerických – mezi Raúlem Castrem a Barackem Obamou.[7] „Uzavřeli mezi sebou dohodu o propuštění kubánských tajných agentů z amerických věznic a Kuba se zavázala k osvobození 53 politických vězňů. Já jsem byl třetím vězněm na seznamu, i když Raúl nikdy neuznal, že jsme političtí vězni, nazýval nás ‚vězni zájmu americké vlády‘,“ popisuje. Od svého posledního propuštění na svobodu se Enrique spolu se svou manželkou Mercedes Echevarría Guevarou, členkou hnutí „Dámy v bílém“ [Damas de Blanco][8], snaží bojovat za svobodnou Kubu, a to i navzdory neustálé šikaně, výhružkám nebo fyzickým a psychickým útokům ze strany komunistického režimu. „V jakýkoliv okamžik můžu jít zase do vězení, protože neplatím pokuty ani nepolevuji ve své protivládní činnosti ani jako obránce lidských práv,“ zdůrazňuje Enrique a dodává: „Jako národ jsme zatím nedokázali uspět, protože jsme neměli dostatečnou vůli. Pouze v jednotě Kubánců je síla, jen tehdy budeme všichni bojovat za naši svobodu, musíme se spojit!“ a těmito slovy uzavírá svůj příběh.

 

[1] Manuel de Jesús Díaz Preval, bývalý politický vězeň, zemřel v roce 2008. Více informací o jeho osobním životě a disidenční činnosti ve španělském jazyce zde: http://www.cubademocraciayvida.org/web/article.asp?artID=7020

[2] Oswaldo Payá Sardiñas byl jedním z prominentních kubánských disidentů. Zemřel při pronásledování politickou kubánskou policií ve svém autě při dopravní nehodě roku 2012. http://www.oswaldopaya.org/es/ a v českém jazyce zde: https://www.europarl.europa.eu/sakharovprize/cs/oswaldo-jose-paya-sardinas-2002-kuba/products-details/20200331CAN54186#:~:text=V%20roce%201997%20zah%C3%A1jil%20ambici%C3%B3zn%C3%AD,politick%C3%A9m%20a%20ekonomick%C3%A9m%20%C5%BEivot%C4%9B%20zem%C4%9B.

[3] „Kubánským černým jarem“ [Primavera Negra de Cuba] se označují události v březnu 2003 na Kubě, kdy bylo odsouzeno k odnětí svobody 75 politických oponentů, novinářů, umělců atp. Více informací zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1184485295-kubanske-jaro/205542155040002/

[4] Kubánský trestní zákon definuje „společenskou nebezpečnost“ [podle Ley de la Peligrosidad social] jako chování, které není v souladu s „komunistickou morálkou“. Za společenskou nebezpečnost hrozí jeden až čtyři roky odnětí svobody. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.tusnoticiascuba.com/ley-de-peligrosidad-la-medida-mas-abusiva-para-la-sociedad-de-cuba/

[5] Více informací o jednom z nejvýznamnějších aktivních opozičních hnutí na Kubě „Vlastenecká unie Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba] zde: https://www.unpacu.org/acerca-de/sobre-unpacu/

[6] Informace o jeho první hladovce ve španělském jazyce zde: http://www.cubademocraciayvida.org/web/print.asp?artID=21464 a o jeho druhé hladovce ve španělském jazyce zde: https://marcmasferrer.typepad.com/uncommon_sense/2013/06/cuban-political-prisoner-enrique-figuerola-miranda-on-hunger-strike-for-40-days.html

[7] Kubu po 88 letech navštívil americký prezident – tehdejší prezident Barack Obama. Více informací zde: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/navsteva-baracka-obamy-na-kube.A160320_191039_zahranicni_jkk

[8] „Dámy v bílém“ [Las Damas de Blanco] je občanské hnutí s cílem podporovat rodiny s politickými vězni na Kubě. Více informací ve španělském jazyce: https://web.archive.org/web/20070311054221/http://canf.org/2005/1es/noticias-de-Cuba/2005-may-05-otorgan-premio.htm