Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lic. Roberto Jesús Quiñones Haces (* 1957)

• narodil se 20. září 1957 ve městě Cienfuegos na Kubě do politicky rozpolcené rodiny

• jeho otec byl revolucionář – účastnil se bojů na straně Fidela Castra, zatímco rodina z matčiny strany byla kontrarevolucionářská

• nejprve toužil být militantním členem Svazu komunistické mládeže [Unión de Jóvenes Comunistas], ale roku 1986 byl nakonec vyhozen pro „ideologické záškodnictví“

• roku 1976 začal studovat práva na Centrální univerzitě Marty Abreu [Universidad Central “Marta Abreu” de las Villas] v Santa Claře na Kubě

• roku 1978 byl k nelibosti univerzitních představitelů zvolen studentským předsedou Právnické fakulty

• roku 1981 dokončil studia a byl vyzván ke splnění sociální služby v Atomové elektrárně Juaraguá, odkud byl o rok později vyhozen kvůli milostnému poměru s cizinkou kolumbijského původu

• po návratu k předchozí partnerce se přestěhoval do Guantánama, kde dokončil potřebnou právnickou praxi k vykonávání činnosti

• roku 1991 mu vyšla první sbírka básní „Útěk z ráje“ [La fuga del cielo]

• v letech 1998-1999 obhajoval svou známou, notářku obviněnou z účasti na nelegálním prodeji nemovitosti

• po několika stížnostech a oficiálních dopisech kubánským vězeňským úřadům ohledně špatného zacházení s onou obviněnou notářkou byl sám Quiñones zatažen do soudního procesu a obžalován z téhož činu jako jeho klientka, a nakonec i odsouzen na osm let odnětí svobody

• od roku 1999 je jeho spis označen písmenky „C-R“, tedy kontrarevolucionář

• roky 1999-2003 strávil Quiñones ve věznici Combinado de Gunatánamo, odkud byl po uplynutí poloviny trestu podmínečně propuštěn za dobré chování

• od propuštění z vězení čelí problémům se zaměstnatelností

• roku 2001 mu byla udělena cena časopisu Vitral ve městě Pinar del Río za sbírku básní psaných ve vězení

• roku 2012 začal pracovat pro nezávislé zpravodajství Cubanet

• od června 2013 je podrobován neustálému pronásledování, vyhrožování a domovním prohlídkám

• v dubnu 2019 byl pokutován za odpor při zatýkání a tuto pokutu odmítl zaplatit, za což byl odsouzen k jednomu roku odnětí svobody

• v srpnu 2019 neuspěla jeho žádost o odvolání a Odvolací soud znovu potvrdil původní rozsudek za nezaplacení pokuty

• v září 2019 ho Výbor na ochranu novinářů označil za jednoho z 10 nejohroženějších novinářů světa a přidal ho na seznam One Free Press

• 11. září 2019 nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody

„Jsem přesvědčený, že továrnou na disidenty není nikdo jiný než sama kubánská vláda. Je to právě vláda, kdo jim dává vzniknout,“ podotýká Roberto de Jesús Quiñones Haces - právník, spisovatel, nezávislý novinář a odpůrce kubánského režimu. „Odjakživa jsem se považoval za disidenta. Ale být disidentem pro mě není hanlivým přízviskem. Na Kubě je totiž bytí disidentem synonymem pro politické nepřátele castrismu. A na základě toho režim zajistí, že tě zavrhne i celá společnost,“ dodává.

Názorová bipolarita

Jedna z prvních vzpomínek pojí Roberta s Československem – jeden jeho kamarád z dětství míval československé kolo a „mít takové kolo bylo v té době něco senzačního“, jak vzpomíná. Hovoříme tu o počátku šedesátých let, jelikož Roberto se narodil 20. září 1957, „na den přesně dva týdny po povstání proti Fulgenciu Batistovi,“[1] dodává. Tehdejší dějinné události byly předzvěstí toho, co přišlo o dva roky později, tedy Kubánské revoluce Fidela Castra z roku 1959. A přesně tahle „zlomovost“ zásadním způsobem ovlivnila bipolaritu společnosti a s ní i Robertovy rodiny – zatímco jeho otec byl názorově svázán s Castrovým režimem, Robertův dědeček z matčiny strany míval truhlu plnou západních časopisů Reader’s Digest[2]. Logicky byl tak Roberto od útlého dětství vystaven naprosto protichůdným názorům v jeho nejbližším okolí. „Se smutkem jsem pozoroval, jak tak zásadní a důležité věci pro mého tatínka nakonec dopadly tak špatně, jak dopadly,“ shrnuje postupné upadání revolucionářského přesvědčení jak u jeho otce, tak nakonec i u něj samotného. A jako by to bylo symbolické – i ono překrásné československé kolo nakonec vzalo za své: „nechtěně jsem s ním narazil do stromu a vážně se mi chtělo tehdy umřít, když jsem ho vedl zpět kamarádovi a omlouval se mu“.

