Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alina Bárbara López Hernández (* 1965)

• Nació el 30 de julio de 1965 en Jovellanos en la provincia de Matanzas.

• Proveniente de un hogar humilde llegó a ser la primera intelectual de su familia.

• En el preuniversitario fue testigo de un accidente mortal de un muchacho ocurrido durante los trabajos forzados en el campo.

• Fue profesora de Historia en el Instituto Superior de Pedagogía y en la Universidad de Matanzas, es la única mujer en la Academia de Historia de Cuba. +Su crítica del régimen cubano se base sobre todo en su conocimiento de la historia recurriendo estrictamente a la metodología científica.

• Publicaba en la revista La Joven Cuba, donde trabajó también como coordinadora y publicó varios libros. Hoy en día trabaja en la editorial Ediciones Matanzas.

• Sus opiniones manifestadas públicamente resultaron en una serie de enfrentamientos y hostigamientos por parte de las autoridades cubanas.

*** český příběh uveden po španělském originále ***

“A veces mi manera de dirigir las clases molestaba, pero yo lo manejé. Voy a ser sincera, había cosas que yo pensaba y que nunca me hubiera permitido decir en la sala, porque sabía que me iba a costar mi puesto. Las universidades cubanas son cárceles de pensamiento. Es muy difícil enseñar con crítica y autenticidad,” dice Alina Bárbara López Hernández, profesora de Historia nacida el 30 de julio de 1965 en Jovellanos, pequeño municipio con una tradición industrial azucarera situado en el centro de la provincia de Matanzas que se caracteriza entre otras cosas también por el alto porcentaje de la población negra ya desde los tiempos de la colonia.

Los tiempos en los cuales era posible vivir sin remesas

La familia con dos hijas y un hijo vivía en unas condiciones bastante humildes. Su padre trabajaba en un taller local como tornero fresador y su madre era siempre ama de casa. “Soy la primera intelectual en generaciones en mi familia,” dice con orgullo. Alina recuerda a su infancia como una etapa feliz a pesar de las carencias. “Los apagones fueron muy frecuentes por ejemplo en el tiempo de la zafra de los diez millones. Posteriormente se iba mejorando,” sostiene. La vida se caracterizaba por su sencillez y tranquilidad. “Las libertades políticas nunca hubo, pero sí hubo una gran cantidad de beneficios sociales en la salud y en la educación,” afirma. Las escuelas que muchas veces se construyeron en casas viejas y antes abandonadas eran pobres en el sentido del equipamiento, pero eran ricas en el capital humano. “La mayor parte de las maestras eran extraordinarias. Siempre destaco el aporte de estas mujeres en mi formación. Las maestras normalistas venían con una base cívica y académica muy profundas,” dice y al mismo tiempo destaca que, por supuesto, más tarde supo en qué conjunto de influencias estaba desenvolviendo el sistema educativo a la población y con qué motivación. El adoctrinamiento presente en los años 70 todavía como si fuera contrabalanceado por algunas ideas y conceptos que las maestras llevaban de la época anterior. “Por lo tanto en lo que nos transmitían había muchas cosas buenas, el amor a la patria y el respeto… Con todo lo malo que tenía, para mí era una etapa de muchas luces,” opina.  

Los niños jugaban afuera, los vecinos eran muy cercanos unos a otros, casi todos sin un refrigerador o un televisor. “Por ejemplo en mi casa apareció un televisor cuando tenía ocho años y un refrigerador cuando tenía diez años. Mi papá, como era un obrero destacado, se lo ganó,” cuenta Alina que pasaba mucho tiempo en la biblioteca de Jovellanos, donde había un taller literario infantil. Mientras matemáticas no eran su disciplina, la lectura fue una de las aficiones predilectas. Su padre ponía mucho énfasis en los estudios y en la unidad de la familia que se juntaba en las ocasiones de las fiestas durante todo el año. En lo que se refiere a la alimentación de entonces, la considera bastante buena, sobre todo en comparación con la situación actual. “Hoy en día mis estudiantes muchas veces no quieren creer cuando les digo que en Cuba hubo tiempos en los cuales se podía vivir sin las remesas del exterior. Claro… después entendí que eso era gracias al apoyo del bloque comunista y que vivíamos en una burbuja,” precisa. Los niños solían tener unos dos o tres pares de pantalones y con eso se resolvía. “Como decía, era una vida sencilla, pero con las necesidades básicas cubiertas.”

La ropa y los juguetes venían por las libretas de racionamiento y los turnos para comprar los juguetes se sorteaban. “Si te tocaba uno de los primeros turnos, podías conseguir juguetes de muy buena calidad, venían casi todos de China y algunos del campo socialista. Me recuerdo de unas maquinitas preciosas que le correspondían a mi hermano. Sin embargo, el acceso a estos juguetes se limitaba a una o dos ocasiones al año,” cuenta. Tampoco había muchas oportunidades de ir de vacaciones, porque el turismo todavía no estaba muy desarrollado en Cuba. Sin embargo, era bastante común pasar un día en la playa. “Mi papá tenía un amigo que tenía una máquina y nos íbamos juntos. Se hacía la comida en la casa… recuerdo hasta el olor de la comida por la madrugada cuando mi madre ya estaba cocinando. Nos montábamos todos y pasábamos un día entero en la playa.” Alina cuenta que su familia también iba frecuentemente a comer en una pizzería o los demás restaurantes en la localidad. “Era bastante asequible para los salarios de la época.”

