„Povím ti jednu věc… Kdybych býval byl ve svých začátcích psaní pro Cubanet věděl, co to obnáší být nezávislým novinářem na Kubě, nikdy bych tu nabídku nepřijal. Protože si uvědomuji, a nejen kvůli tomu, co udělali mně samotnému, ale i kvůli tomu, co se děje mým kolegům, že jsme z interního hlediska naprosto nechránění. Ano, sice se těšíme velké mezinárodní solidaritě, ale tady na Kubě máme jednoduše pistoli u hlavy.“
„Víš, jídlo ve vězení tehdy nebylo dobré prostě nikdy. Ale viděl jsem věci, na které nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu na 31. prosince roku 1999, byl to můj první Silvestr ve vězení, kdy všem vězňům dali k jídlu zkažené kuře. A když říkám zkažené, tak tím myslím, že bylo úplně zelené. Na celém patře nebylo jediného vězně, co by se odvážil to sníst. Tak odporně to páchlo. Viděl jsem lidi umírat kvůli nedostatečné lékařské péči, protože je prostě neošetřili. Viděl jsem lidi, co nad sebou samými ztratili kontrolu a spáchali sebevraždu, protože už v takových podmínkách nemohli vydržet. Mě umístili spolu s dalšími právníky na nejlepší patro, alespoň tomu tak říkali, bylo to patro pracovních sil. A tam bylo mezi námi 23 odsouzených vrahů.“
„Řeknu ti, že jsem absolutně přesvědčený o tom, že ta největší továrna na disidenty je právě kubánská vláda. Je to právě vláda, kdo je tvoří. Ukažme si to na příkladu: dejme tomu, že je na mě spácháno násilí. Ale když půjdu před soud anebo na nějaký nezávislý úřad, který se skutečně nikomu nezodpovídá, a dopřejí mi spravedlnosti, nemusím se stát disidentem. Protože když se napraví chyba, když mě nebudou ostrakizovat kvůli mé žádosti, pokud mi dopřejí spravedlnosti, nemám proč se jím stát. Člověk, co se stane disidentem, přijímá roli, ve které se dožaduje práva nebo spravedlnosti, které jsou mu upírány. Je to právě ve chvíli, kdy člověk bojuje za své právo, které by mělo být všeobecně přijímané a které v mezinárodním měřítku přijala za své i tahle vláda, a to jak v teoretické, tak v praktické rovině. Je to právě tahle chvíle, kdy se stáváš disidentem. Já jsem se za disidenta odjakživa považoval.“
„Na mém spisu bylo červeně napsáno C-R. Zkratka pro kontrarevolucionáře. Ale vždyť jsem byl odsouzen za běžný čin, tak proč mi tam napsali to C-R? Já jsem nikam neumístil bombu v téhle zemi, nebyl jsem ani členem opozičního hnutí, byl jsem jenom právníkem, co říká pravdu. Ale už mě za toho kontrarevolucionáře považovali. Snad proto, že už jsem měl se Státní bezpečností nějaké problémy, ale ty vznikly mou spisovatelskou činností. Vězení pro mě byla obrovská rána. Těch 49 dní, co jsem strávil ve vyšetřovací vazbě bych nepřál žádné lidské bytosti, ať už v tomhle státě nebo kdekoliv jinde na světě. Jídlo, co ti dávají, je jako žrádlo pro prasata. A ty podmínky v celách… Čtyři chlapi tam spí v místnůstce, co nemá na šířku snad ani metr a půl, v absolutní tmě, vykonávají svou potřebu před zraky všech kolem, voda teče z pítka pouhých třicet centimetrů od oné zapáchající záchodové díry, na koupání na tebe jen stříkají vodu, až často nemáš šanci smýt si vůbec mýdlo, postel je jen železným prknem visícím na řetězích a je plná hnusu, co když máš šanci smést koštětem, udělá se ti špatně. Bylo to pro mě šílené. Nikdy bych si býval nemyslel, že na Kubě můžou vůbec takové cely existovat.“
„A tak se stalo, že jsem se ve svém prvním roce [sociálních prací v Atomové elektrárně Juraguá] stal členem Rozhodčí rady Mládežníků [Svazu mladých komunistů]. Snad to bylo výchovou, anebo jsem byl v téhle otázce dost zásadový, či jsem prostě tolik věřil všemu, co mě naučili… Ale nemohl jsem jednoduše připustit, aby na jednoho z vedoucích pracovníků čekalo auto, co ho převezlo dva kilometry, tam si přesedl do druhého, co ho dovezlo na opačnou stranu zátoky a třetí auto měl v Cienfuegos. Tři auta pro jednoho člověka. Bylo to pro mě naprosto nepřijatelné. Pořádali taky oslavy za peníze veřejnosti, za státní peníze… A všechno se to vědělo. Protože já jsem byl právním poradcem a ostatní pracovníci mi to přicházeli říct. A při jednom takovém návalu zásadovosti, které jsem tehdy míval, jsem si stoupl před celou tu Radu Mládežníků a všechno jsem jim to přednesl. A to byl právě začátek. Vždycky říkám, že počátek všech mých neštěstí je právě v Atomové elektrárně. Protože kdybych byl poslušnější a kdyby mi bývalo bylo víc jedno to, co si osobně myslím, dneska bych seděl v Centrální radě Strany, a jsem o tom plně přesvědčen.”