Já ne tolik jako on

Další kapkou do pomyslné nádoby kontrarevolucionářských názorů byl Robertův bratranec, který bojoval ve vzbouřenecké armádě v pohoří Escambray proti Fidelu Castrovi, za což byl odsouzen na tři roky odnětí svobody, a to i přesto, že mu tehdy bylo pouhých šestnáct let. A ani nemluvě o tom, jak moc jeho odsouzení ještě prohloubilo rodinné názorové rozpory – nebyl to totiž nikdo jiný než Robertův otec, kdo na straně Castra vojensky potlačil ono povstání při tzv. „čistce Escambray“ [Limpia de Escambray]. “Už od útlého dětství se to ve mně všechno bilo,” vzpomíná Roberto. To však neznamenalo, že by Roberto měl svého otce, zesnulého nedávno roku 2019, méně rád. S láskou vzpomíná na píseň Pedra Luise Ferrera, která del něj perfektně popisuje onu “situační fúzi”, když zpívá: “můj otec býval fidelista, já ne tolik jako on, ale kdo mi na něj vztáhne ruku, ať si to nejdřív vyřídí se mnou”.[3] Robertova vzpomínka na Ferrerovu píseň vyjadřuje hluboký smutek nad tím, jak režim zasáhl do společenských vztahů: “kubánské rodiny jsou rozštěpené a vinu na tom nese systém”, shrnuje.

Konfliktní revolucionář

Jeho kontrarevolucionářské myšlenky však teprve čekaly na své plné propuknutí: „Bez obav ti klidně povím, že jsem byl odjakživa velký revolucionář. Ale taky jsem byl vždycky revolucionářem hodně konfliktním,“ začíná Roberto své vyprávění o myšlenkovém „přeskočení barikády na druhou stranu“ a o původu svého disidentského přesvědčení. „Nikdy jsem nebyl systému vhod, protože nejsem a nikdy nebudu člověkem poslušným. Protože si nemyslím, že osudem lidí by mělo být zaškatulkovat se do toho, co jim jiní předepisují, ale naopak hledat odpovědi po své vlastní ose,“ dodává. „A můžu říct, že i dneska souhlasím s některými věcmi, co se dějí v naší společnosti. Ale nikdy nebudu souhlasit s nedostatkem svobody, kterým se vyznačuje,“ dodává s přesvědčením.

Dvojí morálka

To, co se kubánské děti naučí jako první je, že „věci se mají říkat jen ve správné chvíli a na správném místě a pokud ne, tak přijdou nepříjemné otázky,“ vypráví Roberto. Jedním dechem pak dodává, že „vše, co se do společnosti naočkuje silou, nutně musí vyvolat odpor, protože ti nedali možnost volby“. Tahle možnost volby se v dětství a mládí limituje především na oblečení (protože „mít džíny Lee bylo tenkrát úžasné, bylo to jako bys měl před každým, kdo je měl tehdy na sobě, padnout na kolena“) či hudební vkus (protože americkou hudbu se smělo poslouchat jen v tajnosti). „Prohibice znamenala horší důsledky, než kdyby bývali povolili, aby mládež poslouchala hudbu podle svého gusta,“ komentuje Roberto. „Já jsem praktikoval dvojí morálku – zatímco ve škole jsem byl příkladný revolucionář, po odpoledních jsem poslouchal ilegální radiové vysílání z Miami,“ směje se své vlastní bipolaritě, jejíž kořeny jsou jasně vysledovatelné z rodinného zázemí.