El choque en la escuela del campo

La necesidad de pertenecer entre los pioneros no era algo que a Alina le molestara. “Había que ser pionero, no era algo que tú te preguntabas… ser pionero era parte de la vida, de la existencia,” cuenta y añade que a pesar del adoctrinamiento que venía con la educación, hay que destacar el papel positivo del elemento patriótico que se cultivaba desde una edad temprana.

La enseñanza en Jovellanos llegaba al noveno grado de la escuela secundaria. Quien quería continuar con sus estudios, tenía que irse a la beca. Esta etapa fue una de las más difíciles para Alina. Proveniente de una familia con ciertas costumbres chocaba con la manera ruda de comportarse de otros jóvenes en la residencia de estudiantes, donde también sentía una falta de privacidad. “Realmente fue desagradable para mí, aunque tengo que reconocer que hice unas buenas amistades,” admite. La escuela rural colaboraba con una granja donde se sembraban papas, frijoles, plátanos y otros productos cuyo cultivo se hacía posible en gran parte precisamente gracias al trabajo forzado de los estudiantes. “Era bastante fuerte, había que cumplir con las normas agrícolas y cuando no las podías cumplir, te quedabas el fin de semana. Además del trabajo intenso había que desplazarse, porque el transporte en el campo muchas veces no funcionaba. En algunas ocasiones fueron muchos kilómetros bajo el sol para trabajar y luego para regresar, bañarnos corriendo e ir a la clase,” dice y recuerda que las condiciones de seguridad del trabajo no se cumplían hasta tal grado que la vida peligraba. “Una vez durante la cosecha de papas íbamos en unas carretas demasiado llenas de alumnos. Muchos iban sentados y los demás iban de pie. Una de las carretas frenó bruscamente, uno de nuestros amigos se cayó y la carreta le pasó y le mató. Se llamaba Gilberto, eso a mí no se me olvida,” dice y explica que todos sentían el dolor, pero al mismo tiempo no tenían la capacidad para hacer la crítica política y social.

Sería ilógico participar en los actos de repudio

Alina nunca llegó a formar parte de la Unión de Jóvenes Comunistas [JC]. “Una parte de mi familia se fue de Cuba en 1980, estando yo en noveno grado. Aunque mi padre no emigró como el único de su familia, me dijeron que no cumplía con los requisitos para ser de la JC,” explica. Por una parte, lo veía como una injusticia que se calificara así mientras que cumplía con todos los demás requisitos que se referían por ejemplo a los resultados escolares y al comportamiento. Por otro lado, sentía que nunca tenía ganas de participar en algunas de las actividades como por ejemplo los actos de repudio. “Uno se cuidaba, nunca lo dije públicamente, pero para mí realmente no tenía sentido participar en los actos de repudio. A mi padre no le gustaba, y además una parte de mi familia emigró. Hubiera sido algo irrespetuoso irse a gritar a otras personas cuando nuestros familiares se fueron. Me enorgullece que lo pasamos como familia sin daño, cuenta y comenta que al mismo tiempo no siente ningún desprecio hacia las personas que se unían a estos actos, ya que no todos pueden tener la fuerza para resistirse y muchos se someten al miedo. “Puede que estaban allí, pero no estaban gritando o gritaban y luego se arrepentían. Hubo influencias muy complicadas. Muchas veces los verdugos son víctimas también…,” sugiere.

Haber vivido esta etapa para Alina resultó muy traumático. “Vi que les hicieron actos de repudio a personas buenas y decentes. Vi al guía de los pioneros que organizaba los actos de repudio, hacía intervenciones en los matutinos para convencernos. Un día desapareció. Él también estaba en Mariel. Fue como aprendizaje de la doble moral que se vivió. Vi a una niña cuya familia entera se fue y ella se quedó porque tenía un novio y no quería abandonarlo. Cuando descubrieron que no quiso irse y su familia sí, la cogían y la llevaban a todos los actos para decir: ‘Yo no me voy y mi familia sí.’ Era una manera de utilizar a una niña para que hablara contra su familia,” recuerda. En las aulas se hizo habitual que los oficiales preguntaban a los alumnos no solo si alguien era religioso, sino también si la familia se fue a Estados Unidos.

Según Alina, la situación económica de Cuba después de Mariel mejoró. “A pesar de que las cosas en las tiendas eran caras, era asequible y no se puede comparar con lo que pasa hoy. Se podía conseguir muchos productos de Bulgaria, los frutos en conservas, la carne en conservas. Muchos productos que ayudaban a las familias. Fue una mejoría breve...”