„Řeknu ti to klidně úplně narovinu – kdysi jsem byl velký příznivec revoluce. Ale taky jsem byl jako revolucionář hodně konfliktní. Nikdy jsem plně nezapadnul, protože jsem taky nikdy nebyl a nikdy nebudu úplně poslušný, ať mi Bůh pomůže, abych takový i zůstal. Nemyslím si, že by lidským osudem bylo nechat se zaškatulkovat do toho, co předepisují jiní, ale naopak hledat odpovědi po vlastní ose. A i dneska ti můžu říct, že souhlasím se spoustou věcí, co se v naší společnosti dějí. Ale nikdy nebudu souhlasit s nedostatkem svobody, kterým se vyznačuje.“
Roberto Jesús de Quiñones Haces se narodil 20. září 1957 ve městě Cienfuegos na Kubě, přesně dva týdny poté, co se Kubánci pod vedením Fidela Castra vzbouřili proti diktatuře Fulgencia Batisty. Robertova rodina byla politicky rozpolcená – zatímco jeho otec bojoval po boku Castra v Kubánské revoluci, matčina strana zůstala v názorové opozici vůči režimu nastolenému po roku 1959, který trvá až dodnes. Tato zásadní bipolarita v politických přístupů zásadním způsobem ovlivnila Robertovo dětství a mládí – ačkoliv bylo původně jeho největším přáním stát se členem Svazu komunistické mládeže, roku 1987 byl z ní vyloučen pro názorové záškodnictví. Roku 1976 nastoupil na Právnickou fakultu Centrální univerzity Marty Abreu [Universidad Central “Marta Abreu” de las Villas] v kubánské Santa Claře a o dva roky později byl k nelibosti univerzitních představitelů zvolen předsedou studentstva fakulty. Roku 1981 obdržel magisterský právnický titul a byl vyzván ke splnění všeobecné povinnosti sociálních prací. Koncem Roku 1981 tedy nastoupil do sociální služby v Atomové elektrárně v Juraguá, odkud byl o rok později vyhozen kvůli milostnému vztahu s kolumbijskou cizinkou, která nesplňovala socialistické standardy tehdejší Kuby. Tehdy se poprvé projevila jeho revolucionářská osobnost a jeho ideologické přesvědčení zaznamenalo zásadní obrat směrem k disentu. Po rozchodu s onou Kolumbijkou a návratu k předchozí partnerce se přestěhoval do Guantánama, kde také dokončil praxi potřebnou k výkonu právnické profese. Jeho názory odlišné od povoleného kubánského standardu mu však nesčetněkrát zkomplikovaly profesní a následně i osobní život. V letech 1998-1999 obhajoval svou dlouholetou přítelkyni notářku obviněnou z účasti na nelegálním prodeji nemovitosti. Po řadě stížností a dopisů adresovaných kubánským vězeňským a soudním úřadům, týkající se špatného zacházení s jeho klientkou a nedostatečné lékařské péči, byl sám Quiñones nakonec obviněn z téhož případu, který původně hájil. Byl odsouzen k osmi letům odnětí svobody a jeho složka byla označena červenými písmeny „CR“, tedy kontrarevolucionář [contrarrevolucionario]. Léta 1999-2003 strávil ve věznici Combinado de Guantánamo, odkud byl za dobré chování po uplynutí poloviny trestu podmínečně propuštěn. Po návratu do běžného života byl podroben pracovním komplikacím a perzekuci ze strany režimu. Po období, kdy nesměl vykonávat právnickou praxi, přijal roku 2012 nabídku nezávislého internetového periodika Cubanet a přeorientoval se na novinařinu. Od června 2013 je mu neustále vyhrožováno a v místě jeho bydlišti probíhají namátkové kontroly. V dubnu 2019, poté co odcházel od soudní obhajoby svých klientů, se bránil opětovnému zadržení, pro které režim del jeho názoru neměl opodstatnění. Za tuto “rebelii a neposlušnost” obdržel pokutu, kterou odmítl zaplatit, na základě čehož byl odsouzen k jednomu roku odnětí svobody. V srpnu 2019 mu bylo zamítnuto odvolání proti tomuto rozsudku a 11. září 2019 nastoupil do výkonu trestu, kde je i přes neutuchající intervence mezinárodních lidskoprávních organizací dodnes. Roberto Quiñones je také spisovatel – roku 1991 mu vyšla první sbírka básní „Útěk z ráje“ [La fuga del cielo] a do dnešního dne vydal celkem pět básnických sbírek na Kubě a jednu knihu povídek v Miami. Roku 2001 obdržel ocenění časopisu Vitral (z kubánského Pinar del Río) za svou knihu básní sepsaných ve vězení.