Od militantního mládežníka k ideologickému záškodníkovi

„Já jsem nebyl militantním členem Mládeže[4], a to i když jsem si to moc přál,“ osvětluje Roberto své mladické touhy a to, jak se mu o pár let později konečně splnily. Ale nebyl by to Quiñones a jeho život plný opozic, kdyby v jeho mysli mezitím nedošlo k zásadnímu zvratu a zklamání z komunistického vzdělávacího systému, načež začal otevřeně kritizovat vše, co mu vadilo, a nakonec byl roku 1986 vyloučen z kdysi tak vytouženého Svazu komunistické mládeže. Jaký že by pro to důvod? „Ideologické záškodnictví,“ kroutí Roberto hlavou nad paradoxem té situace. A zatímco přesně ve stejné době řešil, jakou univerzitní dráhu zvolit, z původního plánu studia filozofie či novinařiny ve všem tom zklamání zvolil práva. „A dneska jsem novinářem, aniž bych to vystudoval,“ inu, další z řady paradoxů jeho života.

Poslední kapka padla v atomové elektrárně

Roku 1976 nastoupil na Centrální univerzitu[5], kde se mu řada spolužáků začala vyhýbat právě pro jeho opoziční názory. Jaké pak bylo překvapení, když o dva roky později byl sám Quiñones zvolen studentským předsedou Právnické fakulty, nutno dodat, že k velké nelibosti univerzitních představitelů. Tehdy však jeho pomyslná ideologická nádoba byla těsně před přelitím. A ona poslední kapka padla těsně po absolutoriu práv roku 1981, když nastoupil na sociální práce do Atomové elektrárny Juaraguá[6]: „A právě tam moje rebelská přirozenost vystoupila na povrch, tam jsem ztratil poslední ideály o světě a o Straně a tam můj život zažil zásadní obrat. Právě v tomhle období pro mě přestalo být tak zásadním být dobrým mládežníkem. Zásadní pro mě začalo být říkat to, co si myslím,“ popisuje onu dělicí linku ve svém životě, která revolučního mládežníka proměnila v kontrarevolučního dospělého. „Kdybych býval byl poslušnější, tak bych dneska seděl v Centrální radě Kuby, o tom jsem naprosto přesvědčen,“ vypráví.

A co že bylo oním důvodem pro tak znatelný přelom? Inu, nic jiného než láska – tehdy mu zamotala hlavu jistá Kolumbijka, Patricia Suárez, která však namísto ke komunistické straně patřila ke kolumbijskému guerillovému hnutí M-19[7], které tehdy přežívalo hlavně díky ilegálnímu obchodu se zbraněmi z Kuby. Roku 1982 se o jejich milostném poměru dozvěděli v elektrárně „a obratem mi vysvětlili, že už tam nadále nemůžu pracovat, protože jsem ženatý s cizinkou, co není dostatečně socialisticky smýšlející“. I když nakonec vztah s Patricií vzal za své, protože její guerillové hnutí bylo podle Robertových slov důležitější než jejich manželství, znamenal pro Quiñonese definitivní tečku ta onou ranou názorovou bipolaritou. Poslední kapka padla a Roberto stál najednou definitivně na protějším břehu mezi oponenty režimu.

Nesympatie k režimu

Roberto se po rozchodu s Patricií vrátil ke své původní přítelkyni (a své současné manželce), která mu však pro návrat dala jedinou podmínku: že se přestěhuje do města Guantánamo, známého především díky nedaleké stejnojmenné americké námořní základně. A právě v Guantánamu si Roberto dodělal potřebnou praxi k výkonu právnické profese a začal se specializovat na trestní právo. Ale pokud do jeho názorové nádoby mohla padnout ještě jedna jediná kapka zklamání, tak přišla právě s objevením detailů kubánské soudní praxe. „Studium práv tě naučí odkrývat všechny ty chyby a zlozvyky společnosti. Ale nejen to špatné z lidského chování obyčejných Kubánců, ale hlavně z vládních struktur, ze zneužívání policejní a soudní moci… A to mě nesmírně poznamenalo. Rozhodně jsem nečekal, že by mohla být státní korupce tak obrovská,“ poznamenává Quiñones. A tak se postupně z trestního práva začal odkloňovat směrem k lidským právům, přičemž každým dnem více cítil nesympatie vůči kubánskému režimu. Po letech praxe, kdy byla každá jeho věta pronesená u soudu podrobována detailní analýze jeho nadřízených, mu nakonec advokátní činnost v oblasti trestního a lidského práva zakázali úplně a „doporučili“ mu orientaci výhradně na občanskoprávní spory. Ale nebyl by to zas a znovu Quiñones, kdyby ani tenhle krok neměl znamenat brzké problémy. Soudní spor, který měl definitivně rozhodit jakoukoliv stabilitu jeho života, byl na spadnutí.