Los primeros cuestionamientos

Como siempre quería ser historiadora y en su año no se abrió la carrera en la Universidad de La Habana, empezó a estudiar en 1982 la carrera de Marxismo, leninismo e historia en el Instituto Superior Pedagógico en Matanzas. Una vez graduada se quedó allí como profesora y trabajó durante seis años más en el mismo lugar. “La enseñanza no era concebida de una manera que nos permitiera un punto de vista crítico. Estábamos dentro de un sistema muy cerrado. Romper aquello era muy difícil,” dice y admite que no tenía ningún tipo de visión crítica sobre la política de Cuba, ni sabía cualquier cosa sobre la disidencia existente dentro del país. Se graduó en 1988 y la tocó impartir el curso de la Historia contemporánea de Europa. Debido a la falta de información tenía que investigar mucho por cuenta propia. Hasta entonces se creía que el socialismo iba a durar siempre y de repente todo lo que se les presentaba durante los estudios perdió sentido. Alina se volvió una cazadora de revistas que venían de Europa, como Sputnik, Novedades de Moscú y Tiempo Nuevo, ya que en ellas se empezaba a reflexionar paulatinamente sobre el proceso llamado de Perestroika. “Allí empecé los cuestionamientos que tuve después. Cuestionándome la historia de estos países que yo había recibido tan desinformada empezaba a cuestionarme sobre mi país también. Sentía que lo mismo podría pasar en mi país. A raíz de eso también siempre quería que mis clases proporcionaran un espacio para pensamiento y preguntas, más que teorías que se presentan como una verdad absoluta,” explica. A pesar de su estilo bastante crítico pudo continuar con la enseñanza, incluso acabados los seis años en el Instituto Superior Pedagógico y desde 1997 trabajó en la Universidad de Matanzas.

“Eran dieciocho horas de apagones. Cuando venía, podíamos dormir en la madrugada” continúa narrando Alina sobre el inicio de los años noventa y el llamado período especial. En lo que se refiere a la escasez de alimentos, destaca que a pesar de lo complicado que era en aquel entonces, no se compara con la situación actual. “La agricultura producía. Tú llegabas a los agro mercados y estaban llenos de papas. Recuerdo que todos los días almorzábamos papas y huevo. La carne escaseaba, pero huevo estaba. Hubo muchas enfermedades, pero no te ibas a morir, porque había papas,” describe y explica que en su opinión al principio de los años noventa todavía el gobierno se preocupaba por lo menos un poco sobre la población. “Hoy no es así.”

Mientras tanto, las playas de la bahía de Matanzas se volvieron uno de los centros del éxodo de los balseros. “Las personas se despedían de los familiares en los puentes... eso era público. Nos enteramos de aquello. Yo tenía mucho miedo, porque mi hermano quería lanzarse al mar también. Lo convencimos y se fue más tarde,” narra. Antes de su ida, el hermano de Alina pudo abrir una sala de video en Jovellanos debido a una cierta flexibilización de la economía cubana que para resolver la crisis permitió la existencia de negocios particulares. Al mismo tiempo se despenalizó el dólar.   

La ruptura definitiva

Su salida de la Universidad de Matanzas se produjo en 2013 y la ruptura definitiva entre Alina y el régimen cubano se iba aproximando. Sus artículos empezaron a publicarse en prensa alternativa en diciembre de 2017. Alina primero no quería publicar en internet y consideraba inútil que sus artículos leyeran las personas fuera del país. “No porque no fueran mis compatriotas también, pero yo siempre pensaba que si pudiera haber un cambio, teníamos que esforzarnos sobre todo los que vivimos en Cuba. Me parecía ilógico.” Sin embargo, como el acceso al internet se iba ampliando empezó a escribir. La presión se sentía y Alina tuvo que hablar varias veces con el jefe de su editorial Ediciones Matanzas, donde trabajó después. Uno de los incidentes se data de 2019, cuando reunió unos artículos suyos y los propuso como un libro. El libro fue aceptado, se imprimió y se iba a presentar. “De pronto el cubierto del libro que era lo único que faltaba para la publicación desapareció. No se pudo presentar,” explica. A través de un antiguo alumno suyo se enteró de que la orden vino del Partido Comunista de Cuba. “Las discrepancias se habían hecho notar.”

Alina trabajaba como coordinadora de la Joven Cuba cuando se produjo el estallido social en julio de 2021. Como ella y los demás autores que contribuían no se podían quedar ciegos frente a los acontecimientos y criticaban las acciones del gobierno en sus artículos, las molestias por parte de las autoridades iban ganando fuerza. Alina publicó un testimonio de un joven detenido y al mismo tiempo mantenía su actitud y siempre quería ser lo más exacta en sus afirmaciones recurriendo a la metodología científica. Por eso se negaba a gritar consignas como algunos exponentes de la oposición. “Muchas personas me criticaban: ‘Tú no le dices esto a la dictadura.’ Mi respuesta era: ‘No se lo digo, porque no lo es.’ Esto es peor, es una sociedad con rasgos totalitarios. Una dictadura fue lo de Batista. Y en esa etapa la sociedad civil tuvo el suficiente protagonismo para derrotarla. Decir la palabra dictadura no es exactamente estar apegado a lo que pasa en Cuba. Hay que estudiarlo con mayor profundidad para tener una mejor apreciación de no solo por qué hemos llegado aquí, sino también por qué no hemos logrado evitarlo y por qué nos es tan difícil revertirlo. Si no se está haciendo esto, no estamos entendiendo nada. Gritar consignas no es algo positivo ni desde el lado del gobierno, ni del lado de oposición,” advierte.

La situación empeoró en 2023 cuando detuvieron a Jorge Fernández Era, su amigo personal y un intelectual respetado. A partir de allí ya tuvo la idea de que había que hacer algo más. “Yo decido por primera vez salir al espacio público y manifestar.” Eso fue el 6 de abril de 2023. Se puso en el parque con un cartel que decía: “Libertad para Jorge Fernández Era.” Los agentes de la Seguridad del Estado la agredieron, jalaron y empujaron. Al final la pusieron una advertencia y la amenazaban. La persecución se recrudeció tras una invitación a un evento de la Asociación del Estudio de la Economía Cubana en Estados Unidos. Este debía celebrarse en agosto de 2023 y fue la segunda invitación para Alina. La primera vino cinco años antes. Las autoridades no querían dejarla salir del país y la citaron para PNR. Alina no fue y el otro día la detuvieron. Estuvo varias horas en la estación, donde la explicaron que no podía irse del país para hablar sobre Cuba. “Me dijeron que la organización orquestaba un golpe del estado y que no podía manifestarme más. Sin embargo, el derecho para manifestarse pacíficamente es garantizado por la Constitución. La policía amenazaba con un caso construido por desobediencia. Así comenzó el proceso legal que llevó al juicio en noviembre.”  El juicio la declaró culpable y le puso una multa que Alina no pagó. Sin embargo, las autoridades descargaron el dinero de su cuenta bancaria. Poco después, la policía la detuvo por el camino a La Habana. En esta ocasión, Alina sufrió unas lesiones tras haber sido golpeada y forzada a subirse al carro de la policía. Según cuenta, la vida de una persona que se vuelve crítica al sistema cambia de una manera abrupta. Muchos de los amigos se pusieron en contra de ella y sus hijos también sufrieron hostigamientos. A pesar de todo eso sigue creyendo en la capacidad de las personas para cambiar su historia y se mantiene firme en sus posturas. “La historia se construye diariamente y con un poco de participación se puede cambiar de manera positiva. Creo que es muy importante no morirse de brazos cruzados,” dice y destaca siente muy orgullosa cuando ve el apoyo que le dan algunos de sus estudiantes tanto en las redes como en la vida cotidiana. “Creo que los 23 años del trabajo en la educación superior me ayudaron a tener un espíritu joven y para tener una perspectiva inconforme ante la vida.”

Alina tuvo que dejar de publicar y coordinar La Joven Cuba en 2023 debido a diferentes opiniones sobre la futura orientación del país de la dirección de la revista y hoy en día trabaja en la editorial Ediciones Matanzas. Además de la publicación de otros autores logró publicar varios libros suyos. Admite que uno de los errores graves de su generación fue cambiar las libertades políticas por las garantías sociales. “Cuando estas garantías desaparecieron, no había libertad para luchar por ellas.” Al mismo tiempo sostiene que la situación económica actual es tan dramática que para mucha gente resulta muy difícil encontrar tiempo y fuerza para luchar por la libertad. “Sin embargo, hay que tratar, no hay que rendirse. A pesar de que las familias dicen: ‘no te busques problemas’, a pesar del miedo. Hay que denunciar lo que está pasando en Cuba. La única solución no puede ser irse.” Partiendo de la premisa de que los tres fenómenos que destruyeron a su país son la existencia del único partido, el monopolio de la ideología marxista estropeada por los ideólogos soviéticos y la supresión de la propiedad privada, destaca que nunca más debería recurrirse a un sistema exclusivo y que lo más importante para el futuro de Cuba es un acuerdo amplio y la participación de distintos grupos sociales.

 

 

******************************************************

 

 

„Můj způsob přednášení na univerzitě občas překážel, ale dokázala jsem se v tom pohybovat a ustát to. Musím se však přiznat, že některé věci, které jsem si myslela, bych si nikdy nedovolila říct v učebně. Věděla jsem, že by mě to stálo místo. Kubánské univerzity dělají dojem ideového vězení. Je velmi obtížné přednášet tam kriticky a svědomitě,“ říká Alina Bárbara López Hernández, profesorka dějin narozená 30. července 1965 v Jovellanos, malém městečku s cukrovarnickou tradicí a ležícím ve vnitrozemí provincie Matanzas, které se vyznačuje mimo jiné početnou skupinou obyvatel afrického původu už z časů kolonie.