„C-R“ jako kontrarevolucionář

Roku 1998 byl přidělen jako právní poradce k případu své známé, notářky obviněné z účasti na nelegálním prodeji nemovitosti. Nedostatek zdravotní péče, kterou obžalovaná v zadržovací cele tehdy nutně potřebovala, vedla Quiñonese k zaslání několika dopisů a stížností vězeňským úřadům a Radě Kuby. Netrvalo dlouho a přišlo mu předvolání k právnické komisi, jejíž předseda mu vyhrožoval, že „pokud jedno jediné slovo z toho, co jsem v dopisech napsal, není pravda, půjdu sedět taky“. A pravda nepravda, o měsíc později byl už Roberto formálně zadržen v domě svého tchána a obviněn z „účasti na nelegálním prodeji nemovitosti“, tedy z téhož činu, který původně jako advokát hájil svou klientku. Nejprve si myslel, že je to všechno jen směšná souhra náhod, která „se přece musí brzy vysvětlit“, ale oči mu zanedlouho otevřel soudní rozsudek – osm let odnětí svobody. Když si následně vybaví telefonický hovor, ve kterém mu jakýsi Denis svěřil, že byl vládními orgány donucen ke křivé výpovědi, díky které mohl být Roberto pravomocně odsouzen v též soudní kauze jako ona notářka, Quiñones najednou propukne v pláč a celý se třese: „Pokaždé, když si na to vzpomenu, se ve mně rozbouří vlny vší té nespravedlnosti,“ vzlyká.

Jak může existovat taková nespravedlnost?

A pokud tedy již od 80. let byl na cestě od revolučního přesvědčení k disentu, v této chvíli, kdy byl jeho spis označen červenými písmeny „C-R“ značícími kontrarevolucionáře, už nebylo definitivně cesty zpět. „Protože člověk se stane disidentem, když se mu nedostává práva a spravedlnosti,“ vysvětluje Roberto. „Já jsem nikomu neublížil, neumístil jsem někde v tomhle státě bombu, co by vybuchla a zabila lidi, nebyl jsem členem žádného opozičního hnutí, byl jsem pouhopouhým právníkem, co se bil za spravedlnost a pravdu,“ dodává. A bylo to právě ono hledání spravedlnosti, které ho nakonec dovedlo do „odporných smradlavých cel kubánských věznic“, do „světa tak přízemního a ve kterém se pohybovalo tolik lidí, které jsem kdysi sám hájil“, do „světa, který se mnou neměl pranic společného“ a do cel, o „jejichž existenci na Kubě jsem si až do té chvíle dovolil pochybovat“...  „Říkal jsem si: bože můj, jak může na světě existovat taková nespravedlnost?“ vypráví pohnutě Roberto.

Odejít lidštější, než jsem přišel

Vězni byli nuceni k práci, což Roberto kategoricky odmítal: „Jsem univerzitně vzdělaný a do vězení jsem nepřišel pracovat, ale číst a vzdělávat se,“ vysvětluje. Aby si udržel psychické zdraví, když nastupoval roku 1999 do výkonu trestu, rozhodl se: „Musím odsud odejít lidštější a vzdělanější, než jsem sem přišel“. A tak četl všechno, co mu přišlo pod ruku, doslova „tuny knih“, které mu nosila manželka, aby tak unikl z vězeňské reality všedního dne.