Když ještě šlo přežít bez peněz ze zahraničí

Rodina se dvěma dcerami a jedním synem žila skromně. Otec pracoval jako obráběč v místní dílně a matka se odjakživa starala o chod domácnosti. „Jsem první intelektuálka z naší rodiny,“ říká hrdě Alina, která na své dětství vzpomíná jako na šťastné období navzdory nedostatku, se kterým se rodina musela potýkat. „Často vypadávala elektřina, hlavně v dobách velké sklizně cukrové třtiny v roce 1970, kdy se plánovalo sklidit deset milionů tun, což se samozřejmě nepodařilo. Poté už se situace mírně zlepšovala,“ vypráví o životě, který se odehrával v jednoduchém a poklidném rytmu. „Sice jsme neměli politické svobody, ale na druhou stranu fungoval jistý systém sociálního zabezpečení a přístup ke zdravotní péči,“ poznamenává. Školy se často zřizovaly ve staveních ve velmi špatném stavu a jejich vybavení bylo chudé, ovšem kvalitu tehdejšího učitelského sboru si Alina pochvaluje. „Většina učitelek byla skvělých. Já vždycky vyzdvihuji jejich kvalitu a vliv na mé vzdělávání. Pokud jde například o občanskou výchovu, měly velmi dobré základy, na kterých se dalo stavět a obecně byly výborně připravené,“ říká a jedním dechem dodává, že později jí samozřejmě došlo, že celý vzdělávací systém byl sestaven na specifických principech, které měly za cíl dosáhnout ve společnosti předepsaných cílů. Její tradičně vyvážený a předsudky nezatížený pohled ještě doplňuje tvrzením o tom, že indoktrinace byla v sedmdesátých letech ještě jistým způsobem vyvažovaná prvky, které si učitelky nesly z předrevolučního období. „Dokázaly nám tak předat spoustu dobrého, mnoho lásky, respektu a vztah k rodné zemi… Přes to všechno špatné tam vidím celou řadu světlých momentů.“  

Děti si hrávaly venku a sousedské vztahy byly pevné a přátelské. Téměř nikdo v ulici přitom neměl ani lednici, ani televizi. „Například u nás je poprvé objevila televize, když mi bylo osm let. První ledničku jsme měli, když mi bylo deset. Můj otec byl v práci šikovný a tak si je zasloužil,“ vypráví Alina, která trávila dlouhé hodiny v místní knihovně, kde se pořádaly dětské literární semináře. Zatímco matematika nebyla zrovna její šálek čaje, četba patřila mezi její oblíbené aktivity. Otec přitom kladl v rodině, která byla velmi pevně spjatá a scházela se se širším příbuzenstvem při příležitostech všemožných oslav, velký důraz na vzdělání. Co se týče tehdejšího stravování, podle Aliny byla ještě poměrně dostačující, především ve srovnání s dneškem. „Mí studenti mi často nechtějí věřit, když jim říkám, že na Kubě se dřív dalo přežít i bez peněz posílaných ze zahraničí. Samozřejmě… já jsem si postupem času uvědomila, že to bylo hlavně kvůli podpoře socialistického bloku, a že jsme žili v takové zvláštní bublině,“ upřesňuje. Děti mívaly dva až tři páry kalhot a s tím si pohodlně vystačily. „Jak jsem říkala, život to byl prostý, ale základní potřeby byly pokryté.“

K oblečení a hračkám byl přístup prostřednictvím přídělového systému. Pořadí, ve kterém si lidé mohli chodit kupovat věci, vycházelo z výsledků loterie. „Když jsi byl mezi prvními, daly se sehnat dobré a kvalitní hračky. Většina z nich se vyráběla v Číně nebo v zemích východního bloku. Vzpomínám si na krásná autíčka, která měl můj bratr. Je ale zároveň třeba dodat, že prodej se uskutečňoval tak jednou, dvakrát do roka,“ vypráví. Příležitostí k rekreaci také moc nebylo, protože turismus byl tehdy ještě v plenkách. Bylo ale celkem běžné, že rodina se ve volný den sebrala a vyrazila na pláž. „Můj táta měl kamaráda, který měl auto, takže jsme jezdili spolu. Doma se připravilo jídlo… ještě teď si krásně vybavuji vůni těch dobrot, které maminka připravovala v kuchyni už brzy ráno. Potom jsme všichni společně naskákali do auta a byli jsme celý den na pláži.“ Kromě toho Alina zmiňuje, že rodina čas od času chodila jíst do místní pizzerie a dalších restaurací. „Tehdy to ještě bylo vzhledem k výplatám celkem dostupné.“

Střet s realitou venkovské internátní školy

Nutnost patřit mezi Pionýry nebylo nic, co by tehdy Alinu nějak obtěžovalo. „Tak to prostě tehdy bylo, nikdo se na nic nevyptával… lidé tak zkrátka žili,“ vypráví a opět dodává, že navzdory prvkům indoktrinace bylo součástí vzdělávání i vedení k patriotismu od útlého věku, což považuje za pozitivní.

Jelikož v Jovellanos byla pouze základní škola, každý, kdo chtěl ve studiu pokračovat, musel na internát. To bylo pro Alinu velmi těžké období. Jakožto dívka z rodiny, kde se dbalo na slušné vychování a dodržování určitých principů, se dostávala do tvrdých střetů s realitou venkovské internátní školy, plné dětí z rodin, ve kterých byste o některé zásady těžko zavadili. Potýkala se s neurvalostí i nedostatkem soukromí. „Tohle pro mě bylo opravdu nepříjemné, i když musím uznat, že jsem si tam udělala i některé dobré přátele,“ vypráví. Venkovská škola spolupracovala s farmou, kde se pěstovaly brambory, fazole, banány a další plodiny. To všechno ale se značným přispěním nucené studentské práce. „Byla to docela síla… Museli jsme plnit normy, a když jsme je nesplnili, nemohli jsme jet na víkend domů. Kromě toho pole byla rozlehlá a často jsme se museli daleko přesouvat pěšky, protože doprava nefungovala. Někdy to byly dlouhé kilometry pod žhnoucím sluncem. Potom rychle do sprchy a utíkat na vyučování,“ popisuje tvrdý režim a upozorňuje na skandální přístup k bezpečnosti pracujících dětí, který měl fatální následky. „Během jedné sklizně jsme jezdili na pole na velkých vozech. Bylo nás tam strašně moc. Někteří seděli, ale mnoho dětí muselo stát. Jeden z vozů prudce zabrzdil a shora vypadl chlapec. Vůz ho přejel a on to nepřežil. Jmenoval se Gilberto… nikdy na to nezapomenu,“ popisuje a vysvětluje, že všichni sice cítili velkou bolest, nicméně v té době ještě nikdo z nich nebyl schopný pospojovat si všechno dohromady a postavit se proti společenskému a politickému systému, který tohle všechno umožňoval.

Účast na veřejných lynčích pro mě nedávala smysl

Alina se nikdy nestala členkou Svazu komunistické mládeže. „Velká část mé rodiny emigrovala v roce 1980. Byla jsem tehdy v deváté třídě. Přestože můj otec jako jediný z rodiny zůstal, řekli mi, že jsem nesplňovala požadavky na členství,“ vysvětluje. Na jednu stranu jí to připadalo nespravedlivé, protože byla vzornou studentkou s příkladným chováním. Zároveň ale cítila, že právě třeba účast na veřejných lynčích nebylo nic, s čím by chtěla mít cokoliv společného. „Člověk si samozřejmě dával pozor. Nikdy jsem to nikde neprovolávala, ale z mého pohledu by bylo totálně nelogické, abych chodila křičet a házet kameny na příbuzné emigrantů. Otci se to také nelíbilo a navíc část mé rodiny přece také odešla. Bylo by to pokrytecké. Jsem pyšná na to, že se naše rodina v tomto smyslu zachovala svou tvář,“ říká. Kromě toho ale necítí ani žádnou zášť proti těm, kteří se veřejných lynčů účastnili, přičemž poukazuje na to, že zkrátka ne každý má sílu na to, aby se něčemu takovému postavil a podlehne strachu. „Možná tam někteří přišli, ale nic nepokřikovali, anebo sice pokřikovali, ale posléze toho litovali. Vstupovalo do toho strašně moc faktorů. Ti, kteří stínají hlavy, jsou často také oběťmi…“ zamýšlí se.  

V každém případě vidět tohle všechno bylo pro Alinu velmi traumatizující. „Lynčovali se dobří a zásadoví lidé. Viděla jsem přitom například jednoho s vedoucích Pionýra, který ostatním rozdával úkoly a dokonce i návod na to, co mají na koho křičet. Jednoho dne zmizel. I on odešel přes Mariel. Takže to byla taková přehlídka dvojí morálky té doby. Také si vzpomínám na dívku, jejíž celá rodina emigrovala, ale ona tady zůstala, protože byla zamilovaná do jednoho chlapce a nechtěla ho opustit. Když se to úřady dozvěděli, používali jí na propagandistických akcích, kde měla veřejně mluvit o tom, že celá rodina odjela, ale ona se rozhodla zůstat,“ vypráví zážitky z pohnuté doby. Ve třídách se mezitím stalo běžnou praxí vyptávání se žáků nejen na to, jestli byl někdo z jejich rodiny nábožensky orientovaný, ale také na to, zda některý příbuzný emigroval do USA.

Podle Aliny se životní úroveň na Kubě po roce 1980 zlepšila. „Přestože věci v obchodech byly drahé, ještě se to stále dalo snést. S tím, co se děje dnes se to nedá vůbec srovnávat. Pamatuji si třeba množství dovezených potravin z Bulharska – objevily se konzervy s nakládaným ovocem, masové konzervy, spoustu potravin, které pomohly nějak udržet rodiny naživu. To zlepšení bylo ale jen velmi krátké…,“ vysvětluje.  

První záchvěvy nejistoty

Jelikož vždy toužila stát se historičkou a ve chvíli, kdy dokončila střední školu se obor dějiny na Havanské univerzitě neotevřel (otevíral se jednou za dva roky), začala Alina studovat obor Marxismus, leninismus a dějiny na Vyšší pedagogické škole v Matanzas. Po zakončení studia začala na stejném místě přednášet a zůstala ještě dalších šest let. „Pojetí výuky tehdy neumožňovalo kritický pohled. Pohybovali jsme se ve velmi úzkých mantinelech a přeskočit je šlo jen obtížně,“ říká a přiznává, že tehdy vlastně ještě ani nevnímala svět kolem sebe jako něco, nad čehož fungováním by se měla kriticky zamýšlet. Zároveň nevěděla ani o existenci disidentů a opozičních hnutí na Kubě.