Sebevraždy, výletíčky, domečky…

Vzpomíná na bezpočet sebevražd spáchaných těmi, co už nemohli dál, a které (stejně jako jakékoliv jiné úmrtí ve vězení) byly vždy „prohlášeny za infarkt“, protože „na infarkty se nikdo neptá“. Zažil bezbřehou touhu spoluvězňů po „výletíčku“ [vuelito], při kterém se alespoň na pár okamžiků dostali do světa za zdmi věznice – v drtivé většině cestou do nemocnice poté, co si do žil na nohou vstřikovali injekční stříkačkou petrolej, aby jim natekly a museli tak být urgentně ošetřeni. “To ve většině případů znamenalo okamžitou amputaci zasažené končetiny, ale tak obrovská byla jejich touha nadechnout se čerstvého vzduchu, že žádná cena nebyla dost vysoká,” dodává Quiñones. Vypráví pak o korupci ve věznicích a malých domečcích těsně za jejich zdmi, kam měli přístup “elitní vězni, kteří si zasloužili důvěru dozorců”, či o psychickém týrání vězňů vzbuzováním falešných nadějí ohledně svých procesů… Ale vzpomíná také na všechnu tu statečnost, kterou prokázala jeho vlastní rodina: “Jejich reakce na mé věznění je jedna z věcí, na kterou jsem v životě nejvíce hrdý,” uvádí.  Jeho matka se dokonce přestěhovala do Guantánama, aby mu “po dobu oněch 4 let, 8 měsíců a 12 dnů mohla být nablízku”. Quiñones během svého věznění cítil velkou podporu ze strany dalších politických vězňů a disidentů: “dokonce jsem dostal jeden podpůrný dopis od Oswalda Payá[8], ten mám dodnes schovaný jako poklad”.

Jedna z nejzkorumpovanějších zemí na světě

Korupce je v Robertově vyprávění častým tématem: „Už toho máme plné zuby. Máme za sebou šest desetiletí násilí na Kubě, jedné z nejzkorumpovanějších zemí na světě,“ rozčiluje se Quiñones. A neříká to jen tak pro nic za nic – sám byl svědkem, jak oni „elitní vězni“ nosili do domácností vězeňských dozorců potraviny, které přinesly vězňům jejich návštěvy, či například litry a litry oleje. Fidel Castro totiž na konci roku 1999 prohlásil, že zlepší podmínky v kubánských věznicích a jedním z kroků byla i dávka oleje určená pro přípravu jídla pro každého z vězňů. Nicméně, jak vzpomíná Quiñones: „já jsem neměl jídlo s kapkou oleje ani jednou po celou tu dobu svého pobytu ve věznici“. Dalším obdobným pokusem o „zlepšení“ byly příděly masa: na prvního Silvestra, kterého Roberto strávil v odnětí svobody, měli vězni dostat kuřecí, „prý aby nám udělali radost, říkali“, vzpomíná s úšklebkem Quiñones. „To kuře bylo ale úplně shnilé, nemohl jsem ho vůbec pozřít, jak odporně zapáchalo,“ vzpomíná na ona „zlepšení“ v Combinado de Guantánamo.

Výprasky a prostituce

Další kubánskou realitou všedního vězeňského dne jsou výprasky, ať už od dozorců anebo od spoluvězňů, kteří k tomu byli dozorci donuceni. Roberto si vzpomíná na tři takové – „o jednom výprasku mi vyprávěli a u dvou jsem osobně byl“, vyprávěl při prvním rozhovoru pro Paměť národa. Při druhém rozhovoru pak přidal ještě vyprávění o nedávném výslechu roku 2019, při kterém dostal takový výprask, až mu praskl ušní bubínek. „Výprasky se však většinou ututlají – protože jak na ulici, tak ve věznici, tě pak se všemi těmi podlitinami zavřou na samotku a nechají tě vylézt až za pár dní, kdy už po nich není skoro ani památky. Pak je to v případě soudního sporu slovo vězně proti slovu dozorce a tam nemá vězeň sebemenší šanci,“ vysvětluje další vězeňskou praktiku Roberto. „Protože jak přece říká představitel téhle země: ‚Tady se nikdo nikdy nebil.‘,“ vypráví Roberto s odkazem na (nyní už bývalého) kubánského prezidenta Raúla Castra, bratra Fidela Castra. Dalším smutným a dle Robertových slov „až příliš častým“ faktem je prostituce. Nechme stranou prostituci mezi vězni, která je rovněž velmi běžná, protože v tomhle konkrétním případě Quiñones hovoří o fenoménu prostituujících se sester či matek vězňů vůči vězeňským či soudním představitelům, aby bylo vězni dopřáno „nějakého drobného požitku“. „Je to ve věznicích nesmírně časté. A ne protože by to ty ženy dělaly ze své vlastní vůle pro dobro svého blízkého, který je vězněn, ale v drtivé většině případů protože je o prodej svého vlastního těla požádal sám vězeň,“ osvětluje Quiñones a dodává, že ze své vlastní právnické praxe ví o řadě případů, které byly „urychleny, postoupeny či vyřešeny“ na základě prostituce, a to například včetně podmínečného propuštění.