Když v roce 1988 vystudovala, měla začít přednášet předmět pojmenovaný Současné dějiny Evropy a kvůli velkému nedostatku informací se musela uchýlit k důkladnému samostudiu. Do té doby se mělo za to, že socialismus tu s námi bude navždycky. Takže pád východního bloku najednou zapříčinil to, že nic z toho, co nám říkali, nedávalo smysl. Alina začala pátrat po časopisech, které přicházely na Kubu z Evropy, mezi nimi například Sputnik, Novinky z Moskvy nebo Nový čas. Právě v nich se totiž postupně začaly objevovat články a názory kritické k dosavadnímu vývoji a komentující proces zvaný Perestrojka. „Tehdy jsem poprvé pocítila jisté pochybnosti o tom, co se na Kubě dělo. Když jsem se zamýšlela nad dějinami zemí východní Evropy, o kterých jsem měl doposud tak kusé a omezené informace, začínala jsem se zároveň ptát, co by se tedy mohlo stát na Kubě. Na základě mých vlastních pochybností jsem dospěla k tomu, že moje přednášky byly prostorem k diskuzi. Nechtěla jsem prezentovat teorie, které se tváří jako absolutní pravdy…“ vysvětluje. Přes svůj osobitý styl vedení přednášek mohla Alina zatím i nadále pokračovat ve výuce. Po šesti letech na Vyšší škole pedagogické se v roce 1997 dokonce přesunula na Univerzitu v Matanzas.

„Osmnáctihodinové výpadky elektřiny. Když to přišlo, mohli jsme ráno zůstat doma a spát,“ popisuje Alina jeden z průvodních jevů začátku devadesátých let na Kubě, které jsou obecně známé pod označením zvláštní období. Co se týče nedostatku potravin, který byl kritický, Alina opět připomíná, že dnes je to ještě o něco horší. „Zemědělství pořád vyrábělo. Když člověk přišel na zemědělský trh, bylo tam spoustu brambor. Vzpomínám si, že každý den jsme měli k obědu brambory a vejce. Masa byl nedostatek, ale vajec bylo dost. Lidé trpěli kvůli špatné stravě různými nemocemi, ale na hlad se neumíralo, protože byly alespoň brambory,“ vzpomíná a vysvětluje, že podle jejího soudu se v tomto období vláda stále ještě zajímala o to, jak lidé na Kubě žijí. „Dnes už to nikoho nezajímá.“  

Pláže v okolí města Matanzas se mezitím staly jedním z nejvíce vyhledávaných míst pro započetí nebezpečné cesty přes moře na Floridu. „Lidé se loučily na mostech… všechno se to dělo přímo před našima očima a velmi dobře jsme o tom věděli. Já jsem se tehdy moc bála, protože můj bratr o tom taky uvažoval. Nakonec ale emigroval až o pár let později,“ vypráví. Ještě předtím si Alinin bratr stihl otevřít malou místnost na promítání filmů, protože v důsledku obrovského hospodářského propadu se vláda rozhodla povolit do určité omezené míry soukromé podnikání. V té době se také mohl začít používat dolar jako platidlo na ostrově.

Bod zlomu

V roce 2013 Alina přestala pracovat na Univerzitě v Matanzas. Její konečný rozkol s režimem byl na obzoru. Kritické články s jejím podpisem začaly vycházet v alternativněji laděných časopisech někdy kolem roku 2017. Alina nejprve odmítala vydávat své články v internetových médiích. Považovala za zbytečné psát pro lidi, kteří žijí mimo Kubu. „Nemyslela jsem to tak, že by pro mě lidé, kteří emigrovali, byli méně Kubánci. Jen jsem vždycky měla za to, že změna musí začít u těch, kteří tady stále žijí. Takže mi nepřišlo moc logické psát pro lidi v zahraničí.“ S tím, jak se přístup k internetu stával postupně čím dál dostupnějším ale nakonec došla k názoru, že teď už to má cenu. Nátlak na její osobu byl citelný. Několikrát se musela dostavit na kobereček do kanceláře ředitele vydavatelství Ediciones Matanzas, kde pracovala po svém odchodu z univerzity.

V roce 2019 se rozhodla dát dohromady některé své články a knižně je vydat. Publikace byla schválená, dílo se tisklo a plánovalo se jeho uvedení. „Jenže z ničeho nic zmizelo to jediné, co nám ještě chybělo – knižní obálka. Po knižních obálkách se prostě slehla zem, takže kniha se nemohla uvést,“ vysvětluje a dodává, že prostřednictvím bývalého studenta se dozvěděla, že obálky zmizely na přímý rozkaz Komunistické strany Kuby. „Spory mezi mnou a režimem začínaly nabírat velmi konkrétní obrysy.“

Byl červenec roku 2021 a Alina pracovala jako koordinátorka časopisu La Joven Cuba. Jedenáctého dne toho měsíce na Kubě vypukly spontánní protirežimní demonstrace, které svým rozsahem vešly do dějin. Jelikož ani samotná Alina, ani její kolegové z redakce nemohli zavírat oči před tvrdým postupem úřadů, které neváhaly uvěznit nespočet demonstrantů, tlak i nadále rostl. Alina publikovala svědectví jednoho ze zadržených mladíků. Zároveň se ale držela svého stylu – vždy se držela faktů a nechtěla se nechat ovlivňovat emocemi. Z toho důvodu si občas musela vyslechnout i kritiku od lidí bojujících proti vládě. „Mnozí lidé mě kritizovali. Říkali mi: ‘Jak je můžeš nenazývat diktaturou?‘ Odpovídala jsem jim, že to neříkám, protože to diktatura není. Je to horší. Žijeme ve společnosti s totalitními rysy. Diktatury tady byla v době generála Batisty. V té době byla ale občanská společnost dostatečné silná, aby ho svrhla. Mluvit dnes o diktatuře znamená nebýt tak úplně v obraze. Musíme se dívat lépe a studovat věci svědomitěji. Jen díky tomu můžeme pochopit nejen to, proč jsme tam, kde jsme, ale i proč se nám nepodařilo tomu zabránit a i nadále je tak obtížné proti tomu bojovat. Když se nebude přemýšlet tímto způsobem, tak se nikam nepohneme. Pokřikovat různá hesla a nálepkovat… na tom není nic dobrého. A platí to jak pro vládu, tak pro opozici,“ upozorňuje.

Další vyhrocení následovalo poté, co policie zadržela Jorge Fernándeze Eru, uznávaného intelektuála a přítele Aliny, které bylo čím dál více jasné, že tlak musí zesílit i z její strany. „Rozhodla jsem se jít poprvé demonstrovat ven.“ Bylo 6. dubna téhož roku a Alina vyšla ven s nápisem „Svoboda pro Jorge Fernándeze Eru.“ Estébáci ji fyzicky napadli. Následovaly výhrůžky a oficiální výstraha. V srpnu téhož roku se měla v USA konat konference pod hlavičkou Kubánské asociace pro studium ekonomie. Alina dostala pozvání už podruhé. Jenže opustit Kubu tehdy nešlo. Alina dostala obsílku od policie. Na stanici se ale nedostavila, což vedlo k jejímu následnému zatčení. Na stanici strávila několik hodin, během kterých jí dokola opakovali, že z Kuby nemlže. „Tvrdili mi, že ta organizace plánovala puč, a že už nesmím chodit demonstrovat. Jenže právo na pokojný protest je zanesené v ústavě. Policie mi vyhrožovala obviněním kvůli neuposlechnutí úřadů. Tak začal soudní proces, který vedl až k listopadovému rozsudku.“ Podle něj byla Alina vinná a dostala pokutu. Tu sice nezaplatila, ale úřady si peníze nakonec stejně sami stáhly z jejího účtu. Následovalo další zatčení po cestě do Havany. Tentokrát už Alina utrpěla četná zranění.

Z její zkušenosti vyplývá, že protirežimní činnost může na Kubě znamenat ztrátu některých blízkých přátel, ale také třeba potíže pro vlastní děti. Proti Alině se obrátilo hned několik jejích přátel a její dcera se stala také terčem šikany. I tak ale Alina věří, že lidé mají moc změnit tok dějin a ve svých názorech a postojích zůstává neochvějně pevná. „Dějiny tvoříme každý den. Když se zapojíme, určitě můžeme dosáhnout pozitivní změny. Myslím, že nejdůležitější je nezemřít se založenýma rukama,“ říká a zdůrazňuje, že je velmi hrdá, když vidí podporu, jaké se jí dostává od jejích bývalých studentů. „Myslím, že těch 23 let přednášení mladým mě samotnou taky omladilo. Cítím se plná energie a nechci se spokojit s tím, jak jsou věci teď.“

Kvůli rozdílným názorům na směřování Kuby musela nakonec Alina v roce 2023 opustit časopis La Joven Cuba. Od té doby pracuje v nakladatelství Ediciones Matanzas, kde kromě dalších autorů publikovala i několik svých vlastních knih. Uznává, že zásadní chybou lidí její generace byla ochota vyměnit politické svobody za některé sociální benefity. „Jenže když tyhle výhody najednou zmizí, zjistíte, že nemáte, jak bojovat za jejich navrácení.“ Zároveň je přesvědčená, že současná ekonomická situace je tak závažná, že pro mnohé se stalo důležitějším přežít, než bojovat za svobodu. „Musíme se ale snažit vytrvat. I když vám v rodině říkají, abyste se držel dál od problémů. I když máte strach. Nemůžeme zavírat oči před tím, co se tady děje. Emigrace nemůže být jediným řešením.“ Vycházejíc z předpokladu, že Kubu zničila především existence jediné politické strany, monopol sovětského marxismu a potlačení soukromého sektoru, zdůrazňuje, že už nikdy by na Kubě neměl mít někdo takové exkluzivní postavení, jako měla vládnoucí třída doposud, a že pro lepší budoucnost Kuby je důležité zapojení co nejširších vrstev obyvatelstva.