Muž s cejchem

Dne 12. srpna 2003 byl Roberto po čtyřech letech odnětí svobody podmínečně propuštěn za dobré chování. „Odcházel jsem s obrovským očekáváním a pevně přesvědčený, že vůči své vězeňské minulosti nebudu nadále cítit žádnou zášť,“ vypráví. Ale i tentokrát se bohužel pletl. „Jen co jsem vyšel z vězení, jsem si uvědomil, že život už nikdy nebude stejný jako předtím. Pro všechny jsem byl pro jednou navždy muž s cejchem,“ dodává. Nedařilo se mu najít práci, a to i přesto, že na Kubě byl tragický nedostatek právníků, o těch zkušených už ani nemluvě. Na právnických fakultách hledali přednášející, ale Quiñones prý „nesplňoval politické a morální předpoklady“. Nakonec našel místo při katolické faře Parroquia la Milagrosa v Guantánamu jako kulturní koordinátor, ale ani tenhle příjem mu nevydržel dlouho: „Jakýsi Cortés, vedoucí Provinčního soudu, mi tuhle práci zakázal, prý si musím najít něco pod hlavičkou vlády. A když prý nenajdu do týdne, půjdu sedět zpátky do Combinada,“ vzpomíná na překážky při hledání práce Roberto. Vláda se pokusila vzít mu i advokátní licenci a když se jim to nepodařilo, tak mu alespoň zakázali vykonávat činnost. „Pravdou je, že jsem magistrem práv ve státě, kde se téhle specializace zásadně nedostává, a i přesto pro mě tady není práce,“ shrnuje svou pracovní situaci a osvětluje, že na Kubě samozřejmě neexistuje fenomén soukromé právnické praxe – vše je plně řízeno a dozorováno Ministerstvem spravedlnosti.

Žít jako ilegál

Nakonec, aby zvládl uživit rodinu, přijal v květnu 2012 Roberto vděčně nabídku od nezávislého zpravodajského portálu Cubanet[9], což ho v očích režimu definitivně zapsalo na černou disidentskou listinu. Ačkoliv se první měsíce práce pro Cubanet zdálo, že mu to do života příliš nezasáhne, od června 2013 je pod neustálým drobnohledem režimu, často bývá bezdůvodně zadržován a probíhají namátkové domácí prohlídky. První taková se udála roku 2015, kdy mu Státní bezpečnost zabavila kromě pracovního náčiní jako počítače či paměťových disků také předměty ryze osobního charakteru, jejichž hodnota je pro Roberta naprosto nevyčíslitelná: „Měl jsem doma nahrávky hlasů mých dětí, když byly maličké, a i to si odnesli a už nikdy mi to nevrátí,“ vypráví Roberto s lítostí. „Učím se žít jako ilegál, dneska už by si ode mě z domu mohli odnést leda tak nábytek, nemám tam už jeden jediný osobní předmět, o těch pracovních ani nemluvě,“ dodává. Často mu domů pošťák donese výhružný dopis: „Tyhle dopisy jsou rozličné povahy, někdy jsou to obecné výhružky, jindy hrozí ublížením mým dětem, onehdy mi zase psali, že nechají vyhodit mou ženu z práce.“ Když to nejsou dopisy, přicházejí telefonáty: „Vládní agenti mi domů telefonují, abych nechal novinařiny. Jeden z nich, co si nechává říkat Víctor Víctor, měl dokonce odvahu zavolat mi a popřát ke Dni otců,“ rozčiluje se Roberto. „Povím ti to úplně upřímně – je mi jich líto, jsou to ubožáci. Jeden kapitán Státní bezpečnosti mi jednou při zatýkání řekl: ‘My jsme cihla a vy jste mravenci. Rozmázneme vás, kdykoliv se nám zachce.‘ A já jsem na něj zůstal koukat a jen jsem si pomyslel: jak ubohý musí být tenhle člověk, aby si mohl myslet, že může kohokoliv rozmáznout, jako by snad byl Bůh.“

Na Kubě nemá žádný novinář práva

„Zlomí se jen ten, co se zlomit nechat chce. Anebo ten, kdo už prostě nemůže dál,“ analyzuje současnou situaci disentu Quiñones. Přes všechny výhružky zatím žádná nebyla natolik přesvědčující, aby se svého přesvědčení vzdal a už vůbec ne aby přestal publikovat na Cubanetu. Kromě obrovského množství článků píše Roberto i básně a povídky (vyšlo mu pět sbírek tiskem na Kubě a jedna kniha povídek v Miami), které se těší mezinárodní přízni. Ale život na Kubě není snadný jak pro novináře, tak pro umělce: „Když na Kubě umělec vybočí z předepsaných norem, je úplně jedno, jak moc je ve svém oboru geniální, jednoduše začne mít okamžitě problémy s režimem,“ uvádí Quiñones. A i když se nechal při našem druhém rozhovoru slyšet, že „kdybych býval byl při svých začátcích práce pro Cubanet tušil, co to obnáší být nezávislým novinářem na Kubě, nikdy bych tu nabídku nepřijal,“ jedním dechem dodává, že je „neskonale vděčný za možnost konečně říkat vše, co mám na mysli a co cítím“. Ale není pocitu vděčnosti, který by mohl plně zastínit každodenní kubánskou realitu: „Na Kubě nemá žádný novinář žádná práva. Sice se těšíme velké mezinárodní solidaritě, ale tady na Kubě máme neustále namířenou pistoli přímo doprostřed čela,“ komentuje.[10] „Jeden příslušník Státní bezpečnosti mě jednou nazval svým nepřítelem. Na to jsem mu odpověděl: Já nejsem tvůj nepřítel. A pokud mě za něj považuješ, tak to je jen a pouze tvůj problém. Modlím se za tebe. Vážně. Modlím se za tebe a za všechny Kubánce,“ vypráví. „A je vidět, že už to není hrstka lidí, nějaké dva nebo tři tisíce, co jsou tu nespokojení. Už je nás na dva miliony,“ shrnuje společenské změny posledních let.

Všechno zlo pramení v kubánské diktatuře

„Moje osobní situace na Kubě je složitá. Žiju pod neustálým tlakem. Když vylezu na ulici, nikdy nevím, jestli se zvládnu vrátit domů,“ uvádí Roberto. „Jsem ti vděčný za návštěvu a za tenhle rozhovor, protože netuším, kdy se zase budeme moct vidět takhle v klidu,“ říkal Paměti národa při druhém setkání. „Nežijeme tu v demokratické a už vůbec ne právní společnosti, takže zítra v šest ráno si mě může přijet vyzvednout Bezpečnost a odvézt si mě. Už si musím začít připravovat krabici s knížkami, co si chci přečíst, oblečením a léky, protože jinak bych mohl skončit ve vězení dobré tři dny i bez kartáčku na zuby,“ vyjmenovává záležitosti, které musí splnit před svým opětovným nástupem do výkonu trestu.

V dubnu 2019 byl totiž pokutován za odpor při zatýkání a už z pouhého principu odmítl danou pokutu zaplatit, načež ho v srpnu téhož roku odsoudili za „neposlušnost a odpor vůči autoritám“ k jednomu roku odnětí svobody. Žádost o odvolání neuspěla – naše druhé setkání se událo jen pouhých několik hodin poté, co se to Quiñones dozvěděl.[11]

Od 11. září 2019 je Roberto Jesús Quiñones Haces znovu ve vězení.[12] „Mám svědomí úplně čisté – já jsem žádný zločin nespáchal. Naopak všechno to zlo v současné společnosti pramení v kubánské diktatuře, která neměla ani kousek cti, aby lépe prozkoumala to, co se tehdy v dubnu 2019 stalo. Neměli odvahu přiznat, že se prostě a jednoduše spletli, protože by takové přiznání považovali za důkaz slabosti, zatímco pro mě by tím prokázali obrovskou dávku slušnosti a institucionální vznešenosti,“ uzavírá Quiñones své vyprávění.

 

[1] Diktatura Fulgencia Batisty byla svržena Kubánskou revolucí vedenou Fidelem Castrem. Více informací ve španělštině: https://www.bbc.com/mundo/noticias-america-latina-46532629 a v češtině: http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2009/3/nastup-kubanske-revoluce/ či https://www.stoplusjednicka.cz/takhle-vznika-revoluce-co-se-pred-65-lety-odehralo-na-kube. Shrnutí kubánských událostí v den úmrtí Fidela Castra zde: https://www.stoplusjednicka.cz/takhle-vznika-revoluce-co-se-pred-65-lety-odehralo-na-kube.

[2] Reader’s Digest je americký časopis založený roku 1922: https://www.rd.com/. V tomto konkrétním případě se z něj Roberto Quiñones dozvěděl pravdu o stalinismu.

[3] Originální znění textu písně: “mi padre fue fidelista, yo no tanto como él, pero quien toque a mi padre, tiene que darme también”. Píseň Pedra Luise Ferrera „Yo no tanto como él“: https://www.youtube.com/watch?v=O32FDdpXfBw

[4] Unión de Jóvenes Comunistas (Svaz komunistické mládeže): oficiální mládežnická organizace Komunistické strany Kuby. Oficiální webové stránky: http://www.ujc.cu/es.

[5] Centrální Univerzita, celým názvem Universidad Central „Marta Abreu“ de las Villas se nachází ve městě Santa Clara na Kubě: https://www.uclv.edu.cu/

[6] BBC označuje Atomovou elektrárnu v Juraguá za “atomový sen Fidela Castra”, vzhledem k tomu, že při její stavbě vzhlížel k obdobným projektům již dříve zrealizovaným v Sovětském svazu: https://www.bbc.com/mundo/noticias-america-latina-48618104

[7] Hnutí 19. dubna (Movimiento 19 de abril), častěji nazýváno pouze jako M-19, původně levicová guerillová kolumbijská organizace vzniklá jako reakce na nespokojenost s volebním podvodem z roku 1970, která se však postupem času stala i politickou stranou. Více informací ve španělštině zde: https://pacifista.tv/notas/asi-fue-la-transicion-del-m-19-de-guerrilla-a-movimiento-politico/

[8] Oswaldo Payá Sardiñas byl jedním z prominentních kubánských disidentů. Zemřel při pronásledování Politickou kubánskou policií ve svém autě při dopravní nehodě roku 2012. http://www.oswaldopaya.org/es/

[9] Odkaz na všechny články Roberta Quiñonese na nezávislém zpravodajství Cubanet: https://www.cubanet.org/author/jesus-quinones-haces/

[10] Mezinárodní Výbor na ochranu novinářů (CPJ) a další světové lidskoprávní organizace za Quiñonesem pevně stojí: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/el-cpj-denuncia-acoso-al-periodista-cubano-roberto-qui%C3%B1ones/245321.html. Výbor na ochranu novinářů rovněž označil Quiñonese již v září 2019 za jednoho z 10 nejohroženějších novinářů světa a přidal ho na seznam One Free Press: https://www.cubanet.org/noticias/one-free-press-incluye-quinones-casos-urgentes-injusticias/

[11] Roberto de Jesús Quiñones Haces byl odsouzen 7. srpna 2019 za „neposlušnost a odpor vůči autoritám“ v souvislosti s událostmi z dubna téhož roku, kdy odcházel od soudu, kde hájil své klienty v politicky sledované kauze domácího vzdělávání (na Kubě ilegálního). Před budovou soudu ho přišla zadržet Státní bezpečnost, ale Quiñones své zadržení odmítal jako neopodstatněné, pročež mu byla uložena pokuta. Quiñones se i nadále cítil nevinen, a proto ji odmítl zaplatit, na základě toho byl odsouzen na rok odnětí svobody. Odvolací proces potvrdil v září 2019 původní rozsudek a Quiñones tedy musel nastoupit do výkonu trestu.

[12] Více informací o jeho nedávném zatčení (ve španělštině): https://www.elnuevoherald.com/ultimas-noticias/article235002907.html